Poznámky


Strom:  

Záznamy 51 až 100 z 1,341

      «Předchozí 1 2 3 4 5 6 ... 27» Další»

   Poznámky   Spojeno s 
51 «b»Hilar (ii) ŠPIČKA«/b» -
studied at the Karlova University in Praha, and subsequently specialized in Internal
medicine. During his medical studies he met his future wife «b»Eva Kubertová«/b». He was an avid and dedicated member of the Sokol movement. He had excelled in sports, particularly in gymnastics, and remained an accomplished athlete most of his life. Hilar [II] was a modest man of strong moral principles. He valued personal honesty above anything else. He never abandoned the principle of simple frugal lifestyle, acquired during his youth and during his University studies, when he often struggled to make the ends meet.
After graduation, he held a position of an Assistant (Staff physician with academic appointment) at the Department of Internal medicine at the Vinohrady Hospital in Praha. In «i» 1936 «/i»he opened a private practice, with a subspecialty for diseases of the gastro-intestinal tract«i» . «/i»He kept his private practice until late «i» 1950s«/i», when the Communist government in a sweep of Nationalization of Healthcare closed all private medical practices. Subsequently he worked in a Public Health Clinic at Klimentská Street in Praha.
MUDr Hilar [II] had deep social feelings and his quest for social justice made him left leaning in his youth. However, the hypocrisy and duplicity of Communists in and after «i» 1948 «/i»left him deeply disillusioned. He had a natural gift to relate to people of all social backgrounds, and had been respected and loved by his patients. His daughter «b»Diana «/b»recalls assisting him after the official closure of his practice in his office, where he continued to see patients thus defying the official closure. This had been done at considerable risk for quite a longtime. The fact that he was never reported is a testimony of the loyalty of his patients.
On «i» July 4, 1931 «/i»he married «b»MUDr Eva Kubertová .«/b»«i» «/i»The interlude between the time of their graduation from the Medical School and the liquidation of the Czechoslovakia after the Munich accord on «i» September 30, 1938 «/i»was relatively short. Nonetheless, they had enjoyed the just earned financial freedom, as well as
the political freedom the "First Czechoslovak Republic" had offered. They vacationed travelling throughout the Europe, in particular enjoying the skiing in the Alps. At home, their favored sport activities were canoeing, hiking and mountaineering.
At the beginning of the WW II he bought a family summerhouse with a large garden at Pikovice, at the bank of the river Sázava, some 30 km south of Praha. This proved to be an excellent decision, as the whole family had been enjoying it for a number of decades. For Hilar [II], who loved physical work and activity, the house, which required constant attention, and the with the orchard, became his regular escape on weekends and vacations mitigating the of life during the Communist era. Since the property was situated in the proximity of a military areal during the German occupation, it was expropriated in «i» 1944«/i», though r to the family after the end of the war. During the last year of the war Hilar and Eva sent three children to the family house in Libni During his retirement the beloved Pikovice to be Hilar [II]'s refuge and sanctuary. As long as his health allowed, he had been
spending even longer periods of time there, enjoying above all the nature and the work in the He had been very fortunate that even in Praha he had a large garden. Having lived until end of his life in his own house in Praha surrounded by Daniel's family, and having the to watch his beloved granddaughters to grow up and mature, was a blessing of his age. And it had been made possible only because of the loving care of his daughter'96in'96law «b» Victoria, «/b»and his son «b» Daniel«/b». [II] and Eva Kubertová - had three children: «b» A) Daniel, B) Diana «/b»and «b» C) Hilar [III] .
«/b»(«u»Source«/u»: «i»From Petr PETRIK: "«b»FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková«/b»" «/i») 
ŠPIČKA, MUDr Hilar (ii) (I1560)
 
52 «b»Hynek WENIG «/b»(křtěný «b»Ignác«/b», nar. 1845) působil na něměckých školách v Holýšově, Blížejově a dlouhá léta byl řídícím učitelem na německé škole v Plzni. Přesto se nikdy neodnárodnil, naopak zůstal upřímným, nepodajným a velice činným vlastencem. WENIG, Ignác (Hynek) - učitel (I1521)
 
53 «b»Ing Vladimír Havlíček «/b»«i»(October 23, 1909 '96 December 23,1941)«/i» came from a wealthy family«i». «/i» With Zdenka, they had a son «b»Vladimír«/b» , born on «i»October 23, 1909«/i», whom Vlastislav Zátka did not know at all. In his «i»Narration«/i», Vlastislav mentions that he did not hear anything good about him.
Shortly before the outbreak of the WW II Vladimírl Havlíček escaped to Britain and joined
the RAF. He died a hero's death in action as a pilot (or a crewmember) of a bomber, shot down
over South Wales«i».«/i» 
HAVLÍČEK, Ing. Vladimír (I876)
 
54 «b»Ing. Jan FELCMAN«/b», cukrovarník a amatérský archeolog.
Cukrovarnickou chemii studoval na technikách v Brně a Praze. Začínal jako chemik cukrovaru v Poděbradech. V letech 1875-1885 ředitel cukrovaru v Zákolanech, poté ve Svojšicích a v letech 1888-1898 ve Zvoleněvsi. Pomáhal zakládat cukrovary v Rusku. Cukrovarnický odborník, který se ve volných chvílích zabýval archeologickým výzkumem. Jako amaterský archeolog spolupracoval se zakladatelem muzejní archeologické školy Josefem Ladislavem Píčem, pravidelně mu zasílal výsledky výzkumů, které na Kladensku a Slánsku podnikal spolu s Václavem Schmidtem. Od r. 1902 působil ve správním výboru Národního muzea, 1908-1913 inspektor jeho pravěkých sbírek. - Zkoumal sídliště z doby bronzové v Knovízi, na Slánské hoře i slovanské pohřebiště u Želenic. - Autor úvodní statě o době předhistorické v publikaci vydavatele J. Otty Čechy. - Jeho ostatky uloženy do rodinné hrobky na «b»budečském hřbitově«/b».
«u»Místa působení«/u»:
Brno, Kladno-oblast (Česko), Poděbrady, Praha,, Slaný-oblast (Česko), Svojšice (Kolín, Česko), Zákolany, Zvoleněves (Česko), Rusko.
«u»Citace«/u»:
DOBNER, Libor. U vzniku slánského muzea. Slánské listy, 1999, roč. 7, č. 9, s. 13.
KUCHYŇKA, Zdeňek. Zákolanský cukrovarník byl úspěšný archeolog. Mladá fronta Dnes, 13.9.2002, roč. 13, č. 214. Střední Čechy Dnes [příloha], s. D/3.
KUCHYŇKA, Zdeňek. Amatérský archeolog ze zákolanského cukrovaru. In Budeč 1100 let. Kladno: Sládečkovo vlastivědné muzeum, 2005, s. 152-153.
«u»ZDROJ«/u»:
http://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-p0095953-Felcman-Jan-18491915/?disprec=1&iset=1

Hšbitov na vrchu Budči nad obcí Zákolany, býval okolo rotundy sv. Petra a Pavla.
Původně se na Budči pohřbívalo okolo rotundy a okolo zrušeného kostela Panny Marie, na konci 18. stol. byl opodál zřízen nový hřbitov, chráněný hřbitovní zdí, s barokní branou. Ze starého hřbitova přenesen náhrobek manželky pana Adama Šlajchrta z Vízntalu, z r. 1625 a umístěn na venkovní zeď sakristie rotundy. Nad náhrobkem břidlicové náhrobní desky kovárských děkanů, vedle hroby dalších děkanů a jejich rodinných příslušníků. Z druhé strany rotundy je na hřbitově hrob MUDr. Karla Slavoje Amerlinga a jeho manželky Svatavy. Vedle na vyvýšeném místě hrobka rodiny ředitele zákolanského cukrovaru a příznivce archeologie, «b»ing. Jana Felcmana«/b», zdobený kopiemi antických sloupů s architrávem. Dále na hřbitově hrob znalce dějin Budče, PhDr. Václava Davídka, zdobený půdorysem zbořeného kostela Panny Marie a černý kamenný sarkofág s nápisem "Svým rodičům" od sochaře Františka Hnátka z Trněného Újezda, který je zde také pohřben.
(http://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-k0201109-Hrbitov-Budec-Zakolany-cesko/) 
FELCMAN, Ing. Jan - ředitel cukrovaru (I2523)
 
55 «b»Ing. Pavel Zátka«/b», a professional engineer, married «b»JUDr Marta Líbalová «/b»on «i»September 22, 1937«b»«/i».
«/b»They had two daughters:
«b»a) Marie«/b», born on «i»July 12, 1937, «/i»and
«b»b) Jolanka«/b», born on «i»October 18, 1939«/i»
(Subsequent generations may not be included here ). 
ZÁTKA, Ing. Pavel (I910)
 
56 «b»J«i»UDr. Ferdinand Tonder«/b»«/i» (1852-1916) byl významnou politickou a kulturní osobností. Byl advokátem a zemským zástupcem následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este.

«i»From Petr PETRIK: "«b»FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková«/b»" :«/i»
«b»Miloslava (Sláva) Zátková-Tonderová «/b»«i»(*February 2, 1884 in B - «/i»†«i»April 2, 1969 in Praha)«b»«/i»
«/b»The second-born Miloslava married a well known Prague attorney «b»JUDr Ferdinad Tonder, jun. «/b»
Archduke Franz Ferdinand, successor to the Austrian Imperial throne, was murdered with his wife in Sarajevo on «i»June«/i» «i»28,1914«/i» .
A rather amusing story about the strikingly asymmetrical relationship between him and
his master is recorded in the «i»Narrative«/i». The Archduke made his mark in the history as a man of
"uninspired energy, dark in appearance and emotion, who radiated an aura of strangeness and
casted a shadow of violence and recklessness" (a quote from a historical document). From my
own reading I gathered an even less charitable portrait of the man. He had a violent temper,
which he was unable or unwilling to control, was cruel, pitiless, selfish and domineering, and on
the top of it he was very ambitious. The following story illustrates well some of these traits:
Ferdinad Tonder, already a middle aged gentleman, declined to sit down on the floor in the
Archduke's children's playing room, which lacked chairs, to discuss some business matters with
the Archduke. The Archduke flew in rage and chased the unfortunate Dr Tonder with a whip
through the castle Konopiště .

«b»«i»JUDr. Ferdinand Tonder«/b»«/i» byl i milovníkem a mecenášem umění a proto rozpoznal a ocenil talent mladého architekta Jana Kotěry, kter zadal stavbu své vily v půvabném rakouském městečku St. Gilgenu na břehu jezera Wolfgangsee v regionu Salzkammergut.
«b»Tonderova vila
«/b»http://www.stavebnictvi3000.cz/clanky/jan-kotera-sankt-gilgen-a-mezinarodni-skola/
Co JUDr. Tondera vedlo k volbě místa, kde chtěl trávit letní měsíce ve vlastní vile, nevíme, ale volba městečka na jezeře a umístění vily na samém břehu jezera bylo určitě šťastné. Vila je i dnes v soukromém vlastnictví a proto jsme interiér navštívit nemohli, ale i z vnějšího pohledu je zřejmé, že koncepce domu s mohutnou mansardovou střechou byla inspirována anglickým domem.
Literatura [2], [3] uvádí, že dům musel být založen na pilotech v podmáčeném podloží a je téměř čtvercového půdorysu. Sestává z centrální patrové schodišťové haly, kolem níž je v přízemí umístěna jídelna, hudební salon a kuchyně a v patře pokoje jednotlivých členů rodiny, malá jídelna a lodžie. V podkroví byly pokoje pro hosty a personál. Vila je umístěna v ulici Lienbachweg č. 2, čp. 146 a v St. Gilgenu ji označují jako „Thondavila".
Bmst. Ing. Christoph Laimer ze Stavebního úřadu v St. Gilgen potvrdil porovnáním původní fotografie vily («i»obrázek«/i») se současnou fotografií, že se skutečně jedná o dům projektovaný Janem Kotěrou.

«i»Poznámka od Alexandry TONDEROVÉ-SKLENKOVÉ (pra-vnučka):
«/i»Nechal postavit vilu v St.Gilgenu architektem Kotěrou, zřejmě proto, že se společensky stýkali, snad i přátelili s rakouským následnickým párem, který byl také ve vile na návštěvě. Oni jezdívali na Konopiště a dědeček TONDER sepisoval svatební smlouvu pro hraběnku Chotkovou. Byly 4 originály, jeden vlastním. Arch Kotěra Tonderům již dříve zařizoval v Praze salon, kde se scházeli umělci. Ferdinand TONDER byl totiž velkým mecenášem kultury - např.České filharmonie, kde byl několik let předsedou spolku. Vyšel o něm též článek v časopise "Právní rádce" (2015 /10 ):

9. 10. 2015 | poslední aktualizace: 6. 10. 2015 15:17
«u»«b»Kdo byl Ferdinand Tonder?
«/b»«/u»«b»
«/b»Mohou dějiny právnických profesí úzce souviset s genealogií a psaním medailonků? Mohou být bádáním téměř detektivním ? Otázky pro Balíkovu mozaiku, která se věnuje životu a dílu advokáta Ferdinanda Tondra, který žil mezi lety 1852 a 1916.
[ http://pravniradce.ihned.cz/c1-64710980-kdo-byl-ferdinand-tonder ]
 
TONDER, JUDr. Ferdinand - advokát (I879)
 
57 «b»Jan Čtrnáctý«/b» byl údajně sládek v císařském pivovaru velkostatku Zvoleněves v Olovnici, hejtmanství Slaný.
Jeho žena Barbora, byla rozená Šoltachová? z Hostic. Zde se nepodařilo její rodné jméno z matriky správně přečíst.
Rodina bydlela v Praze a v květnu 1886 se nastěhovala do Zátkova domu v Železné ulici č.p. 490. 
ČTRNÁCTÝ, Jan - sládek ve Zvoleněvsi (I1277)
 
58 «b»Jan Nepomuk KROUSKÝ«/b» - studovat započal na škole v Katusicích a ve svých 13 letech nastoupil zřejmě na 3 roky do klášterní školy v Bělé pod Bezdězem. Zajímal se hlavně o literaturu a učil se také hře na housle a klavír. Další školní studium už neabsolvoval, ale vzdělával se četbou rozvíjející se české literatury, cestováním a stykem s předními osobnostmi své doby. Největším vlivem na něj působil tehdejší kováňský farář a spisovatel Karel Alois Vinařický. U něj se také scházela vybraná společnost a Krouský se tu seznámil například s F. L. Čelakovským, F. Palackým, J. Jungmannem, P. J. Šafaříkem a mnoha dalšími.
Kromě Vinařického se Jan Krouský spřátelil také s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským, který byl v té době studentem medicíny v Praze. Díky tomuto přátelství se spřátelil i s dalšími vlastenci, mimo jiné i s Dr. Čejkou a J. K. Tylem. Počátkem čtyřicátých let začíná svými články přispívat nejen do Tylových Květů, ale i do Pražských či Národních novin a do České včely. Také finančně podporoval vydávání děl mnoha svých známých, například r. 1846 poslal 50 zlatých J. F. Šumavskému na vydání německo-českého slovníku.
Ve svých 29 letech (tedy v roce 1843) se Jan Krouský zasnoubil s mladší sestrou Vinařického «b»Aloisií«/b». Narodilo se jim 6 dětí, z nichž pouze 4 se dožily dospělosti. Byli to Josef, Antonie, Karel a Aloisie. Marie a Ladislav zemřeli v útlém věku.
V červnu roku 1848 byl zvolen do zemského sněmu. Také se ucházel o místo v říšském sněmu, ale namísto něj byl zvolen hrabě Dejm. Sněm byl však 7. 3. 1849 rozpuštěn a následovalo období Bachova absolutismu. Čeští liberálové byli umlčeni a Jan Krouský se obracel novým směrem. Začínal řešit obecní a národohospodářské otázky. Usiloval o zbudování nového kostela, stavbu silnic a stavbu nové budovy pro školu. Zakládal obecní knihovnu a do začátku jí věnoval několik desítek knih ze své rozsáhlé knihovny. V té byl po jeho smrti objeven mimo jiných knih i rukopis „Máje" Karla Hynka Máchy. Tento rukopis se nyní nachází ve vlastnictví rodiny Krouských. R. 1864 byl zvolen starostou obce.
Na samém počátku 2. poloviny 19. století byl zvolen do výboru «i»krajské hospodářské jednoty«/i» a zasloužil se o částečné jednání v českém jazyce. Po tom, co se tato společnost rozešla, usiloval spolu s A. Honsem z Nemyslovic a«b» Dr. K. Matoušem«/b» o její obnovení. To se povedlo a Krouský byl r. 1867 jmenován jejím místopředsedou.
Společně s knížetem Rudolfem Thurn-Taxisem založili r. 1868 «b»cukrovar v Dolním Cetně«/b». Začátky nebyly příliš úspěšné. Po odstoupení knížete se Jan Krouský dostal do vedení závodu a celou situaci konsolidoval.
Z jeho vlastní iniciativy byla také zakoupena budova starého «b»pivovaru v Podkováni«/b» a založena akciová společnost, která zahájila činnost 4. února 1872. Počátky se podobaly počátkům cukrovaru. Podniku se nedařilo a zadlužil se. Členové správní rady se nakonec rozhodli o půjčce, kterou pivovaru zapůjčí a posléze se k nim přidali i někteří akcionáři. Díky tomu se podařilo závod zachránit a Jan Krouský se i zde stal předsedou správní rady.
Před založením pivovaru byl r. 1861 zvolen do «i»zemského sněmu«/i» za Bělský, Mladoboleslavský a Mnichovohradišťský okres. 22. dubna 1865 byl zvolen prvním starostou Bělského okresu, a to hned ve dvou kolech. Obě tato kola však nebyla uznána a do kola třetího se musil zvolit jiný kandidát. Nakonec se 1. starostou okresu stal J. Jíra z Týna a Krouský byl členem výboru, kde jako jeden z hlavních organizoval tábory lidu v Bělé pod Bezdězem.
31. 5. 1876 se Jan Krouský zúčastil pohřbu Františka Palackého, ale sám již byl nemocen plicní chorobou. V červenci téhož roku odstoupil z předsednických úřadů obou podniků a nedlouho po té jeho plicní choroba propukla naplno. Jan Nepomuk Krouský umírá «b»4. října 1876«/b», deset dní před svými 62 narozeninami.
( http://katusice.webnode.cz/jan-nepomuk-krousky/ )
( http://www.obec-katusice.cz/assets/File.ashx?id_org=6453&id_dokumenty=1843 ) 
KROUSKÝ, Jan Nepomuk - podnikatel, politik (I2680)
 
59 «b»Jan PROROK«/b» - záložník c.k. 21. pěšího pluku a rolník v Tuněchodech č.51.
Vyrostl jako neobyčejný a místně známý silák. Vážil 130 kg a v zimě nosil do školy děti zavěšené na rukou neb neměly boty.
Manželský syn Jana PROROKA, rolníka v Tuněchodech č.51 a matky Anny rodem Václava POSPÍŠILA, rolníka z Lánů Morašických č.17.
Manželský pár Jan a Alžběta zplodili 16 dětí a z nich12 přežilo.
Po smrti své manželky Alžběty se Jan "upil k smrti" - měl dluhy a mnoho dětí. 
PROROK, Jan (iii) - Tuněchody č.51 (I265)
 
60 «b»Jan SEEHÁK«/b» -
Zmínka o něm je v matričním záznamu narození jeho syna Jana, ředitele panství v Rychnově.
Mohl být ten učitel, kterého zmiňuje «i»Průvodce historií Dolního Dvora«/i» (ves nedaleko Vrchlabí) v kapitole Vzdělávání, zápis viz. níže:
«i»V 18. století se za určitý stupeň vzdělání počítala znalost čtení, psaní a počítání. Stejné to bylo také v chudé krkonošské vísce. «/i»
«b»«i»První písemné zprávy o výuce :«/b»
Od r. 1794 nikdo v obci výuku neposkytoval. Jen několik dětí chodilo do školy v Horním Lánově. Aby do lavic přilákal více dětí, začal hornolánovský učitel «b»Jan Seehak«/b» denně docházet do Dolního Dvora. Zdroj: «u»«/u» «b»«/i»
«/b»Jeho potomkem mohl být (opět jen odhad) další SEEHÁK o generaci níže.
Vše nutno doložit alespoň výzkumem zápisů z matrik. K tomu je ovšem zapotřebí znát místa narozeni,sňatků a také úmrtí - místa farností..
Archiv matrik pro Vrchlabí spadá pod Východočeský SOA v Zámrsku. Matrika narození 1767-1794 je tam pod čislem 10608, str.2301 - ke stažení. Slides kolem 350 ale žádný čitelný SEEHÁK tam.

«b»Jan Josef SEHÁK«/b», vnuk:
Záznam o něm je v online matrice narození (Rychnov nad Kněžnou) ve Východočeském oblastním archivu Zámrsk:
http://vychodoceskearchivy.cz/zamrsk/files/2018/06/8700_Sbírka-matrik-Východoceského-kraje-1587-1949_NAD_190-stav-2018-06-22.pdf
Nutno stáhnout a rozvinout.
Matrika č.8377, narození 1837-71, pg.1806, v matrice strana/folio 240.
Záznam obsahuje normálně také jména rodičů a prarodičů. 
SEEHÁK, Jan - učitel ve Vrchlabí, v Dolním Dvoře také od r.1794 (I2981)
 
61 «b»Jan SEEHÁK«/b» - - ředitel rychnovského panství hrabat KOLOWRATŮ KRAKOWSKÝCH a LIBŠTEJNSKÝCH,
žijící v letech *18.4.1801 - †20.5.1887, o kterém je záznam v listech «i»Genealogické a Heraldické společnosti v Praze«/i» na str. 28 a o kterém víme z opisů z křestních listů, jak z něj vzešli další potomci našeho rodu.

Dle zápisu je patrné, že se velice zasloužil o hospodářský rozvoj kraje. Další zmínka je o něm
v dokumentu: „Panství a obyvatelstvo vsi Bílý Újezd po r. 1526 až do r. 1848" - zápis níže:
Z důchodních uvádíme: «u»«b»«i»Jan Seehák kolem r. 1848, později ředitel panství.«/u»«/b»
Jan Seehák byl výtečný důchodní, jmenovitě pro vlastní kapsu. Jeho jméno nalézáme v Instrumentní knize panství rychnovského (z let 1840-60) [Sign. SÚA: Opočno 328 AZČ]. Je to kniha dluhů a zaplacených dluhů poddaných. Tam na fol. 62 z 15./6. 1850 se dočítáme, že manželé František a Anna Vaníčkovi z Roudného čp. vypůjčili si na úroky od Jana Seeháka, důchodního na panství rychnovském 160 zl. stř. A dále na fol. 145 z 6./10. 1853 zaknihoval si Jan Seehák, důchodní, že půjčil Františkovi Klimšovi, mlynáři v Hrošce čp. 90 na úroky 90 zl. 58 ľ kr. a 65 korců obilí a ještě 1 zl. 45 kr. za zaknihování. Měl snad pan důchodní Seehák vlastní špýchar a polnosti, že mohl ze svého majetku půjčiti hrošeckému mlynáři 65 korců obilí? Před tím na fol. 141pv z 24./8. 1853 zaknihovávají si Jan a Kateřina Michlovi z Roudného čp. 6 dědické podíly po 23./3. 1839 zemřelé Marii Hanušové z Roudného na 40 zl. cm a pro Jana Seeháka z Rychnova 1 zl. cm.
«/i»zdroj zde: «u»www.bilyujezd.cz/bu/kronika/ch10.html#ftn.d0e4992 «/u» 
SEEHÁK, Jan - ředitel panství (I2979)
 
62 «b»Jan VACEK«/b», rolník v Dvakačovicích č.p. 8, byl evand.helv. vyznání a.vzal si katoličku Kateřinu ZEMANOVOU, dceru Matěje Zemana, rolníka ze Lhoty Uhřetické č.p. 15, okres Pardubice.
Zemřel ještě před SVATBOU svého syna Vincence VACKA.
Toto vše se dozvídáme v matričním zápisu narození dcer y Vincence VACKA, Emilie VACKOV *1892. Pro proch se mus kniha stáhnout - viz SOA-Východočeský (Zámrsk, soubor PDF):
http://vychodoceskearchivy.cz/zamrsk/sbirka-matrik-vychodoceskeho-kraje-1587-1949/
Matrika narození 1864-1900 (stáhnout) okr.Pardubice, obec Tuněchody, kniha 3673, folio 141, scan 144.
Nutno ještě dohledat biodata obou VACKŮ, otce Jana a jeho syna Vincence. Narozeni v Dvakačovicích ? 
VACEK, Jan - evand.helv., rolník Dvakačovice 8 (I2524)
 
63 «b»Jan Wenig «/b»
Rozhlasový novinář, filmový publicista a scenárista . Filmový kritik. Autor rozhlasových pořadů - věnovaných českému hranému filmu. (1945-1948)
Jan Wennig v letech 1916-1924 vystudoval reálné gymnázium. V letech 1924-1930 studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy '96 obor dějiny divadla a srovnávací literatury). V letech 1930-1931 absolvoval státní knihovnický kurs. Jako publicista se začal prosazovat již v období svých studií na FF UK. Ve dvacátých letech spolupracoval s ilustrovaným týdeníkem Rozkvět a časopisem Rozpravy Aventina. Po absolvování studia na FF UK a státního knihovnického kurzu (1931) se v roce 1934 stává členem redakce programového časopisu Týden rozhlasu a přispívá i do dalšího časopisu, který vydává Československý rozhlas '96 Přehled rozhlasu/Svět mluví. Zde publikoval články v podobě humorných medailónků na chování tehdejších diskofilů '96resp. fanoušků populární hudby. Od února 1937 byl přijat do přednáškového oddělení rozhlasu a později pověřen úkolem vytvořit pravidelnou rubriku kulturní publicistiky. Jan Wening vytvořil tuto rubriku pod názvem Kulturní týden. Od října 1939 začíná spolupracovat s deníkem Národní listy, kam píše filmové recenze a kritiky věnované české filmové tvorbě. Jako novinář se účastní I. Filmových žní ve Zlíně a jejich zhodnocení uveřejňuje v Revue Brázda (1940). Zde působil jako člen soutěžní poroty. V roce 1940 podle jeho předlohy natočil režisér Václav Bínovec film «i»,,Madla zpívá Evropě"«/i» a v roce 1943 se společně s režisérem Františkem Čápem spolupodílel na scénáři Filmu «i»,,Tanečnice".«/i» Své poznatky z hlediska filmového kritika shrnul v publikaci «i»,,Poznámky k filmovému námětu"«/i», která vyšla jako cyklostylem vydaná nákladem edice časopisu Filmový kurýr v roce 1943. V letech 1939-1943 zastává funkci tiskového referenta v rozhlase a od roku 1943 se věnuje pořadu ,,Ze světa literatury". Po osvobození v roce 1945 se stává vedoucím rubriky '96 «i»Kulturní hlídka«/i». V rámci této rubriky vedl rozhovory s osobnostmi české divadelní scény, ale také s filmovými režiséry a herci působícími v zahraničí (Karel Lamač, R. Myzet). V letech 1946-1947 přispíval do časopisu Kino a do Filmové práce. Jako filmový scenárista spolupracoval s režisérem Miroslavem Cikánem na filmové komedii «i»,,Alena"«/i» (1947). Po únoru 1948 byl přeložen do dokumentačního oddělení (1952-1953). Zde koncipoval myšlenku založení zvukového archívu význačných kulturních osobností a tím přispěl k položení základů rozhlasové dokumentaristiky v českém rozhlase. V letech 1949-1950 působil také jako filmový kritik deníku Zemědělské noviny. Občasně spolupracoval s časopisem Film a doba (1955, 1958). V roce 1959 mu vyšla kniha - «i»,,Herci o sobě",«/i» kterou vydalo nakladatelství Orbis. Na přelomu padesátých a šedesátých let spolupracoval s deníkem Lidová demokracie a Svobodné slovo, přispíval do časopisů Kino a Výtvarná práce. Spolupracoval také s časopisem Svět v obrazech. Jako redaktor oddělení dokumentaristiky ČsRo působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1966.
I. Filmový kritik a publicista. Externě začal s deníkem Národní listy spolupracovat již od roku 1934. (Přispíval pod šifrou:W). Na podzim roku 1939 nahradil Václava Hanno Jarku ve funkci hlavního filmového referenta Národních listů. Jako filmový kritik se účastnil I. filmových žní ve Zlíně,kde byl členem soutěžní komise, která udělovala ceny. V letech 1940 a 1943 se prosadil jako filmový scenárista. Po válce působil jako vedoucí kulturní rubriky '96 Kulturní hlídka '96 1945-1948, kde zavedl pravidelné referování o událostech v českém i světovém filmu. K filmové kritice se jako publicista navrátil v roce 1955 rezenzí na film ,,Dalibor" v časopise Kino. S časopisy Kino a Film a doba (1955)
Jako filmový scenárista se začal prosazovat v roce 1940.
Dílo Jana Weniga, které po sobě zanechal, je velmi rozsáhlé. Zasahovalo do oblasti rozhlasové reportáže a také do oblasti rozhlasových interview o divadle a filmu. Součástí Kulturní hlídky byly i pravidelné informace o premiérách českých hraných filmů. Mimo to věnoval velkou pozornost historii Staré Prahy a tak prokázal i velkou znalost z oblasti místopisu. Velký zájem o operu ho přivedl ke spolupráci s hudebními skladateli, včetně spolupráce se scénou Vinohradského divadla.
(«i»https://sites.google.com/site/cestifilmovipubliciste/jan-wening-filmovy-kritik-a-publicista«/i») 
WENIG, Dr. Jan - spisovatel (I1503)
 
64 «b»Jan WENIG, «/b»významný český výtvarník a pedagog , se narodil v Mrákově dne 15.8:1910 a zemřel v Plzni 2.5.1972. Byl po léta vedoucím katedry výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě v Plzni, uplatnil se skoro ve všech malířských a grafických oborech a napsl take řadu odborných prací. (Rovněž monografii Mistra Jaroslava Špillara, vycházející však z pramenů a průzkumů, které nashromáždil zasloužilý plzeňský literát Frantšek X. Bucha).

«i»http://www.artotekaplzen.cz/index.php?list=detail_autor&id=1589289651459b7ebe453a3 :
«/i»Jan Wenig studoval nejprve na fakultě architektury a pozemního inženýrství ČVUT v Praze (1928 '96 1930), odtud přešel na AVU (1930 '96 1936, ateliéry J. Loukoty aj. Obrovského), od r. 1939 pedagogicky působí jako profesor výtvarné výchovy na gymnáziích a učitelském ústavu v Plzni. Spolu s Františkem Kolihou vytvořili na plzeňské reálce prostředí, které bylo „v Plzni k soudobým výtvarným proudům nejvstřícnější ze všech středoškolských působišť. Významně napomáhalo prosazení moderního pohledu na umění i poučení o kubistických přístupech" (B. Losenický). Od r. 1948 byl předsedou Sdružení západočeských výtvarných umělců. V téže a později i jiných funkcích pracoval v nově vzniklém krajském středisku SČVU v Plzni. Od r. 1963 působil jako docent výtvarné výchovy na PF v Plzni, kromě pedagogické práce se věnoval i teoretické činnosti, psal texty do katalogů, spolupracoval s deníky a rozhlasem. V letech 1962 '96 1969 byl členem tvůrčí skupiny Kontakt.
Wenigova tvorba je od počátku založena konstruktivně, v závěru studií se projevuje vliv Cézannova díla, k němuž jej přitahoval důraz na výtvarný řád. V duchu doznívajícího civilismu je mu blízké téma periferie či specifická atmosféra divadelního a cirkusového prostředí ztvárněná (pro české umění charakteristickými) výrazovými prostředky civilistní poetiky a primitivismu, s nimiž souvisí i Wenigovi vnitřně blízká pročištěnost plochy a formy. Od 40. let se prosazuje snaha zpřehlednit obrazový prostor zřetelnější konstruktivní organizací. Wenig se přiklání k tehdy již aktuálně odeznělé, výtvarně a esteticky však dosud přitažlivé a v regionálním prostředí svým způsobem dosud avantgardní morfologii a skladebnosti kubismu. Jan Wenig pracuje s kubistickým tvaroslovím v neoklasicistní formulaci, jeho konstruktivní charakter je mu prostředkem pročištěné, harmonické definice prostoru a tvaru. Nesleduje prostorotvorné principy kubismu, nýbrž spojuje konstruktivní kubistickou morfologii s infinitivním prázdným prostorem a dematerializující, jemně tónovanou monochromní barevností, jež má hluboce harmonický účin. Zůstává přitom věrný osvojené tematice, současně se inspiruje literárním postavami (Rimbaudovi poutníci, 1964), a étosem biblických postav a témat (Biblický jezdec I a II, 1969, Máří Magdaléna, 1969). Obraz Akrobat z Artotéky města Plzně je syntetickým výrazem Wenigova tvůrčího vývoje
Vystavoval samostatně v r. 1960 v Praze, řadu samostatných výstav měl v Plzni a na Plzeňsku, účastnil se kolektivních, zejm. členských výstav SZVU a SČVU, se skupinou Kontakt vystavoval v r. 1963 '96 1969 v Plzni a v r. 1969 v NSR. Jan Wenig byl významným autorem výstavy Ohlasy kubismu v Plzni (GmP, 2001, katalog). 
WENIG, Jan - výtvarník a pedagog (I1549)
 
65 «b»Jan WENIG«/b» (1808-1861), řídící učitel a mladší bratr staňkovského Františka WENIGA (1805-1873), měl také nelehký a strastiplný učitelský osud: Od dětstbí nebyl příliš zdráv a protože se musel často živit muzikou při nočních venkovských zábavách, ještě si hodně ublížil. Patřil mezi nejlepší muzikanty na Staňkovsku a bezvadně hrál obzvláště na bicí nástroje. S bratrem Františkem spolu působili několik let na Kolovečsku a pak v Osvračíně a Blížejově. Jan se stal druhým učitelem na nově založené škole v "městě" Staňkově a od začátku 50. let byl řídícím učitelem na hornické škole u sv. Barbory. Žil pak s početnou rodinou v úplné odloučenosti, na samotě mezi lesy. Vedle učitelství a muziky zastával při kostele kostelnickou činnost, miloval zahradnickou a sadařskou práci, takže si za čas vypěstoval kolem školy skutečný sad. Z jeho 7 dětí se švagrovou «b»Kateřinou«/b», rodem «b»TRNKOVOU«/b» ze Staňkova (nar. 2.8. 1816 - zemř. ve Staňkově 3.7. 1891), jich dorostlo dospělosti šest. Učitelskému a muzikantskému povolání se věnovali tři synové: «b»Karel«/b» (nar. 30.1. 1844), «b»Hynek«/b» (nar. 28.3. 1845) a «b»Ferdinand«/b» (nar. 3.7. 1853). WENIG, Johann - učitel ve sv. Barboře (I1519)
 
66 «b»Jarmila MATOUŠOVÁ-Bayerová«/b» ztratila otce (Karel-1-Veliký MATOUŠ) když jí bylo 9 let. Žila se svou matkou Marii PAVLÍČKOVOU-Matoušovou, druhou ženou Karla (i) a sestrou Zdenkou, nakonec v Praze. Jejím poručníkem se stal strýc JUDr Jiří Matouš, který ji také vedl k oltáři v zastoupení otce při vdavkách za JUDr Viléma Bayera z Kolína. Vilém byl vládní rada v Poděbradech, později byl jmenován krajským hejtmanem v Kolíně (do r.1937) kde bydleli ve služebním hejtmanském bytě na náměstí. Vilémovo jmenování do Liberce potom mělo jen krátké trvání (do r. 1939) když se kvůli vpádu Němců museli vystěhovat a Vilém odešel předčasně do pense a usadili se ve vile v Konárovicích u Kolína.
Jarmila i Vilém Bayerovi jsou pochováni v rodinné hrobce na hřbitově v Kolíně-Zálabí.
«u»«b»«i»
Narrated in 2014 by Bohumil (iii) VOLESKÝ (vnuk):«/u»«/b»«/i»
My grand-ma Jarmila BAYEROVÁ I remember as a plump old lady, in charge of Konárovice household. She was probably quite bossy and I think that she could not understand simple people around her and they probably did not like her much. The combination of her inability to manage, aggravated by the communist-driven tumult after the war, lead to the decline of the Konárovice-vila life-style when we, the Voleskýs, left returning to living in Praha.
Grand-pa Vilém had a massive stroke and died (1951) next to her (in the Konarovice post-office ?) with wife Jarmila next to him. Grand-ma Jarmila's (I) life was gradually shrinking as the vila infrastructure (water, electricity, etc.) were deteriorating. She was unable to have anything fixed and was giving away family possessions in exchange for any domestic help and services. At the same time, it was quite difficult to deal with her in attempts to unload the vila, my father gave up on trying to arrange something. The vila started to fall apart. Driving a motorcycle, I visited with grand-ma only a few times in Konárovice.
Eventually, the vila was sold for a pittance (to 2 families of Kolda) and grand-ma Jarmila (I) moved to a purchased small half of a house in Pod?brady (right opposite to the Castle, behind a square-facing restaurant). Unfortunately, there was a perpetual fight with a hard-headed expansive owner of the other house half, one Mr Rákosník. I stoped over to visit her in Pod?brady several times. Grand-ma Jarmila (I), who always complained and worried about her health, lived to a ripe old age to die at 84 years of age in 1973, when I was already living in Canada.
 
MATOUŠOVÁ-BAYEROVÁ, Jarmila (i) (I8)
 
67 «b»Jarmila«/b» «b»SEEHÁKOVÁ-Melicharová«/b» («b»*«/b»14.12.1951) z Dubňan na Moravě, pracuje v České národní bance Brno, byla vdaná za Antonína Melichara 21 let, rozvedli se, je bezdětná.
 
SEEHÁKOVÁ-MELICHAROVÁ, Jarmila (I2937)
 
68 «b»Jaroslav SEEHÁK «/b»( * 10.1.1945), prvorozený syn Karla Jaroslava, se oženil s Kristýnou za svobodna «b»Richterovou«/b», která pocházela z Chodova u Karlových Varů. Cca tři roky žili v Českých Budějovicích a Zalužicích. V roce 1971 se jim v Českých Budějovicích narodil syn Josef, v roce 1973 již v Sokolově pak druhý syn Jiří. To už byla rodina přestěhovaná do Chodova do domu otce Kristy Josefa Richtera. Po cca 15 letech se Jaroslav a Kristýna rozvádí. Po smrti matky Boženy se Jaroslav stěhuje do Českých Budějovic, kde žije se svou druhou ženou «b»Janou «/b»a přiženěnou dcerou Alenou dodnes. Jaroslav se vyučil čalouníkem, většinu svého pracovního života však pracoval jako horník na Sokolovsku v dole "Jiří", několik let před důchodem po přestěhování do Českých Budějovic, pak v pekárně. SEEHÁK, Jaroslav - horník (I2930)
 
69 «b»Je Vincenc a Čeněk ta samá osoba ?
«/b»Současná biodata tomu neodpovídají ! Nutno dohledat biodata pro OBA. Zatím byl v matrice zmíněn jenom «b»VINCENC«/b». Data pro «b»ČENĚK «/b»prý pocházejí z náhrobního kamene v Tuněchodech (od Jany Kulhánkové-Tesařové).«b»

Otec Jan VACEK«/b», rolník v Dvakačovicích č.p. 8, byl evand.helv. vyznání a.vzal si katoličku Kateřinu ZEMANOVOU, dceru Matěje Zemana, rolníka ze Lhoty Uhřetické č.p. 15, okres Pardubice.
Zemřel ještě před SVATBOU svého syna «b»Vincence VACKA«/b».
Toto vše se dozvídáme v matričním zápisu narození dcer y Vincence VACKA, «b»Emilie VACKOV«/b» *1892. Pro proch se mus kniha stáhnout - viz SOA-Východočeský (Zámrsk, soubor PDF):
http://vychodoceskearchivy.cz/zamrsk/sbirka-matrik-vychodoceskeho-kraje-1587-1949/
Matrika narození 1864-1900 (stáhnout) okr.Pardubice, obec Tuněchody, kniha 3673, folio 141, scan 144.
Nutno ještě dohledat biodata obou VACKŮ, otce «b»Jana «/b»a jeho syna «b»Vincence«/b». Byli narozeni v Dvakačovicích ?
 
VACEK, Čeněk (I2154)
 
70 «b»Jindřich SEEHÁK - «/b»"Hajnrýšek", «b»narozen r. 1872:
«/b»středoškolský profesor na reálce v Praze, spisy z oboru entomologie a parazitologie.«b»
«/b»Vědec - biolog a šachista, který byl v letech 1897 - 1898 také učitelem na gymnáziu ve Vysokém Mýtě.
Bydlel se ženou na Letné, v rozděleném bytě v 1 pokoji s jinými lidmi.
Tento učitel napsal knihu, o které píše citace záznamu: «b»
«/b»«i»Přehlednouti nesmíme též některých pilných prací uveřejněných v programech středoškolských ; tak pojednal V. Sixta o původu savců (v Ml. Boleslavi),
Jindř. Seehák, mimo jiné:
"O pathogenních parasitech člověka" (v Hradci Králové).
"Mikroby v přírodě a v domácnoti" (1916, 40 stran).
«/i»
NENÍ záznam narození v matrice Obrnice, České Zlatníky, Státní Oblasttní Archiv Litoměřice (scan 85):
http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/Zoomify.action?showOne=&_sourcePage=-OaqvbMHETm2vojJkTCb6xi5nTnnJ3agqiJbSHGO7PX4o0_oZpM8vDxlYMmJYQrSxpRTk5BrNPTzq2xSuWARG0Sbs_Xvgq7Un48TPuGfmcY%3D&rowPg=84&paginatorCompStateId=PAGINATOR_MEDIA&pagerCompStateId=PAGER_MEDIA 
SEEHÁK, Jindřich - profesor na reálce (I2978)
 
71 «b»Jiří Pavlík«/b» (1. března, 1939 - 3. května , 1993) byl český akademický malíř a grafik, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kterou vystudoval letech 1957-1963 pod vedením profesora Adolfa Hoffmeistera .
(Wikipedia: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Pavl%C3%ADk ) 
PAVLÍK, Jiří - akademický malíř (I191)
 
72 «b»Jiří«/b» «b»SEEHÁK «/b»( * 15.1.1973) se vyučil automechanikem pro autobusy. Nějaký čas pracoval jako opravář v ČSAD Karlovy Vary, pak jezdil s Tatrou pro doly a nyní je řidičem autobusu MHD v Karlových Varech. Byl krátce ženat s ženou Pavlínou, za svobodna Wothová (z Moravy - z Přerova) a je zatím bezdětný. Žije v Chodově v domě, kde s bratrem Josefem vyrůstali.
 
SEEHÁK, Jiří - řidič autobusu, mechanik (I2974)
 
73 «b»Johanna Nepomucena Havlíčková«/b» (7. 5. 1832 - 3. 6. 1913) - „Muky - Mucena - Žany",
sestra Karla Havlíčka Borovského, provdala se za humpoleckého kupce Jana Pujmana, který převzal kupectví v Brodě po Františku Havlíčkovi. 
HAVLÍČKOVÁ-PUJMANOVÁ, Johanna Nepomucena (I1342)
 
74 «b»Josef HAVLÍČEK «/b»«i»mladší«/i» se narodil dne 9. října 1873 v Kutné Hoře, kde tehdy jeho rodiče bydleli. Poněvadž jeho matka pocházela z lesnické rodiny a Josef jezdil k prarodičům do Moravského Krumlova již jako dítě, líbilo se mu tam. Zároveň kromě matky ovlivněn i prarodiči, mladý Josef si vybral za životní povolání lesnictví. Absolvoval čtyri třídy c. k. státního reálného gymnasia v Kutné Hoře. Než byl přijat na lesnickou školu, musel absolvovat povinnou lesnickou praxi. Byla mu povolena knížetem Schwarzenbergem jako neplacenému lesnímu praktikantovi. Tak byl pridělen do revíru Kamenný Újezd na panství Krumlov.
V roce 1892 dostal povolení k další roční praxi a byl pridělen do revíru Stožec (Hutschenbach), panství Krumlov. Po ukončení praxe nastoupil v roce 1893 na Vyšší lesnickou školu v Bělé pod Bezdězem, kterou ukončil maturitou dle vysvědčení ze dne 31. srpna l895.
Knížecím reskriptem byl Josef dne l. března 1896 prijat do služeb jako provizorní lesní adjunkt a zároveň byl také přijat do schwarzenberského penzijního fondu. Byl zařazen do platové třídy B V c, mimo to dostával mesíčně 100 korun jako příplatek na výstroj a také mu byl pridělen služební byt. Službu měl ustanovenu v revíru Netolice, panství Protivín.
Příštích téměř dvacet let vystřídal řadu služeb. Do stejné funkce byl 1. 4. 1898 přeložen na revír Poněšice, panství Hluboká, ale již 1. 10. 1898 byl přeložen na lesní úrad Hluboká s platem zlepšeným o jednu třídu s následným nástupem (od 1. 1. 1902) jako definitivní lesní adjunkt. Protože se osvedcil, dockal se dalšího zvýšení platu a povýšení (1. 11. 1904) na lesního s vedením revíru Litoradlice na stejném panství. Poměrně brzy, již 1. září 1906, byl Havlícek opět povýšen, a to do funkce lesního správce se jmenováním vedoucího revíru Bohouškovice na panství Krumlov. Od 1. ledna 1909 působil na panství Dlouhá Ves jako vedoucí revíru Schätzuv les (Schätzenwald). Ve stejné funkci byl pak ješte přeložen vícekrát; 1. 6. 1910 na revír Chreštovice (panství Protivín), 1. 10. 1916 na revír Radvanovice (panství Vimperk) a 1. 5. 1919 na revír Lipka (panství Vimperk), kde konečně působil nepřetržitě 12 let. 1. ledna 1925 se stal vrchním lesním správcem knížete ze Schwarzenbergu se zařazením do platové třídy A 7, zůstal však svobodný a bezdětný. Havlíček Josef byl na tehdejší dobu vynikající fotograf a jak dokazuje jeho služební postup, samozrejmě i po stránce lesnické a organizační byl výborným pracovníkem. Mimo jiné důsledně dbal na udržování plotu kolem Státní rezervace, kde se tehdy ještě vyskytoval vzácný všivec žezlovitý («i»Pedicularis sceptrum carolinum«/i»). Zajímala ho ornitologie a také na toto téma napsal několik krátkých článků do odborných časopisů. Porosty revíru Lipka v roce 1929 silně poškodil polom, což Havlíček nesl velmi težce a zůstaly po něm četné fotografie těchto škod.
V roce 1930 bylo rozhodnuto prozkoumat pozůstatky Karla Havlíčka Borovského, uložené v hrobce na pražských Olšanských hřbitovech. Proto úřady jako nejbližšího mužského příbuzného požádaly Josefa Havlíčka, aby jménem rodiny dal souhlas k exhumaci a odbornému lékařskému prozkoumání pozůstatků. Ani ostatní příslušníci rodiny neměli námitek. K vyzvednutí rakve a opětnému pietnímu uložení do olšanské hrobky byl Josef Havlíček pozván, obou aktu se zúcastnil a pořizoval i fotografie.
Podle tzv. „Dohody mezi Státním pozemkovým úřadem a JUDr. Adolfem Schwarzenbergem", mělo být celé panství Vimperk vyvlastněno v rámci pozemkové reformy. Havlíček do státní služby nechtěl a předpokládal, že revír Lipka také bude vyvlastněn. Požádal tedy o preložení jinam, aby mohl zustat ve schwarzenberských službách. Bylo mu vyhověno, takže jeho preložení dnem l. cervence 1931 ho přivedlo do revíru Kamenný Újezd na panství Český Krumlov. Tak se Havlíček opět dostal tam, kde jako zcela mladý praktikant začínal svou lesnickou dráhu. Prestože revír Kamenný Újezd byl rozlohou velmi malý, kníže mu ponechal stejný plat, jako měl v Lipce. V Kamenném Újezdě dlouho nesloužil, neboť mu to nedovolil jeho zdravotní stav a proto jednašedesátiletý Havlíček požádal o penzionování. Nebyl důvod mu nevyhovět, a tak mu byl ke dni 1. 1. 1934 přiznán trvalý důchod. V myslivně v Kamenném Újezdě mu byl ponechán byt, aby se nemusel stěhovat.
Později Havlíček vážně onemocněl a byl léčen v českobudějovické nemocnici, kde skonal dne 10. kvetna 1942. Byl pochován 12. května 1942 v Kamenném Újezdě. 
HAVLÍČEK, Josef - nadlesní knížete Schwartzenberga, Něm.Brod (I902)
 
75 «b»Josef Havlíček«/b» (12. 3. 1810 - 20. 11. 1889),
druhý bratr Karla Havlíčka Borovského (1821 - 1856), se narodil v Borové 12. března 1830. Studoval brodské gymnázium (1840-46), absolvoval dvouletý filozofický kurz (1847-49) v Praze a stal se hospodářským praktikantem v Lipnici a Boroticích
V letech 1850-54 vystudoval hospodářskou akademii v Uherském Altenburgu a po absolutoriu byl v roce 1855 přijat za sekretáře hraběte Hompesche v Jaroslavicích na Moravě, v jehož službách setrval jako hospodářský ředitel velkostatku Radlów u Tarnova až do roku 1869, kdy byl tento velkostatek prodán. Tehdy byl Havlíček prijat do státní služby jako geometr a referent odhadní komise pri regulaci pozemkové daně a přidělen do Kutné Hory, později do Štýrského Hradce a konečně do Pulje. Po ukončení prací byl penzionován jako vrchní revident při katastru v Kutné Hoře. V červenci 1861 se tento Josef Havlíček (st.) oženil s Karolinou Wenkeovou (*8. 5. 1839 Mor. Krumlov, +12. 12. 1905 Kutná Hora). Karolina byla dcerou Aloise Wenke (hospodářského ředitele knížete Liechtensteina v Moravském Krumlově) a jeho manželky Anny roz. Steindlové, dcery MUDr. Františka Steindla, lékaře v Dolních Kounicích na Moravě. 
HAVLÍČEK, Josef - ředitel velkostatku (I1341)
 
76 «b»Josef HLOUCHA«/b» hodně cestoval a to zejména do Japonska odkud si též přivezl ženu-Japonku. Postavil si dům v Roztokách u Prahy v Japonském slohu a později v přímém sousedství hotel "Sakuru" též v Japonském slohu. Jeho romány ze života Japonců a zejména japonských žen-gejš byly velmi u čtenářů oblíbeny.
V hotelu Sakura se též natáčel slavný starší český film s Oldřichem Novým "Kristián".

Podrobnosti o životě a díle "Joe" Hlouchy jsou k shrnuty na web-stránce Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joe_Hloucha

Narodil se v roce 1881 v «u»Podkováni«/u» u Mladé Boleslavi, jako třetí z devíti dětí, v rodině pivovarského sládka Josefa Hlouchy a jeho ženy Anny Hlouchové, rozené Matouškové. Čtyři sourozenci zemřeli v dětském věku; žijící sourozenci byli starší sestra Anna, starší bratr «u»Karel Hloucha«/u» a dva mladší sourozenci, bratr Jiří a sestra Jiřina. Základní školu navštěvoval v «u»Libochovicích«/u», kde rodina bydlela od roku 1885. Další vzdělání získal na gymnáziu v «u»Mladé Boleslavi«/u» a v Praze, kam se rodina v roce 1895 přestěhovala. Následným dvouletým studiem na obchodní akademii a absolvováním ročního kurzu účetnictví na pražské univerzitě se připravoval na úřednickou dráhu.
Od mládí byl velmi ovlivněn svým strýcem, spisovatelem a cestovatelem, «u»Josefem Kořenským«/u». Zvláště jeho dílo «i»Cesta kolem světa«/i» podnítilo Hlouchův zájem o cestování. Jeho vzorem se stali známí cestovatelé té doby «u»Emil Holub«/u» a «u»Enrique Stanko Vráz«/u», se kterým se i osobně poznal.
Když otec získal do pronájmu malostranský pivovar „U sv. Tomáše", přál si, aby některý ze synů převzal jednou jeho živnost, ale Joe Hloucha začal pracovat v «u»Náprstkově muzeu«/u», kde třídil japonské a africké sbírky. Prohluboval tím svůj zájem zejména o východní kultury a samostudiem japonštiny získával stále větší znalosti o «u»Japonsku«/u». Ještě před svou první cestou do této země, v roce 1905, napsal svůj první román «b»«i»Sakura ve vichřici«/b»«/i», který byl považován za jeho osobní příběh, i když se v tomto případě jednalo o fikci. V roce 1906 navštívil poprvé Japonsko a to rozhodlo o jeho dalším směřování. Úřednické povolání vykonával jen příležitostně, protože mnoho času potřeboval ke třem svým zásadním životním činnostem: psaní, cestování a sběratelství. Při pobytech v Japonsku mu byli velkou oporou Češi, kteří tam žili a pracovali, architekt «u»Jan Letzel«/u» nebo ing. «u»Karel Jan Hora«/u» s manželkou «b»Fuku Takemoto«/b», která mluvila dobře česky.
Napsal několik populárních článků o japonském umění do časopisu «u»Český svět«/u». V literární tvorbě pokračoval beletristickými díly z japonského prostředí s autobiografickými prvky («i»Vzpomínky na Japonsko«/i», «i»Moje „Paní Chrysanthema"«/i», «i»Japonečky«/i», «i»Dopisy neznámého«/i»). Zaměřil se v nich na postavení ženy v japonské společnosti. Literárně zpracoval také japonské mýty, legendy a pohádky.
Aby získal finanční prostředky, potřebné k cestování, nechal si vyplatit otcovský podíl z rodinného majetku. Kromě Japonska a zemí Dálného východu, procestoval většinu zemí Evropy i severní Afriky a při svých cestách se věnoval rozsáhlé sběratelské činnosti. Jeho sbírky obsahovaly umělecké a etnografické předměty hlavně z «u»Japonska«/u», ale i artefakty z «u»Afriky«/u», «u»Oceánie«/u», «u»Thajska«/u», «u»Barmy«/u», «u»Vietnamu«/u», «u»Tibetu«/u» a «u»Persie«/u».
Své původní sbírky představil ve vlasti na několika souborných výstavách. Věnoval se též osvětové a přednáškové činnosti a jako poradce pro mimoevropské umění spolupracoval s galeriemi, muzei a aukčními síněmi ve «u»Vídni«/u», «u»Hamburku «/u», «u»Berlíně«/u» aj. Jeho znalosti východní kultury se uplatnily též v architektuře, při spolupráci s arch. «u»Janem Kotěrou«/u» a ing. «u»V.M. Havlem«/u». Spolu s bratrem Karlem zrealizovali japonskou čajovnu „Jokohama" na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory v roce 1908. Po skončení výstavy byla čajovna, kde obsluhovaly české dívky v pravých japonských kimonech, na žádost ing. V.M. Havla, přenesena do «u»Paláce Lucerna«/u» a stala se počátkem 20. století vyhledávaným místem Pražanů.
Vila „Sakura" Joe Hlouchy v Roztokách u Prahy (1924) - viz obrázek.
V roce 1924 zakoupil Joe Hloucha, pro potřeby umístění svých sbírek, v «u»Roztokách u Prahy«/u» vilu, kterou nechal upravit v japonském stylu a nazval ji „Sakura". Po návratu z cesty kolem světa, při níž navštívil v roce 1926 podruhé Japonsko, se dostal do finančních problémů, vilu prodal a odstěhoval se zpět do Prahy. V prosinci roku 1930 rozprodal v «u»Berlíně.«/u» Podle literatury uzavřel krátkodobé účelové manželství již v Japonsku v roce 1906, s Japonkou Tamou.«u»[5]«/u»
V roce 1943 odkoupilo další část sbírek Náprstkovo muzeum a Zemské muzeum v Praze. Po roce 1948 se Joe Hloucha neúspěšně pokoušel odprodat zbývající část sbírek státu. V roce 1955 ji pak státu daroval a ten mu za to zajistil doživotní penzi. Po jeho smrti byla část japonské knižní pozůstalosti odevzdána do Orientálního ústavu, odkud byla v roce 1976 převedena do Orientální sbírky «u»Národní galerie v Praze«/u». Zbytek odborné literatury byl rozprodán do antikvariátů. Žil v Praze - Nové Město, Vladislavova 16/1747.
Joe Hloucha zemřel v Praze 13. června 1957 a je pohřben na vinohradském hřbitově (odd. IV I-14). 
HLOUCHA, Joe - spisovatel a cestovatel (I670)
 
77 «b»Josef HOLEČEK«/b» -
He was a burgomaster (or burgrave, an appointed chief magistrate of a town in Austria-Hungary) in Drahonice. 
HOLEČEK, Josef (i) - burgomaster (I1667)
 
78 «b»Josef KOŘENSKÝ«/b» se narodil jako druhé z pěti dětí v «u»Sušně«/u» u «u»Nových Benátek «/u» na «u»Mladoboleslavsku«/u» do chudé zemědělské rodiny. Od malička měl vztah k hudbě a přírodopisu, což mu zůstalo na celý život. Během «u»učitelských studií«/u» v Praze se v domě «u»U Halánků«/u» seznámil s řadou cestovatelů, mimo jiné i se stejně starým «u»Emilem Holubem«/u», se kterým se doživotně přátelil. Jako nadšený přírodovědec působil též v «u»pražském muzeu«/u», kde asistoval «u»Antonínu Fričovi«/u».
Svou učitelskou kariéru začal v «u»Radnicích «/u»na «u»Rokycansku«/u» v roce 1867 jako podučitel, od roku 1871 pokračoval jako učitel v «u»Litomyšli«/u», od roku 1874 již působí v Praze na «u»Smíchově«/u». Praha poskytla Kořenskému kulturní a vzdělávací příležitosti, kterých maximálně využíval.
Svou první větší cestu uskutečnil již během pobytu v Litomyšli, v roce 1872 navštívil «u»Alpy«/u». Následovaly další cesty po Evropě, na které se vydával téměř pravidelně. Kromě učitelských prázdnin měl také výhodu v tom, že ho finančně podporovali jednotlivci jako «u»Vojta Náprstek «/u», «u»František Ringhoffer«/u», ale i spolky jako byl «u»Svatobor«/u», spolu se smíchovskou městskou radou, školskými úřady, vídeňským ministerstvem kultu a vyučování a dalšími institucemi. Jejich členové i jednotlivci si totiž byli jisti, že Kořenského cesta přinese hmotný i duchovní přínos v muzejních sbírkách a v poznatcích, které dokáže vitální Kořenský podat širokým zástupům obyvatelstva.
Na své cesty odjížděl dokonale připraven studiem odborné literatury a jazyků. Němčina, francouzština a angličtina byly samozřejmost, ale neměl problémy s dalšími jazyky, o čemž svědčí například jeho překlady z norštiny. Na cesty vyrážel vždy s jasně a přesně vytyčeným itinerářem: jeho cesty byly pouze jakýmsi ověřením a doplňkem faktů, které už dávno ze studia znal. Byl zastáncem názoru, že pedagog by měl co nejvíce cestovat a tak se dokonale obeznámit s poměry ve světě. Jedině díky osobní zkušenosti je možné zprostředkovat dětem nové poznatky. Na cestách si bedlivě všímal přírody a všech složek hospodářského, kulturního a náboženského života obyvatelstva, přičemž jako pedagog přirozeně věnoval pozornost školství různých národů, čímž mohl obohatit i svou vlastní učitelskou praxi.
Za svůj život uskutečnil dvě největší a časově náročné cesty, jednu kolem světa a druhou do Austrálie a na Nový Zéland a zpět přes Asii. Na cestu kolem světa se vydal v roce «u»1893«/u» s přítelem cestovatelem Karlem Řezníčkem (1845-1914), jinak sládkem pivovaru pod Hrubou Skálou. Z Brém se přeplavili přes Atlantik, aby navštívili «u»světovou výstavu1893«/u» v «u»Chicagu«/u». Při této cestě napříč «u»USA«/u» poznal i další velká americká města. Navštívil «u»Niagarské vodopády«/u», stavěl se v «u»Yellowstonském národním parku«/u» a pokračoval směrem k Pacifiku. Parníkem přeplavil do «u»Japonska«/u», které se tehdy v češtině označovalo jako Žaponsko, dále cestoval do «u»Číny«/u» a «u»Hongkongu«/u». Lodí pokračoval na «u»Malajský poloostrov«/u», na «u»Jávu«/u» a přes «u»Indický oceán«/u» na «u»Cejlon«/u». Tam jeho cesta lodí prozatím končila. Kořenský se vydal až do «u»Dárdžílingu«/u» a postupoval pod horským pásmem «u»Himálaje«/u». Z «u»Indie«/u» se z «u»Bombaje«/u» vydal opět lodí do «u»Rudého moře«/u» a pak do «u»Egypta«/u». Tam studoval starověké památky «u»faraonů«/u». V roce 1894 se vrátil opět do Prahy.
Svou druhou velkou výpravu uskutečnil v letech 1900-1901. Přes «u»Suezský průplav«/u» plul do «u»Adenu«/u» a «u»Colomba«/u», dále do západoaustralského «u»Perthu«/u», «u»Adelaide«/u» a železnicí přes «u»Ballarat«/u» do «u»Melbourne«/u». Dále na «u»Tasmánii«/u» a na «u»Nový Zéland«/u», kde poznal přístavy «u»Dunedin«/u» a «u»Christchurch«/u» na «u»Jižním ostrově«/u», ve «u»Wellingtonu«/u» se seznámil s českým malířem «u»Bohumírem Lindauerem«/u» (1839-1926), který maloval podobizny «u»maorských«/u» obyvatel. Z «u»Aucklandu«/u» plul na souostroví «u»Oceánie«/u» - «u»Tonga«/u», «u»Samoa«/u» a «u»Fidži«/u». Vrátil se zpět do «u»Austrálie«/u» do «u»Sydney«/u» a počátkem dubna jel železnicí do «u»Brisbane «/u». Dále pak pokračoval lodí. Zastavil se na ostrově «u»Celebes«/u», následovala «u»Jáva«/u», zde navštívil chrámový komplex «u»Borobudur«/u» a města «u»Bandung«/u» a «u»Batavia«/u». Přes «u»Singapur «/u» a thajský «u»Bangkok«/u» odjel do «u»Hongkongu«/u» (tehdy už britského). Odtud do svého tolik oblíbeného «u»Japonska«/u», kde navštívil «u»Kóbe«/u», «u»Tokio«/u» a masív «u»Haruna«/u» západně od Tokia. Z přístavu «u»Šimonoseki«/u» putoval do «u»Koreje«/u» (zastavil se v «u»Pusanu«/u» a «u»Wonsanu«/u»), poté do «u»Vladivostoku«/u» a na poštovním parníku cestou proti proudu «u»Amuru«/u», z «u»Chabarovska«/u» do «u»Stretčinska«/u» a «u»transsibiřskou magistrálou«/u» přes «u»Irkutsk«/u» do «u»Novosibirska«/u». A konečně přes «u»Ural«/u» do «u»Moskvy«/u» a do Čech.
Kořenský nikdy neobjevoval nové kouty světa, ale zato známý svět důkladně prozkoumával, zaznamenával a zprostředkovával. Byl velkým přírodovědcem a vášnivým sběratelem. O svých cestách často publikoval, jeho knihy byly určeny zejména pro mládež, čímž měl vliv na celou společnost. Byl příslušníkem mladší generace cestovatelů kolem «u»Vojty Náprstka«/u», v období «u»první republiky«/u» patřil spolu s «u»Vrázem«/u» a «u»Holubem«/u» k nejpopulárnějším českým cestovatelům vůbec. Jeho přínos spočívá v rozšiřování obzorů mladé české společnosti, která se v té době postupně integrovala do propojujícího se světa. Svědomitě udržoval také kontakt s «u»krajany«/u», kteří žili ve světě.
Byl členem správního výboru «u»Národního muzea «/u»a řady prestižních institucí, jako byl Orientální ústav či Československá společnost zeměpisná. Největší poctou jeho úsilí na poli vědy bylo udělení čestného doktorátu přírodních věd Univerzity Karlovy v roce 1927. Ve 20.letech byl spolu s Vrázem prvním českým cestovatelem, který o svých cestách vyprávěl na vlnách českého rozhlasu. Zemřel ve svém pražském bytě v roce 1938 ve věku 91 let.
Jeho pamětní desky najdeme v rodném «u»Sušně«/u» i v «u»Radnicích«/u». V Praze na «u»Smíchově«/u» je po něm pojmenována ulice a «u»základní škola«/u», kde působil jako ředitel a která dodnes vlastní jeho četné přírodopisné sbírky.
«b»«i»Kopie z online webstránky Wikipedie:«/b»«/i»
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Ko%C5%99ensk%C3%BD
«b»«i»Článek v českém rozhlase:«/b»«/i» http://www.rozhlas.cz/leonardo/svet/_zprava/201731 
KOŘENSKÝ, RNDr Josef - cestovatel, pedagog (I401)
 
79 «b»Josef SEEHÁK «/b» ( * 8.6.1971) se vyučil hudebním nástrojařem a pracoval několik let před a po vojně (sloužil v Mariánských Lázních) v podniku «i»Amati Kraslice«/i» na dílně konečné montáže saxofonů. Po té fabriku opustil a pracoval jako obchodní zástupce v přímém prodeji - kosmetika, bylinné preparáty. Poté 8 let jako obchodní zástupce reklamní agentury «i»Kompakt«/i», pro kterou získával inzerenty na převážně tiskové produkty a sociální automobily pro různé ústavy. Po té byl obchodním zástupcem vzdělávací firmy a v současnosti se živí tvorbou webových stránek.
Vzal si ženu Aišu za svobodna «b»Demirovová «/b»(matka Aiši z Moravy Jarmila Sobková, otec Selim Demirov - Bulhar s předky v Makedonii a Turecku).
6. října 2005 se jim narodil syn «b»Ondřej«/b».
 
SEEHÁK, Josef - hudební nástrojař (I2969)
 
80 «b»Josef WENIG«/b» byl v inspekčních zprávách velmi kladně hodnocen, „jako jeden z nejhorlivějších u okresu". Po něm v letech 1891-1905 vedl školu Václav Zahořík.
Další dva roky byla škola v rukou „zatímního správce" a v roce «b»1907«/b» získal místo řídícího učitele «b»Ferdinand WENIG«/b», výrazná osobnost nejen ve školství, ale také zasloužilý organizátor veřejného života. Výrazně se také angažoval v prosazení novostavby školní budovy.
(Zdroj: Literární sborník k 100. výročí vzbudování školy 2014) :
http://www.google.ca/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=33&ved=0ahUKEwiWmOeO5LfNAhUp64MKHbTJAq04HhAWCCowAg&url=http%3A%2F%2Fwww.zsstankov.cz%2Fcs%2F470%2F1002%2Fdownload%2F699.pdf&usg=AFQjCNF0mAb4ZWb-NrHGnfMC_4jes3mNKg&sig2=z6xzV-aXOyFeNyDyN-K75g

«b»«i»Mgr. Jan P. HOLÝ :
«/b»«/i»Řídící učitel «b»Josef WENIG«/b», který byl zároveň ředitelem kůru v chrámu sv. Jakuba, žil mezi 19.11. 1846 a 20.5. 1888. Byl osmý z 10 dětí Františka Weniga a Salomeny Trnkové, z nichž vzešlo 5 učitelů.
Josef WENIG učil už v nové škole (1866), prožil významné změny ve státní i zemské školské soustavě a dočkal se dokonce uznáné ve svém rodišti a okolí. Oženil se v roce 1872 s Marií Aloisií, dcerou sedláře a měšťana ve východočeské Dobrušce, Antonína Šuberta a jeho maželky Anny, rodem Vobořilové z blízkého Opočna.
Manželka Josefa, «b»Marie Aloisie (roz. Šubertová)«/b», byla sestrou vynikajícího českého dramatika, spisovatele a ředitele Národního divadla Frantička Adolfa ŠUBERTA. Měla bratra Antonína Schuberta take v nedalekém Horšovském Týně a pražský slavný bratr za nimi často dojížděl. Našel jsem jej jako kmotra synovců vlastnoručně podepsaného ve staňkovské matrice. Z Národního divadla přicházely do Staňkova tehdy častěji I jiné vzácné návštěvy. Mezi nimi to byl asi nejčastěji slavný komik Jindřich Mošna, který se tu začal učit na dudy, což použil později ne jednou při svých nezapomenutelných vystoupeních "na prknech".
 
WENIG, Josef, sr. - řídící učitel ze Staňkova (strýc Arnošta) (I1497)
 
81 «b»Josef WENIG«/b» byl v inspekčních zprávách velmi kladně hodnocen, „jako jeden z nejhorlivějších u okresu". Po něm v letech 1891-1905 vedl školu Václav Zahořík.
Další dva roky byla škola v rukou „zatímního správce" a v roce «b»1907«/b» získal místo řídícího učitele «b»Ferdinand WENIG«/b», výrazná osobnost nejen ve školství, ale také zasloužilý organizátor veřejného života. Výrazně se také angažoval v prosazení novostavby školní budovy. 
WENIG, Josef, sr. - řídící učitel ze Staňkova (strýc Arnošta) (I1497)
 
82 «b»Josefa Havlíčková«/b» -
zemřela v roce 1884. Měla 7 dětí, jenom 4 odrostly. Pohřbila během života čtyři děti, muže, snachu Julii a vnučku Zdeňku. Nešťastný úraz hlavy jí v posledních čtyřech letech ulehčil tragický úděl matky, která přežila své děti - zapomněla na Karlovu smrt a vrátila se v paměti do minulosti, kdy Karel žil na Rusi. Až do své smrti očekávala jeho návrat. 
DVOŘÁKOVÁ-HAVLÍČKOVÁ, Josefina - dcera sládka z Horní Cerekve (I614)
 
83 «b»Josefina ŠPIČKOVÁ «/b»-
rests in a tomb at the parish cemetery in Plasy along with her son «b»MUDr Hilar [I] «/b».
Hilar [I]'s father died early, leaving the little boy orphaned at young age. Hilar [I] had a sister, who worked in a bank. 
ŠPIČKOVÁ, Josefina (I1623)
 
84 «b»Jožka (Joža) Koldovská«/b» se narodila 13. září 1905 v Praze jako Josefa Smolová. Své jméno získala sňatkem s hercem a divadelním režisérem Jiřím Koldovským (1899 - 1963). Na začátku třicátých let vystupovala v Kladenském divadle a v letech 1941 - 1954 v Národním divadle v Brně. Producenty, filmové a později i divadelní diváky upoutala svým krásně tajemným zjevem, úzkými rty, malým nosíkem a hustými černými vlasy. Svým postavám dokázala vdechnout cosi tajemného a také nadpřirozeného. K zvýraznění svých postav používala gesta, mimiku, práci s tělem, svůj zvláštní hlas a křehce dívčí mladistvý půvab. Díky tomu získala titulní roli švadlenky Anežky Kučerové v sociálním dramatu Václava Kubáska SVÍTÁNÍ (1933). Film podle scénáře Otakara Vávry byl prvním pokusem o sociální téma na začátku zvukové éry. Z dnešního hlediska má, i přes některé nedokonalosti, zejména nezkušené režii diletantského Kubáska, snímek nezastupitelné místo v historii naší kinematografie. Ještě tentýž rok vytvořila epizodní roličku hosta na večírku v melodramatu SRDCE ZA PÍSNIČKU (1933) režiséra a herce Karla Hašlera, které je dnes vzácné svými „hašlerkami" a hlavní roli ženy v Engelově krátkometrážním příběhu SEJDE Z OČÍ, SEJDE S MYSLI… (1933), jež pojednává o muži, kterýžto opouští svoji lásku a odjíždí do ciziny, ale nakonec se ke své lásce vrátí a spočine ji v náručí… O rok později se uvedla v roli matky v krátkometrážní reklamě na gumové hračky firmy Baťa SLON ZACHRÁNCEM (1934). Vedle Koldovské se ve snímku uvedl Jaroslav Bráška a Dagmar Kmínková, dcera režiséra Oldřicha Kmínka. Výtvarníkem u této reklamy byl průkopník českého kresleného filmu Karel Dodal. Baťa natáčel různé reklamy na své rozličné výrobky (například TŘI MUŽI NA SILNICI /SLEČNU NEPOČÍTAJE/, KONEC PRÁZDNIN, VLAŠTOVKY V HOTELU apod.). Příští rok stvořila další dvě hlavní role manekýnky Jany v Binovcově nedochované komedii POLIBEK VE SNĚHU (1935), natáčející se ještě v německé verzi KUSS IM SCHNEE německým režisérem Rudolfem Katscherem a pochybné tanečnice, zpěvačky a prostitutky Mimi v melodramatu OSUDNÁ CHVÍLE (1935) Václava Kubáska a Josefa Kokeisla o muži (Jaroslav Hurt), který se snažil skrýt svoji zákeřnou pohlavní chorobu. O čtyři roky později ji čekala jen epizodní role v nedochovaném snímku Vladimíra Slavínského ŽABEC (1939), jenž nepřekračoval Slavínského dobový průměr a vyprávěl již nastokrát opakovaný příběh dívky a chlapce, kteří se nechtějí vzít, ale nakonec se do sebe zcela zamilují a ožení se spolu. Herecký soubor tvořili Slavínského klasičtí herci: Věra Ferbasová, Theodor Pištěk, Zita Kabátová, Raoul Schránil, Fanča Foltová či Zdeňka Baldová. O rok později se v československé kinematografii objevila naposledy, ztvárnila zdravotní sestru Ingrid ve Vávrově melodramatu PACIENTKA DR. HEGLA (1940) a zákaznici v klenotnictví Svobodovou v bláznivé, dobrodružné, napínavé a zapeklité kriminální komedii PELIKÁN MÁ ALIBI (1940) rutinérského režiséra Miroslava Cikána. Její odchod do Brna v roce 1941 ji nadále znemožnil vystupování ve filmu. Protože filmové ateliéry na Barrandově, Hostivaři a v Radlicích se nacházely pouze v Praze a herec, hrající v jiném městě měl omezenou šanci se do nich dostat. Kromě jiných také Koldovská spolupracovala s rozhlasem. V padesátých letech se stáhla do soukromí a nakonec se na ní zapomnělo. Jožka Koldovská zemřela v roce 1962 v Brně ve věku padesáti sedmi let. Bohužel neznáme ani její přesné datum úmrtí… SMOLOVÁ-KOLDOVSKÁ, Josefa - herečka (I1276)
 
85 «b»JUDr Ferdinand TONDER«/b» - známý pražský advokát.
 
TONDER, JUDr. Ferdinand (I575)
 
86 «b»Julie SÝKOROVÁ-HAVLÍČKOVÁ«/b»
Julie, dcera hraběcího lesního Sýkory ze Svojšic na Pardubicku, s kterou se Havliček seznámil na jednom z vlasteneckých dýchánků u dr. Kučery v Praze, u jehož manželky byla Julie zaměstnána. Vysoká, štíhlá brunetka jemných rysů, bledé tváře a zádumčivých očí se 4. března 1848 stala Havlíčkovou ženou.

Karel Havlíček-Borovský was engaged for several years to a girl from a respected merchant family in Nemecky Brod, but suddenly changed his mind and married Julie Sykorova, a daughter of a man who took care of the forests and property of Count Wallenstein. They met at a Prague tailors and dressmakers and married soon after, in 1848.
Julie had thus become the wife of a renowned man who was in the centre of Czech political life. They had a daughter named Zdenicka. Julie Havlickova suffered from tuberculosis and most probably infected her husband with this - then lethal - disease. Havlicek loved Julie so much that because of her he made the biggest compromise of his life: he signed a promise that he was giving up all his journalist activities in order to be allowed to come home from Brixen, to meet his ill wife. By the time he had signed the document, he was already a widower. Julie passed away at the age of 29. Havlicek died a year later, when he was not yet 35 years old. 
SÝKOROVÁ-HAVLÍČKOVÁ, Julie (I1339)
 
87 «b»Julius [I] KUBERT
«/b»«i»(July 6, 1864 in Rokycany '96 December 6, 1907 in Praha)
«/i»Julius came from a well-heeled Czech family from Rokycany, where his father was a Pharmacy owner. Apparently, he did not show inclination for learning and finally found his place in the military. After graduation from a military academy he received a commission of a Captain (Hauptmann) in the Infantry, which brought him ultimately to České Budějovice, where he met his future wife. Vlastislav paints a rather unflattering picture of his brother-in-law. Undoubtedly, this conveys his parents' opinion as well. According to the «i»Narrative «/i»Julius [I] had been accustomed to luxury, which he could easily afford. Even in the Army he kept two personal riding horses, enjoyed service of two
batmen, travelled only first class etc. He travelled a lot and even ventured to Chicago in «i»1893 «/i» to
visit the World Fair. He readily displayed arrogance and haughtiness.
Before meeting Bohumila he sought out German speaking company in České Budějovice and communicated with his brother in German. The latter was very likely a major issue for Bohumila's father. August [I] Zátka love for, and expression of Czech culture and language by Czech nationals was a litmus test for a character of a person. Nevertheless, in the «i»Narrative «/i»Vlastislav quotes from a letter by then widowed Bohumila«b», «/b» in which she fervently disputes this harsh characterization of her husband Julius [I]. Unfortunately the date of the letter is obviously incorrect; therefore we do not know when Bohumila wrote it. In the letter the loyal widow bravely counters all the "accusations", and paints a picture of a kind, sensitive gentleman and loving father of his little daughter Eva, and of a Czech with deep nationalistic and patriotic feelings and mastery of the Czech language. Since
Czech was his mother tongue, he allegedly struggled with German during his studies.
I cannot avoid suspicion that both the Vlastislav's character sketch and the apology by his widow were written from extreme positions.
I dare to offer the following reflection: an officer of Czech or any other Slavic nationality in the Austrian Imperial Army must have felt under pressure to demonstrate his loyalty to the Monarchy even more strongly than an ethnic German-Austrian. It is not difficult to imagine Julius' [I] anxiety and eagerness to become accepted into the German-speaking officer corps. It is easy again to imagine how such ambition might have led him to overstate his loyalty by an excessive display of German sympathies, by an association with German fellow officers and by favoring the German element in his social interactions.
Nonetheless, Julius [I] complied with his future father-in-law's precondition before the latter granted him consent to marry his daughter. Julius [I] resigned his commission in the Army under the false pretext of ill health. Regrettably, he did not have any profession or aptitude for another occupation besides his military training. After having toyed with an idea of becoming a land-owner-manager, he resigned himself to a life of leisure. After a while this boring life prompted him to apply for the reclamation of his commission in the Army, which he was fortunately granted.
Julius [I] Kubert and Bohumila (Milka) settled in Praha, where both their children «b»Eva «/b»and «b»Julius [II] «/b» were born. Tragically, Julius [I] died only seven weeks after his son's birth, leaving the young widow with two little children.
(«u»Source«/u»: «i»From Petr PETRIK: "«b»FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková«/b»" «/i») 
KUBERT, Julius - pražský setník (I905)
 
88 «b»Julius«/b» «b»WENIG«/b» (7.7.1844 - - 1924). Po studiích v Českých Budějovicích začal působit na národních školách v rodném kraji. Učil v německých obcích ač byl upřímý a činný vlastenec. Pobyl v Holíšově, Blížejově a nejdéle v Meclově. WENIG, Julius (I1537)
 
89 «b»Karel Demel «/b»-
is an internationally renowned artist in the field of engraving and a professionally trained musician. Before opting for the Graphical Arts, he studied trombone at the Prague Conservatory of Music. 
DEMEL, Karel - graphic artist (I1633)
 
90 «b»Karel HLOUCHA«/b» byl úředník, spisovatel, jeden z průkopníků české sci-fi literatury.
Narodil se do rodiny místního sládka Josefa Hlouchy a jeho ženy Anny Hlouchové, rozené Matouškové. Měl čtyři sourozence, starší sestru Annu, mladšího bratra Josefa (aka Joe), Jiřího a nejmladší sestru Jiřinu. Později byl ovlivňován ve své tvorbě strýcem, cestovatelem «u»Josefem Kořenským «/u», i bratrem «u»Joe Hlouchou «/u», který byl též známým cestovatelem. V «u»Libochovicích «/u», kam se jejich rodina odstěhovala v roce 1885, vychodil obecnou školu, pak v Mladé Boleslavi absolvoval středoškolská studia na gymnáziu a po maturitě se stal v letech 1898-1901 studentem na pražské právnické fakultě. Po ukončení studií nastoupil na místo soudního a finančního úředníka
Věnoval se převážně psaní povídek a fantastických románů, ale napsal i tři romány ryze dobrodružné. Většinu prací mu vydalo «u»nakladatelství Vilímek «/u». V jeho práci jsou prvky horroru, detektivek. Byl autorem filmového scénáře k fantastickému filmu «i»Příchozí z temnot«/i» (1920).
Z Wikipedie online:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Hloucha

 
HLOUCHA, Karel - úředník, spisovatel (I2197)
 
91 «b»Karel Jaroslav SEEHÁK«/b» - oženil se celkem čtyřikrát, z toho dvakrát po sobě s 3. ženou Martou, kterou nakonec stejně opustil. Na sklonku svého života žil s družkou Kristýnou.
Jeho matka zemřela mladá na TBC když mu byly 3 roky.
Po smrti jeho matky se o něj a jeho sestru Adélu starala «b»Josefína Augustinková«/b», provdaná «b»Bienová «/b»narozená ve Svitavách *5.2.1886 - «b»†«/b»4.11.1959.
Jejich otec Karol Jaroslav Seehák-soudce zůstal pracovat a žít na Slovensku v Prievidzi, i přesto, že Josefa Bienová ho chtěla za manžela, ale on ji ne. Raději jí platil alimenty na své dvě děti. Muž Josefíny Jaroslav Bien byl Karlovým kmotrem, po něm má druhé jméno Jaroslav. Josefína, která s mužem vlastní děti neměla, byla jednou z Karlových čtyř tet z matčiny strany. Těmi dalšími byly Leopoldina, Rozálie «b»Augustinkovy«/b». Jejich rodiči byli Eduard Augustinek *28.2.1843-†17.10.1925 a jeho žena Anna Rennerová*21.5.18?"- †21.3.1906 zemřela cca v 60-tých letech.
Možná právě výše popsaná událost - dětství bez matky, mohla být příčinou jeho poměrně neutěšeného života, během kterého dokázal vystřídat čtyři ženy a se třemi z nich zplodil osm potomků.
Žádná z jeho partnerek s ním zřejmě nebyla šťastná, možná právě proto, že nemohl vidět projevy lásky svého otce vůči matce, která v jeho útlém věku zesnula. Toto jsou však jenom naše domněnky.

Jeho rodina se často stěhovala, celkem 14x !!!
V roce 1972 se Karel se svou třetí ženou Martou rozvedl a po půl roce se opět vzali.
V roce 1988, když bylo Karlově třetí ženě Martě 70 let jí Karel opouští, odstěhoval se a našel si v Králíkách ve východočeském kraji na inzerát paní Kristýnu, se kterou žil 10 let a pak mu zemřela.
Sestra Jarmila našla Karlovi Domov důchodců v Červené Vodě, kde Karel Jaroslav potom v LDN zemřel dne 24.1.2004 na sepsi. 
SEEHÁK, Karel Jaroslav (I2926)
 
92 «b»Karel MATOUS«/b» (starší) byl dvakrát ženatý.
Hospodařil v Katusicích na 2 statkách. Na rodném statku v Katusicích c.8, druhý vyženil s první manželkou - Luisa ŠNÝDROVÁ z Krásné Vsi.
Pozdeji ješte pronajal statek Nové Dvory u Kutné Hory.
Ještě později, když našetřil peníze, tak koupil velko-statek v Bohnicích u Prahy.
Zemřel předčasně (49) v na svém statku v Bohnicích, převezen a pohřbn v rodinné hrobce v Katusicích.
Velko-statek vedla jeho vdova (2. žena?) a syn Karel MATOUŠ mladší (1871-1922).
«u»«b»«i»Zkratka zápisu z Kroniky obce Katusice «/b»«/i»(str.104, foto existuje, originál má obec)«/u»:
Karel (Veliký) MATOUŠ - "byl muž podnikavý a agilní, vynikající vytříbenými výrazy a velkou zkušeností životní. Byl to velmi pracovitý člověk a velmi vážený. Dělal hodně pro obec Katusice. Pracoval v radě pivovaru v Podkováni, v radě cukrovaru v Dolním Cetně, v radě záložny. Byl volen na přední místa v obci a v okrese. Byl také starostou obce. Výborný řečník s vynikající logikou myšlení, muž činu a povahy ocelové. Byl jedním z potomků prastaré rodiny Matoušovské, od nepamětných dob v Katusicích usedlé a vždy zámožné a snad byla to jedna z rodin, která zdejší obec pomáhala zakládati. Kdo to může věděti ? Aspoň pokud staré zápisy svědčí, jméno Matouš vždy se zde vyskytovalo."
Od r. 1883 měl po 12 let od hraběte Chotka pronajatý velkostatek Nové Dvory u Kutné Hory. Svou prozíravostí a znalostí v poměrně krátké době 12 let dobrého hospodaření si našetřil peníze a mohl si zakoupit v r. 1895 velkostatek Bohnice (u Prahy) v ceně 370 tisíc rakouských korun ve výměře 1050 korců.
Kromě toho měl nahospodařeno 120 tisíc na hotovosti a držel dva statky v Katusicích.
Jeden kmenový čp.8 ve výměře 145 korců zděděný po otci, a čp.4 ve výměře108 korců, který koupil od Barbory PELANTOVÉ v r.1892 za 29 tisíc.
Jak říká kronikář: "Bohužel, si dlouho neužil ovoce své práce".
Brzy po zakoupení Bohnic byl stižen těžkou chorobou ledvin a té podlehl 21.3.1898, bylo mu teprve 49 let.
«b»Vdova Marie MATOUŠOVÁ«/b» (rozená PAVLÍČKOVÁ, druhá manželka Karla Matouše) chtěla aby všechny děti (to je celkem 5, 3 z prvního manželství a její 2 dcery z Karlova druhého manželství s ní) se staly spolumajitelé statků. Hospodaření na statcích se ujal nejstarší syn Karla (i)-Velikého, Karel (ii) Jan MATOUŠ (syn z prvního manželství).
Karel Jan MATOUŠ musel sourozencům vyplácet t.zv. «i»deputát.«/i» To mělo za následek zhoršení finanční situace velkostatku. Nějakou dobu byl jeste velkostatek pronajat manželům VRANÝM, kteří ale Matoušovu rodinu šidili. Došlo k dalšímu zadlužení a proto vdova Marie velkostatek prodala v r. 1903 za 730 tisíc rakouských korun.
V roce 1906 začala na pozemcích bývalého velkostatku rozsáhlá výstavba areálu "Královského zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích". Celý komplex navrhl arch. Roštlapil a první etapa byla dokončena v r. 1912.
Po prodeji bohnického velkostatku se vdova Marie Pavlíčková-MATOUŠOVÁ přestěhovala do Prahy. Pronajala si byt (3+1) na Palackého náměstí, kde bydlela se svýma 2 dcerami Jarmilou a Zdenkou až do jejich provdání. Potom se přestěhovala nazpět do Katusic, kde žila až do své smrti, to jest do r. 1930, na statku č.p.1, který patřil jejímu zeti, JUDr Rudolfu VAŇKOVI, manželovi dcery Zdenky. 
MATOUŠ, Karel (i - Veliký) - velkostatkář (Bohnice) (I33)
 
93 «b»Karol František SEEHÁK - «/b»kmotrem mu byl jeho dědeček Jan Seehák - ředitel panství v Rychnově. Dle opisů rodných listů žil později Karol František Seehák v Prievidzi nedaleko Ružomberoka na Slovensku. Karol František Seehák byl jako jeho otec soudním radou. SEEHÁK, JUDr Karol František - soudní rada (I2925)
 
94 «b»Katherine ŠPIČKOVÁ-DEMEL-ZÁRUBOVÁ«/b» -
grew up in Prague with her parents and grandparents, where she attended school. She went on to study cello at the Prague Conservatory of Music, and subsequently
Humanities at the Karlova University in Prague. Although she was a gifted and accomplished cello player, she decided against a stressful and itinerant career of a professional musician. Capitalizing on her perfect English, she became a professional tour guide for a British Travel company.
On «i»August 30, 2003 «/i»she married «b» Dalibor Demel «/b»in Praha. «b» Dalibor's «/b»parents are «b» Karel Demel «/b»from Praha and «b» Zdena ejková «/b»from Bludov in Moravia. Karel Demel is an internationally renowned artist in the field of engraving and a professionally trained musician. Before opting for the Graphical Arts, he studied trombone at the Prague Conservatory of Music. Following in his steps «b» Dalibor «/b»studied bassoon at the Prague Conservatory of Music, and after graduation he
earned Mgr (MA) in Music Management. Subsequently he defended a doctorate (PhD) in Theory of Music at the Academy of Musical Arts in Praha. «b» Kate ina «/b»and «b» Dalibor «/b»have two sons, both born in Praha:
«b» a) Max Wentworth Demel«/b», born on «i»April 1, 2006«/i», and
«b» b) Filip Wentworth Demel«/b», born on «i»February 3, 2013«b»«/i» .«/b» 
ŠPIČKOVÁ-DEMELOVÁ-ZÁRUBOVÁ, Kateřina Wentworth (I1564)
 
95 «b»Kněžna z rodu Zátků: Němci u nás rabovali tři dny, zkázu dokončili komunisté
«/b»
«b»iDnes, 9. prosince 2017
«u»«/b»«/u» «b»
«/b»
«b»Kristina Sigurdssonová«/b» je pravnučkou slavného podnikatele Dobroslava Zátky, který v roce 1884 založil Zátkovy těstoviny. Žije střídavě v New Yorku, Sao Paulu, Bruselu a Českých Budějovicích. Jako žena polského šlechtice užívá titul kněžna.
Její životní cestu zcela změnil Island. Stejně jako její babičce a matce. Celý příběh přitom začal v Českých Budějovicích a v mlýně u Boršova nad Vltavou, kde stojí továrna Zátkovy těstoviny.
Kristina Sigurdssonová je ze slavného jihočeského rodu Zátků. Její prapradědeček Hynek Zátka byl významný politik a podnikatel. A neméně se proslavili i jeho synové. Dnes je nejznámější politik August Zátka, Ferdinand podnikal v potravinářství, stejně jako pradědeček Kristiny Dobroslav Zátka, který v roce 1884 spolu s bratrem Vlastimilem zahájil v mlýně u Boršova výrobu těstovin a založil monopol Bratři Zátkové.

«b»Dobroslav Zátka«/b» zažil zlatý věk a pád monarchie, první republiku i německou okupaci. Zemřel necelé dva roky před nástupem komunistů, kteří definitivně zničili vše, co Zátkové na jihu Čech vybudovali.
V jeho bytě ve Skuherského ulici dnes žije pravnučka Kristina Sigurdssonová. V obýváku visí velká fotografie Dobroslava a jeho ženy Růženy z třicátých let. I další místa zdobí snímky významných osobností rodu.
„Dobroslavovi bratři zemřeli velmi brzy a on na celé podnikání zbyl sám. August se věnoval jen politice. Byl úžasný, pořád rodinný podnik rozvíjel. V roce 1920 předal vedení všech závodů synu Miroslavovi. Když dokončili modernizaci mlýna v Březí u Boršova, tak jim všechen majetek zabavili Němci. Prababičce neváhali strhnout i prsteny z rukou a tři dny rabovali v domech. Potom přišli komunisti, kteří zkázu dokončili. Celá rodina Zátků se rozprchla po světě. Po roce 1989 už se nepodařilo na podnikatelskou slávu navázat," líčí 69letá Kristina Sigurdssonová.

«b»Islandské zážitky«/b»
Její babička Libuše, dcera Dobroslava a Růženy, byla jednou z prvních českých žen, která procestovala Island. Na exotický ostrov se vypravila v roce 1926 na svatební cestu se svým druhým manželem Zdeňkem Pichou, správcem schwarzenberského majetku. Popis jejich putování tvoří část knihy «i»Cesta vedla na Island«/i», kterou Kristina Sigurdssonová nyní podruhé vlastním nákladem vydala.
Syrovou krajinu projeli novomanželé z velké části na tamních malých koních.
„Drazí Boubeláčkové, píši vám každý den o tom, co na Islandu prožíváme. Sedím na voňavé louce uprostřed islandských květin, soleyar jim říkají. Můj koník je ocelově šedý, silný a má bujnou hřívu, říkám mu Chundeláček. Po obědě jsme klusali močálovitou krajinou," psala v dopise svým třem dětem - Naděždě, matce Kristiny, Vladimírovi a Petrovi. Tito dva bratři o jedenáct let později tragicky zemřeli v Alpách po pádu laviny.
Island ovlivnil Libušin život znovu po druhé světové válce. Její dcera Naděžda se totiž provdala za obchodního delegáta islandské vlády Magnúse Sigurdssona. Na ostrově prožila kus života, Libuše se tam později za dcerou přestěhovala a je pochovaná v Reykjavíku. Naděžda Sigurdssonová zemřela v bytě ve Skuherského ulici v říjnu 2015 ve věku 97 let.

„Hned po pádu komunismu se maminka vrátila do své milované vlasti. Moc ji mrzelo, že rodina byla roztroušena po republice a v cizině a že už žádný člen rodiny mimo ni nežije v Českých Budějovicích. Z toho důvodu byl po restituci prodán mlýn v Březí, budova Zelená ratolest, Zátkova vila na Husově třídě i Zátkův dům v Krajinské ulici. Kdyby byla maminka tehdy mladší, dopadlo by to jinak. Měla v sobě ten zátkovský podnikatelský živel a byla velmi pracovitá," líčí Kristina Sigurdssonová.
Ona sama se sice narodila v Čechách, ale dětství a mládí prožila s rodiči v Hamburku, na Islandu a v Bruselu. V roce 1971 se provdala za Michela Czetwertýnského, polského knížete a belgického diplomata, který pochází ze slavné šlechtické rodiny. Její kořeny sahají až k bájnému Rurikovi, vládci Novgorodu a zakladateli nejstarší ruské panovnické dynastie Rurikovců.

«b»Dalajláma učil děti o buddhismu
«/b»Kristina, která sňatkem získala titul kněžna, zamířila po boku manžela nejprve do Brazílie. Postupně je čekal pracovní pobyt v deseti zemích. Nejraději vzpomíná na Indii, kde žili i s dětmi v 80. letech.
Bydleli jsme v krásném velkém domě, kde jsme měli deset služebných. V Indii může každý vykonávat jen jednu činnost, bylo to rozdělené podle kast. Měli jsme muslimského kuchaře, sikhského krejčího i tibetského komorníka. Díky bohu za něj, on jako buddhista všechny národnosti a náboženství v domě dával dohromady," vypráví.
Toužila se stát investigativní žurnalistkou, ale jako žena diplomata nesměla pracovat. V té době byla Indie uzavřena veškerému dovozu. „Byly tam jenom dvě značky indických aut. Právě se vrátila k moci Indira Gándhíová, její předchůdce úplně zakázal alkohol. Kdo si ho chtěl pořídit, musel jít k lékaři, který mu vystavil potvrzení, že je alkoholik, aby si ho mohl koupit," líčí.
Z nespočtu zážitků vyčnívá například setkání s dalajlámou. „Mým synům, kterým bylo tři a pět let, dal první učení o buddhismu," vypráví. Následoval Bangladéš, Barma, Belgie, Nigérie, Bejrút a znovu Brazílie.

Po listopadu 1989 začala s matkou stále častěji jezdit do Čech. Po rozvodu s manželem Michelem tráví hodně času v Budějovicích. Jinak stále létá po celém světě. „Syn Alex, který je kurátorem a digitálním umělcem, žije v New Yorku. Pracuje pro velké firmy, jako Nike nebo Google. Druhý syn Tinko je fotograf v brazilském Sao Paulu. Publikoval ve Vanity Fair i Vogue. Jezdím za nimi, ale i do svého bytu v Bruselu a za částí rodiny na Island."
V posledních letech ji mrzí vývoj v Česku. „Jsou tu jisté struktury, které táhnou Českou republiku na Východ, i když jsme země ve středu Evropy a historicky spjatá spíš se Západem," přemýšlí.
Procestovala celý svět, ale stále hledá svůj domov. Přiznává, že je jí nejlépe právě v Budějovicích. „Nejvíce přátel mám na Islandu. Ale uvědomila jsem si, že duchovní klid zažívám při mši v katedrále svatého Mikuláše. To se pak cítím nejvíce doma a vracím se do svého dětství," říká Kristina Sigurdssonová.
(«b»Autor: «u»«/b»Petr Kubát «/u»«b»)
«/b»Zdroj: «u»«/u»

«b»Rod Zátků
«/b»Historie rodu spadá do 17. století. V roce 1813 se Matouš a Markéta Zátkovi přestěhovali z Velešína do Českých Budějovic. Jejich syn Hynek Zátka zde založil «b»obchod se solí, věnoval se i produktům z mouky«/b». U Boršova nad Vltavou postavil první strojní mlýn na jihu Čech. Jeho synové Vlastimil a Dobroslav zde «b»zahájili výrobu sodovek a limonád, v roce 1884 podnik rozšířili o první továrnu ve střední Evropě na těstoviny«/b», která funguje dodnes. Dnes je nejznámějším členem rodu politik August Zátka, «b»vůdce budějovických Čechů na přelomu 19. a 20. století«/b», po kterém je ve městě pojmenováno nespočet míst. Potomci Zátků žijí po celém světě.
Zdroj: «u»«/u»


Source:
https://www.linkedin.com/in/kristina-sigurdsson-36674b16?authType=NAME_SEARCH&authToken=frPe&locale=en_US&srchid=429320711475257164001&srchindex=1&srchtotal=2&trk=vsrp_people_res_photo&trkInfo=VSRPsearchId%3A429320711475257164001%2CVSRPtargetId%3A55591998%2CVSRPcmpt%3Aprimary%2CVSRPnm%3Atrue%2CauthType%3ANAME_SEARCH 
SIGURDSSON-CZETWERTYNSKI, Kristina (I1649)
 
96 «b»Ladislav SEEHÁK «/b»( * 5.6.1971), bydlí v Novém Boru, je truhlář, vzal si ženu Marušku (za svobodna Šimanková, * 8.1 1971) a mají syna, opět «b»Ladislava «/b»* 1.6.1993. SEEHÁK, Ladislav - dvojče s Boženou (I2961)
 
97 «b»Ladislav«/b» «b»SEEHÁK «/b»(29.4.1946)«b», «/b»druhý syn Karla Seeháka, žije v Dolním Prysku u České Lípy. Vzal si ženu Hanu, (za svobodna Faková), se kterou přiženil dvě děti (starší dceru Petru a mladšího Miroslava). V roce 1971 se jim narodila dvojčata «b»Božena «/b»a «b»Ladislav«/b». Většinu života pracoval Ladislav v papírnách v Kamenickém Šenově. SEEHÁK, Ladislav - dělník v papírnách (I2931)
 
98 «b»Lothar SUCHÝ«/b» - Narozen 6. května 1873 v Turnově. Za svých gymnaziálních studií v Příbrami se Lothar seznámil s Karlem Tomanem, H. Jelínkem a K. Sezimou. Spolu s nimi začal tvořit básně a orientovat se na literaturu. Od roku 1893 studoval na univerzitě ve Vídni románskou filologii a slavistiku, později práva na Karlově univerzitě v Praze. Stal se žurnalistou z povolání a působil jako divadelní a kulturní referent a zahraniční dopisovatel. V roce 1908 odešel do Paříže, odkud psal do Venkova a Národní politiky o francouzské kultuře. Vyjma let první světové války žil ve Francii až do r. 1938. Navíc překládal poezii z francouzštiny a němčiny. Kromě básní (Kniha veršů z roku 1904) psal také psychologické divadelní hry (např. hra «i»Nezabiješ «/i»z roku 1903, «i»David «/i»z roku 1911 či«i» Hrstka věrných«/i» z roku 1908) s tématem vnitřního rozkladu individualistického hrdiny, ztrácejícího vědomí mravní odpovědnosti k lidem. Během druhé světové války přestal s dramaty a věnoval se opět poezii. Zemřel v roce 1959.
(K. Homolová '96 M. Otruba '96 Z. Pešata a kol., «i»Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století«/i», slovníková příručka, Praha 1982, s. 250 - 252) 
SUCHÝ, Lothar - spisovatel (I1280)
 
99 «b»Lucie (Lucy) Wentworth ŠPIČKOVÁ-THORPE -
«/b» Her mother Victoria planed to deliver her in Britain in order to provide her with British n ationality, as she successfully did with Katherine. At that time there was no hope of change in the r epressive and dysfunctional Communist rule in the country. British citizenship was a ticket to freedom and an asset not to be wasted. However, Lucy decided otherwise. She came out early, in fact much too early, at only 28 weeks, and weighted a mere 1 kg at birth. Greatly helped by superb care of neonatologists in Praha, Lucy defied all the gloomy predictions. She was out of the
incubator and at home within three months, healthy and hungry. For a time she held a record ofhaving been the tiniest premature baby successfully cared for in Prague.
Lucy's childhood was a happy one. With her sister Katherine she grew up at the quiet upscale neighborhood U Mrázovky, in a house with a large garden, surrounded by her parents and grandparents Hilar [II] and Eva. While Lucy does not remember her grandmother Eva, who died when «b»Lucy «/b» was two, she keeps fond memories of her grandfather Hilar [II]. She remembers him reading her stories, in particular Brothers Grimms' stories, which she particularly loved.
The musical milieu of the family nourished her musical talent, and she started early with piano and clarinet lessons. At the age of mere 14 years parents sent her to London, England, where she successfully passed the admission exams for both instruments at a school with musical education. It all was made possible only thanks to the "Velvet revolution" of «i» 1989 «/i» and the end of the Communist rule in Czechoslovakia. Lucy recalls many long 20-hour-long bus trips between Prague and London, her loneliness in London, and her longing for home. However, it did not take long time and she started to like the school, where she found good friends. The school was very good both academically and musically and she keeps good memories of the four years spent there.
After graduation she decided to try something else and she enrolled at the Oxford University, Oriel College, in an undergraduate program of Germanic and Italian languages. After the Oxford she nonetheless decided to return to music and she enrolled at the Royal Academy of Music in London, where for five years she studied singing. Lucy is gifted with a beautiful voice, officially a mezzo-soprano, yet in the humble opinion of this writer, a voice with a range of a beautiful haunting alto.
At the Academy she met her future husband «b»Callum Thorpe«/b» , also a singer. Life imitated art, as «b»Lucy «/b» says, and after having been cast as a married couple in one of the performances, they got married on «i» February 13, 2010 «/i» in Praha. Callum, a bass baritone, has achieved an international reputation.
Lucy and Callum have two sons:
«b»a) Oskar«/b» , born on «i» July 18, 2010«/i» , and «b»b) Felix Henry Augustus Thorpe«/b» , born on
«i» September 27, 2013«/i» , both in London, England. «b»
«/b» The family lives in London.
 
ŠPIČKOVÁ-THORPE, Lucie Wentworth (I1565)
 
100 «b»Magdaleny CHVOJOVÁ «/b»ze zápisu Indexu matriky narození (SOA Praha):
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/5668/11
Nutno ověřit hypothetickou rodinnou kombinaci vložených rodičů.. 
CHVOJOVÁ, Magdalena - nedožila (I3079)
 

      «Předchozí 1 2 3 4 5 6 ... 27» Další»