Poznámky


Strom:  

Záznamy 51 až 100 z 1,154

      «Předchozí 1 2 3 4 5 6 ... 24» Další»

   Poznámky   Spojeno s 
51 Vlastislav Zátka (1887'971964), politický a společensko-kulturní činitel, syn Augusta Zátky.
V r. 1905 ukončil Jirsíkovo gymnasium v Č. Budějovicích.
V letech 1905-1909 studoval právnickou fakultu pražské Karlovy univerzity kde obdržel titul doktora práv 11. července 1910.
Po návratu do Českých Budějovic si otevřel advokátní kancelář.
Roku 1936 byl zvolen za Národní sjednocení do obecního zastupitelstva.
Byl předsedou správní rady Městského muzea a Besedy českobudějovické, od 1939 starostou Záložny českobudějovické .
Proslul též jako mecenáš umělecko-kulturních podniků, sám vlastnil rozsáhlou sbírku uměleckých předmětů a obrazů. Jeho první manželkou byla spisovatelka Marie Pujmanová (1893'971958).

1. září 1939, v den kdy vypukla 2. světová válka, byl v Českých Budějovicích zatčen a odvezen na Gestapo do Lince, odkud měl být deportován rovnou do koncentračního tábora. Nakonec byl propuštěn, zřejmě na zásah německých předáků z mlýna v Březí, kteřího znali jako slušného a velmi tolerantního člověka. Gestapo ho však nepřestalo sledovat a 6. února 1942, v den kdy zemřel jeho tchán Frantiřek Mareš, mu při domovní prohlídce zabavili jmění ve prospěch říše a byl vyhoštěn z města.
Tento scénář se opakoval i po únoru 1948, tentokrát proto, že neprojevil kladný poměr k lidově demokratickému režimu. Jako třídní nepřítel neměl nárok ani na t.zv. sociální důchod a zemřel ve velmi bídných poměrech 2. června 1964. 
ZÁTKA, JUDr Vlastislav - advokát, sběratel (I893)
 
52 Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Arno%C5%A1t_Wenig-Malovsk%C3%BD
Arnošt Wenig-Malovský, původně jen Arnošt Wenig (10. září 1883 Příbram - 21. října 1964 Jičín ), byl český právník, profesor obchodního a směnečného práva a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy .
Pocházel z tradiční učitelské rodiny, např. jeho starší bratr Karel byl profesorem klasické filologie na filosofické fakultě . Bratranec Josef Wenig byl zase akademický malíř a ilustrátor. Sám Arnošt v roce 1906 vystudoval právnickou fakultu , kde o rok později získal doktorát práv , a zpočátku získával praxi u pražského zemského soudu . Na delší dobu se ale poté stal magistrátním úředníkem.
Během této doby nicméně absolvoval studijní cesty do Mnichova a Berlína a na základě výzvy profesora Hermanna-Otavského se se spisem  "O patentní licenci podle rakouského práva soukromého " roku 1911 habilitoval v oboru obchodního a směnečného práva. Roku 1919 byl jmenován mimořádným a v roce 1924 řádným profesorem .
Arnošt Wenig vydal řadu prací, např. O náhradnictví v právu směnečném, především ale široce použitelnou a opakovaně vydávanou učebnici Příručka práva obchodního, platného v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Stal se členem České akademie věd a umění a kromě toho se díky sňatku se Zdeňkou Dolanskou, dcerou ministra spravedlnosti Josefa Dolanského , seznámil s mnoha významnými osobnostmi tehdejšího československého průmyslu a získal členství v řadě správních rad. Zastával též dvakrát funkci děkana právnické fakulty, ačkoli druhé funkční období bylo přerušeno 17. listopadu 1939 uzavřením všech českých vysokých škol okupačními orgány . Vrátil se proto do služeb pražského magistrátu a zároveň se zapojil do odbojové činnosti ve skupině primátora Klapky . Skupinu ale brzy rozbilo gestapo , profesor Wenig byl odsouzen na doživotí a zbytek války strávil v různých německých věznicích. Po válce začal používat své krycí jméno z doby okupace „Malovský" jako součást příjmení. Vrátil se na fakultu, ale vzhledem k tehdejším poměrům, které obchodnímu právu příliš nepřály, začal vyučovat občanské a rodinné právo a podílel se na přípravě učebnice v těchto právních oborech. Nakonec přešel na Vysokou školu ekonomickou , kde začal zavádět tzv. podnikové právo. 
WENIG, JUDr Arnošt - právník, Professor PF-UK (I1491)
 
53 Adolf Wenig (13. srpna 1874 , Staňkov u Horšovského Týna - 19. března 1940 , Praha) byl český spisovatel , pedagog , libretista a překladatel z francouzštiny. Byl bratrem výtvarníka Josefa Weniga , otcem spisovatele Dr. Jana Weniga a dále otcem výtvarníka Adolfa Weniga . Sestra Růžena se provdala za divadelního historika Vojtěcha Kristiána Blahníka .
Pocházel z učitelské rodiny ze Staňkova, kde jeho otec a předtím i děd působili jako řídící učitelé . Když vychodil obecnou školu, poslal ho otec na studia do Domažlic , kde byl ubytován u krejčího Votruby (bylo tehdy zvykem, že menší řemeslníci a úředníci ubytovávali přespolní studenty ). Toto období bylo poměrně obtížné, Votrubova manželka na něm velice šetřila (podle slov jeho matky bylo skrze krajíce Votrubovou ukrojené vidět až ke kostelu) a krátce nato zemřel i jeho otec.
Matka Adolfa Weniga Marie Wenigová (rozená Schubertová, 1846-??), která kromě něj měla ještě další tři děti, se odstěhovala ke svému bratrovi Františku Adolfu Šubertovi do Prahy.[zdroj? ][p 1] Od roku 1888 již byla s dětmi policejně hlášena sama. Proto se Adolf Wenig musel vzdát svého snu - studií na univerzitě. Dostudoval nižší střední školu na Smíchově, následně Pražský učitelský ústav a šel učit - nejprve na Žižkov , poté na Vinohrady .
Dne 21. února 1903 se oženil s Pavlou (Paulinou) Korbovou (30. červenec 1880 - 26. březen 1963 ), dcerou pražského obchodníka.
Od roku 1904 bydleli manželé Wenigovi v Praze na Vinohradech na Korunní třídě číslo 71, 13. července 1905 se jim narodil syn Jan, pozdější spisovatel dr. Jan Wenig. Adolf Wenig tehdy pracoval jako učitel na škole v Čelakovského ulici.
Ve volném čase se věnoval spisovatelské činnosti, především knihám pověstí , na nichž spolupracoval i se svým bratrem Josefem , který k nim často vytvářel ilustrace . Většina rukopisů byla psána ručním tiskacím krasopisem, psací stroj začal používat teprve na sklonku života.
Literární dílo Adolfa Weniga je rozsáhlé (databáze NK ČR eviduje 189 vydaných titulů) a proto je níže uveden pouze výběr a první vydání vybraných titulů v češtině. Napsal řadu knih pro děti (byl vůbec jedním z prvních spisovatelů, kteří tvořili kvalitní dětskou literaturu), posbíral a sepsal řadu českých pověstí ; na jeho libreto Čert a Káča složil Antonín Dvořák známou operu.
(Zdroj:  http://www.wikiwand.com/cs/Adolf_Wenig)

ENGLISH brief:
Adolf Wenig (1874 - 1940) was born in Stankov u Horšovského Týna in a teaching family. Because his father soon died, the son could end only the lower secondary school and then completed his education at the Prague Teachers Institute.
All his life he devoted himself to teaching mission and a collection of legends and myths. Among the best known are rumors of Old Prague, heroic rumors of Blanik Moravian-Silesian reputation. Also translated and wrote songs and libretti, among other things, worked with Antonín Leopold Dvořák on the opera The Devil and Kate. He was a close friend of the famous singer Ema Destin
Source:  http://www.tfsimon.com/Ex-Libris-Tavik-Frantisek-Simon-(1877-1942).html 
WENIG, Adolf - učitel, spisovatel (I1498)
 
54 Adolf Wenig (28. dubna 1912 , Praha - 11. května 1980 , Praha) byl český akademický malíř , jevištní a kostýmní výtvarník . Je uváděn v literatuře jako Adolf Wenig ml.
Byl synem spisovatele Adolfa Weniga (1874 -1940 ) a mladším bratrem spisovatele Dr. Jana Weniga (1905 -1979 ). Jeho strýcem byl jevištní a kostýmní výtvarník Josef Wenig . Adolf Wenig je otcem Marie Wenigové, kostýmní výtvarnice Městských divadel pražských .
Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (1929 -1935 ). Od roku 1937 externě spolupracoval s Národním divadlem v Praze. V letech 1939 1948 byl šéfem výpravy v Divadle na Vinohradech .[2] Kromě jevištní výpravy navrhoval i kostýmy. Od roku 1953 působil až do důchodu v roce 1978 v Městských divadlech pražských . Spolupracoval však i s dalšími divadly, ještě tři roky po jeho smrti uvedlo v roce 1983 Smetanovo divadlo Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky s jeho dříve navrženými kostýmy.
Za svůj život provedl více než 400 jevištních a kostýmních výprav.[4]
1971
- stříbrná medaile na pražském quadriennale.
Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.
WIKIPEDIA:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Wenig_(v%C3%BDtvarn%C3%ADk) 
WENIG, ML., Adolf - výtvarník (I1504)
 
55 Alois WENIG (21.3.1842 - 13.8.16)  po vystudování učitelského ústavu učil na národních školách Příbramska, yvláště v Bubovicích a Březnici.  Pak zakotvil v Příbrami jako zatímní řídící učitel.  Byl to muž velmi vzdělaný, milovník literatury, hudby I výtvarného umění.  Sám tvořil půvabné lyrické verše a maloval.  Po sňatku s Josefínou KAVALIEROVOU, pocházející ze známé sklářské rodiny v Sázavě nad Sázavou, však zanechal neral a s bolestí svého učitelství a stal se účetním ve sklárně svého švagra.  U Wenigů a Kavalírů se scházela pravidelně pestrá umělecká společnost a hrálo se české divadlo.  Podle tradice napsal Alois WENIG několik divadelních "kusů", které venkovské herecké společnosti rády a s úspěchem hrály. WENIG, Alois - učitel a spisovatel (I1536)
 
56 Alžběta (podle matriky narození dcery Alžběty) nebo Marie (podle foto) ??
Také rodné jméno (Firkousová) je možná špatně přečteno.
Údaje o této matce Alžbětě a jejích rodičích jakož i o Václavovi ŠNÝDROVI jsou v matrice narození dcery ALŽBĚTY online:
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7162/43#
- psáno uhledným leč nečitelným rukopisem. 
FINKOUSOVÁ-ŠNÝDROVÁ, Alžběta Marie z Krásné Vsi č.36 (I648)
 
57 Alžběta PLECHÁČKOVÁ-PROROKOVÁ - Manželská dcera Antonína, rolníka z Tuněchod č.16 a matky Kateřiny rodem Jiřího POSPÍŠILA, rolníka v Tuněchodech č.8.
Alžběta porodila 16 dětí, 12 jich přežilo. Zemřela zřejmě na souchotiny (TBC). 
PLECHÁČKOVÁ-PROROKOVÁ, Alžběta - Tuněchody č.16 (I266)
 
58 Anna KABÁTOVÁ-HOLEČKOVÁ -
At the time of her premature death at 38, she was mother of 12 children. 
KABÁTOVÁ-HOLEČKOVÁ, Anna (I1619)
 
59 Anna Rosalia FILIPEK was born free because of her MOTHER Anna nee TRNKOVA from Votice (married the Mayor of Sedlčany Joannes FILIPEK).
She married and became a widow of Antonin VOLESKY who lived in č.107 (?) , died  @  64y .
Register (matrika) Sedlčany ( volume #19 ) online :

http://ebadatelna.soapraha.cz/d/11591/30 
FILÍPKOVÁ-VOLESKÁ, Anna Rosalia (I1001)
 
60 Antonin Guth působil delší dobu jako c. k. rada zemského soudu v Novém Městě nad Metují.
Působil také ve Volyni, Kostelci n. Orlici,a  Českém Brodě.
Měl 3 bratry - August a Karel byli lékaři, Jiří byl "Guth Jarkovský".
Karel a Jiří jsou uvedeni v digitalizovane matrice doktoru Karlovy univerzity -
viz https://is.cuni.cz/webapps/archiv/public/books/bs/1531715692133246/?lang=cs
(hledat lze podle příjmení).

Informace o různých postech a působištích Antonína Gutha (Volyně, Kostelec n. Orlicí, Český Brod) lze nalezt rovnez v novinovych článcích na -
kramerius.nkp.cz (hledany výraz "antonín guth").
V roce 1918 byl Antonín jmenován radou vrchního zemského soudu - http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/6231791 (rubrika zprávy osobní a rodinné).

Z období Antonínových pražských studií:
policejní přihláška http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=148&folium=321
arch domovské příslušnosti -
http://www.ahmp.cz/katalog/permalink?xid=1ED53F5923A911E08F90005056C00008&scan=1

Širší příbuzenstvo Guthových je uvedeno na oznámení o úmrtí jejich matky Barbory roz. Bacinové viz Národni listy z r. 1908 v digitální knihovně Kramerius - http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/9532825 a http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/8370447 .
Dalším stručným zdrojem informací o této rodině je školní práce - http://www.zskostelec.cz/file/soubory/jguthjark.pdf. 
GUTH, JUDr AntonÍn - soudce v Nov. Městě nad Metují (I413)
 
61 Běla TRINGLEROVÁ se narodila 9. prosince 1914 (sama tvrdila, že se narodila v roce 1917) v pražské Bubenči do vážené rodiny přednosty banky Slavie Ladislava Tringlera (1881 '96 1938) jako nejmladší ze tří dcer. Už v dětství se jí díky rodinnému zázemí (otec se jako nadšenec věnoval hudbě jako dirigent a skladatel) dostalo skvělého školního a uměleckého vzdělání.
Projevovala taneční nadání, kterému se zdokonalovala v gymnastické a taneční škole Olgy Ledererové. Už během studií na obchodní akademii se soukromě připravovala na uměleckou a jevištní kariéru (především se cvičila v tanci a zpěvu), během níž ve druhé polovině 30. let vystřídala v rychlém sledu řadu menších i větších pražských činoherních a operetních divadel. Podle svých slov se vždy poctivě snažila věnovat dvěma láskám '96 divadlu a filmu.
Účinkovala postupně v Divadle Vlasty Buriana, Divadle Na Slupi, Akropolisu na Žižkově, Velké operetě, Novém divadle Oldřicha Nového, Umělecké besedě nebo v lesním divadle v Krči. Vystupovala taktéž na zájezdech (Poděbrady) a hostovala i u ochotníků (př. Národní sjednocení Horní Bubeneč v bubenečské sokolovně).
Jak sama tvrdila, největší podíl na kultivaci a rozvoji jejího herectví měli dva její principálové a kolegové na jevišti Vlasta Burian a Oldřich Nový. Její herecký profil ve formě fejetonu s dalšími herečkami (Jarmila Beránková, Helena Bušová, Věra Ferbasová, Nataša Gollová, Adina Mandlová, Karla Oličová, Světla Svozilová a Hana Vítová) zpracoval hereččin první manžel v knize „Devět úsměvů" (1937).
Velkou devízou, která jí pomohla na divadelních prknech i před kamerou, byla její zvláštní exotická tvář, atraktivní vzhled, tmavé vlasy a záhadná krása. Díky svým pohybovým a pěveckým dispozicím se Běle Tringlerové dařilo vytvářet rozličné postavy, něžné naivky, vášnivé ženy koketující cudně či s výbušným temperamentem. Přesto některou kritikou jí byly vyčítány určité nedostatky v hereckém projevu.
Poloze operetní herečky se nejlépe představil její naturel v operetách, zpěvohrách a též v hudebních komediích (např. „Viny", „Hrom do tety!", „Okouzlující slečna", „Jeho tři vdovy", „Moje sestra a já", „Papej a nedrob", „Srdce na uzdě", „Na tý louce zelený", „Pro tebe všecko" nebo „Slečna Ťu '96 Ťu '96 Ťu").
Před filmovou kameru se poprvé dostala díky svému působení v soubory Olgy Ledererové, s nímž ve filmu Jana Svitáka DOKUD MÁŠ MAMINKU (1934) vytvořila členku baletní školy. Ihned o rok později nahradila Lídu Baarovou, která získala nabídku k filmování v Německu, ve své jediné titulní úloze studentky Viktorky Kutilové zvaná Cácorka ve Svobodově komedii CÁCORKA (1935).
V letech 1936 až 1939 vytvářela menší úlohy dcerušek a mladých dívek. Nejprve jako žalující sextánka Kateřina Svatá (SEXTÁNKA), zákaznice salonu krásy (NA TÝ LOUCE ZELENÝ), švadlenka Máňa (MANŽELSTVÍ NA ÚVĚR), chovanka penzionátu Marta Navrátilová (IRČIN ROMÁNEK) i Mařička Holá (KŘÍŽ U POTOKA).
Dále byla obsazena do filmů VDOVIČKA SPADLÁ S NEBE (přítelkyně Božka), ŽENA POD KŘÍŽEM (sekretářka Hermína Pakandlová), VČERA NEDĚLE BYLA (úřednice), SVĚT KDE SE ŽEBRÁ (dívka), VANDINY TRAMPOTY (stenotypistka Lída), BOŽÍ MLÝNY (Dodla Podestátová) a DĚVČE Z PŘEDMĚSTÍ ANEBO VŠECKO PŘÍJDE NA JEVO (Katuška Rákosová).
U diváků jistě nejznámější postavou se stala až její poslední filmová úloha zhýčkané manželky obchodníka Božetěcha Kokošky (František Krištof '96 Veselý) Ati ve Slavínského komedii DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (1939). Rovněž načetla komentář ke krátkému filmu PÉČE O DÍTĚ (1937) režiséra Jana Svobody, kameramana Josefa Bulánka a výrobce Josefa Kozy.
Dne 5. června 1937 se provdala za redaktora Josefa (Joea) HLOUCHU (1881 '96 1957) a po rozvodu 31. srpna 1939 o půl dvanácté na Staroměstské radnici za lékaře Arnošta Zdenkoviče. S manželem po svatbě odešla do jugoslávského Záhřebu, ale ještě před koncem války se vrátila zpět do Prahy. Krátce stihla hrát v Rozmarném divadle v Alhambře (1945 '96 1946) a v roce 1951 odešla do jižních Čech. V 60. letech vedla pod jménem Běla Tringlerová '96 Zdenkovičová dramatický kroužek (měla až padesát žáků ve stáří od 10 do 15 let) na klatovské Lidové škole umění a velmi ojediněle přispívala do periodika „Divadelní výchova" (1964). Později žila ve Strakonicích potřetí provdána jako Krupková za bývalého ředitele frézáren. Běla Tringlerová ve Strakonicích zemřela začátkem května roku 1988 ve věku 73 let. Pohřbena je v pražské Bubenči.

Publikováno online na web-stránce Česko-Slovenské Filmové Databáse:
http://www.csfd.cz/tvurce/28953-bela-tringlerova/ 
TRINGLEROVÁ-HLOUCHOVÁ, Běla - herečka (I2201)
 
62 Bohumila, "babuška" Milka, never remarried after the premature death ofher husband Julius (i) KUBERT.
She devoted her life to her orphaned children. Her father August [I], who shared with her the guardianship of the children, was ever important in her life. Besides caring for her children, her greatest joy was continuous learning, which she never gave up. Her English and her French became so good that she won a contract for translation of Galsworthy's Forsyth Saga. She accomplished this literary success with a minimal commercial reward. Nonetheless, the income earned from her translation work helped her to buy a small house in Libnič which gave her independence and privacy she yearned for. For the sake of sparing others she kept her sorrows, pains and disappointments to herself. Thinking first of others and sparing them of worries appears to be a pattern throughout her life. This included her health problems. Neglect of her own health was a luxury she could hardly afford, as her health had never been robust. Typically, she kept mum about her troubles till advanced, causing in the end considerable worries for her daughter Eva and her husband MUDr Hilar [II] Špička, who literally saved her life on a number of occasions.
At this point the Narrative ends. Because Bohumila ("bábuška") spent the rest of her life with her daughter's Eva family, she is well remembered by her grandchildren, who all keep fondest memories of her.
(SourceFrom Petr PETRIK: "FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková":
ZÁTKOVÁ-KUBERTOVÁ, Bohumila (Milka) - překladatelka angl. literatury (I892)
 
63 CTRNACTY  >>>  WIESNER
    
by W.G. Schneider and Z. Valenta Fellows of the Royal Society, vol.37 (Nov. 1991), pp.462-490.
KAREL WIESNER was born on 25 November 1919 in Prague at the home of his maternal grand-parents the only child of Karel Frantisek WIESNER (1892-1980) and his wife Evzenie Ruzena nee STEROVa (1898-1998). THE HOME OF HIS Prague grandparents stood on the quay of the Vltava (Moldau) River, its windows facing the historic panorama of the Hradcany Castle and St. Vitus cathedral, a location Wiesner probably would have chosen himself, since his love of his country and pride in its history stayed with him all through his life.
On his father's side, he came from a widely respected family of eastern Bohemia, engaged for three generations in mechanical engineering. Wiesner's great-grandfather, Frantisek WIESNER (1833-1880), son of a poor farm laborer, rose to become builder and operator of the largest machine manufacturing plant and steel mill in Chrudim, eastern Bohemia. To generations of school children, he came to represent what is meant by a passion for excellence and hard work. Leading Czech writer and poet, Jan Neruda, wrote a story of Frantisek's life and accomplishments which was featured in the primary reading book throughout the country. It related the life of a self-taught man who almost singlehandedly modernized the economy of eastern Bohemia and brough unprecendented prosperity to the country, along with a high reputation for Czech workmanship - an important factor in the self-esteem of a reawakening nation.

Karel WIESNER's mother, EVŽENIE RUŽENA, was the only child of František STER (1862-1939) and EVŽENIE ČTRNÁCTÁ (1878-1928). František STER, a successful lumber merchant, was best known for having established the independent Prague timber stock exchange, which assured the country's lumber industry fair competition with its neighbours in Central Europe.
KW's early childhood was spent in the country, at the village of Mocovice, where his father was in charge of one of the family's sugar mills.  At the age of nine, Wiesner and his parents moved to Chrudim, the seat of the Wiesner family home and steel mill, from now on managed by the boy's uncles and his - -

EVŽENIE ČTRNÁCTÁ (*1878) was a cousin of grandma (to BViii) Růžena Čtrnáctá-VOLESKÁ (1876-1974) whose father MUDr. František Čtrnáctý (*1845) had a BROTHER (Karel, soukromý ůředník v Praze) who had a daughter EVŽENIE (1878-1926) = cousin to Růžena ČTRNÁCTÁ-Voleská (*1876). That it was really KAREL who had Evženie (and not another brother) is unconfirmed - but all the (first only) names appear on the death announcement (parte in the documents) of Marie Čtrnáctá  ( 1890-7-27).
It is hard to guess what child belongs to who (parents) since all Marie's grandchildren appear grouped separately on the parte.

http://www.science.ca/scientists/scientistprofile.php?pID=231
Wiesner was born in 1919 in Prague, Czechoslovakia. He received his PhD in Prague where he studied polarography at Bulovka Hospital. He came to the University of New Brunswick in 1948 where he developed Canada's leading school of natural products chemistry \emdash  the extraction and characterization of naturally occurring chemicals from plants and animals. His former students are found at most of the major chemistry schools in Canada. He determined the chemical structure and synthesis of very complicated alkaloids and made major contributions to the fields of terpenoids and steroids.


Biographical history:
A native of Prague, Czechoslovakia, Karel (Charles) Wiesner (1919-1986) began his academic career in an unusual way. Prior to the outbreak of World War II, Wiesner had decided to enrol at Karlova (Charles) Universita, Prague. His plans changed, however, when the German army occupied his country, and subsequently, closed the universities. During the war, Wiesner found work in a hospital research laboratory and in pharmaceutical and analytical firms. He also established a home laboratory so that he could teach himself physical chemistry.
Working on his own, Wiesner discovered a method for measuring certain fast chemical reactions. When Charles University reopened after the war, he was granted a doctorate for his work. For the next two years, Wiesner studied organic chemistry under Prof. Valdo Prelog at E.T.H. in Zurich. In 1948, with the whole-hearted endorsement of Frank Toole, Wiesner, then aged 29, arrived in Fredericton to begin work as Professor of Chemistry at UNB.
A brilliant organic chemist and a highly-respected academic, Wiesner devoted much time to research. His scholarly reputation and his enthusiasm for his work attracted a number of talented Canadian and international scholars to UNB. During his career, he wrote approximately 200 scientific papers, supervised over 80 graduate theses and headed numerous research projects, many of them made possible by industrial funds and National Research Council grants. In fact, his professional reputation was largely responsible for securing research monies which were used to purchase equipment, to fund projects and to support graduate students at UNB. Wiesner also travelled widely, presenting conference papers and lecturing at Canadian, American, British and European universities.
With departmental approval, in 1962 Wiesner accepted the position of associate director of research with Ayerst Research Laboratories, a pharmaceutical company located in Montreal. His work for Ayerst necessitated his absence from UNB. In 1964 he returned to the Chemistry Department to assume the position of Research Professor.
Wiesner's reputation as a fine scholar and his valuable contributions to the field of natural product chemistry won him the admiration and respect of the academic and scientific communities. Over the course of his career he received numerous honours. He was named a fellow of the Royal Society of Canada in 1957 and a Fellow of the Royal Society of London in 1969. The Chemical Institute of Canada awarded him the Palladium Medal in 1963, the institute's highest honour. In addition, Wiesner received several honourary doctor of science degrees as well as the Royal Society of London's Centennial Medal, the Bulgarian Academy of Sciences' Drinov Medal and the American Chemical Society's Ernest Guenther Prize. In 1975 he was appointed Officer of the Order of Canada and the following year was named University Professor, the highest honour UNB awards its working professors. The Pontifical Academy of Sciences, Rome, honoured him in 1978 by granting him membership. Wiesner died at Fredericton on 28 November 1986 following a lengthy illness.


Karel Wiesner, chemist, educator (b at Prague, Czech 1919; d at Fredericton 28 Nov 1986). Wiesner studied chemical engineering in Prague, receiving his doctorate in 1945 for research in polarography at Bulovka Hospital. He studied in Switzerland before coming to UNB in 1948 where he developed Canada's leading school of natural products chemistry. His former students are found at most of the major chemistry schools in Canada. In 1957 he was elected a fellow of the RSC and in 1963 received the highest honour of the Chemical Institute of Canada. He authored more than 200 papers in organic chemistry, and made major contributions in the fields of alkaloids, terpenoids and steroids.
 
WIESNER, Prof. Karel (iii) František - PhD chemist (I467)
 
64 Dalibor DEMEL married Katerina ŠPIČKOVÁ in Praha. Dalibor's parents are Karel  Demel from Praha and Zdena  Čejková from Bludov in Moravia.
Karel Demel is an internationally renowned artist in the field of engraving and a professionally trained musician. Before opting for the Graphical Arts, he studied trombone at the Prague Conservatory of Music. Following in his steps Dalibor studied bassoon at the Prague Conservatory of Music, and after graduation heearned Mgr (MA) in Music Management. Subsequently he defended a doctorate (PhD) in Theory of Music at the Academy of Musical Arts in Praha. Kateřina and Dalibor have two sons, both born in Praha:
a) Max Wentworth Demel, born on April 1, 2006, and
b) Filip Wentworth Demel, born on February 3, 2013 . 
DEMEL, Dalibor PhD (I1591)
 
65 DOUBEK-ACERBONI, Deborah -  * September 1957 ,  Daughter of Eilleen and the late Dr. Ladislav Doubek. Sister of Daria Doubek-Thompson and niece Sierra Thompson. Her loving husband Luciano Acerboni was at her side throughout these past long months. Her lengthy illness ended peacefully September 11, 2008. Deborah's earthly presence is gone but her spiritual presence is ours forever. Interment in Pinecrest Cemetery, 2500 Baseline Rd., Ottawa, Ontario.
Published in The Ottawa Citizen from Sept. 20 to Sept. 21, 2008 
DOUBEK-ACERBONI, Deborah (I1429)
 
66 DOUBEK, Eilleen Mabel
February 19, 1928 '96 November 14, 2014
Wife of the late Dr. Ladislav J. Doubek. Mother of Daria Doubek-Thompson and the late Deborah Doubek-Acerboni. Grandmother of Sierra Thompson. Sister of Florence DiProva (Vincent) and Gladys Watters. Eilleen's earthly presence is gone but her spiritual presence is ours forever. Her family wishes to thank all the members of the NACU at the Civic Hospital who provided excellent care to her. A Graveside Service will be held at the Pinecrest Cemetery, 2500 Baseline Road on Thursday, November 20, 2014 at 12:30 p.m. Reception to follow. In lieu of flowers, donations may be made to the Heart & Stroke Foundation. 
DOUBEK, Eilleen Mabel (I1427)
 
67 Dr. Jaromír WENIG, universitní professor, se narodil v Sázavě 4.12.1877 a zemřel v Olomouci 1.9.1933.  Byl to významný český zoolog a znalec české fauny.   Napsal a vzdal řadu obsáhlou řadu původních prací.  Slyšel jsem o něm pochvalně vyprávět svého otce, který byl na univerzitě jeho žákem.  Vydal I fysiologický atlas a významnou práci o štítné žláze. WENIG, Dr. Jaromír - zoolog, universitní profesor (I1542)
 
68 Education:
EM Strasbourg Business School (2002-03),
Ecole Nationale des Ponts et Chaussées (1996-97),
Czech Technical University in Prague (1989-94),
SPS V Uzlabine.
Past Employment
Human Resources Generalist at ArcelorMittal South Africa Foundation,
Human Ressources Generalist at European Foundation for the Improvement... 
BODENLOSOVÁ-AERNOUT, Ing. Magdalena (I308)
 
69 Ferdinand PUJMAN  - 
Původně stavební inženýr. Od roku 1921 režisér, 1945 - 50 a 1956 - 59 dramaturg a režisér opery Národního divadla v Praze. 1923 - 46 pedagog na konzervatoři v Praze; profesor na Akademii múzických umění, kde v roce 1946 založil operní studio. Zakladatel moderní české operní režie, spolutvůrce Ostrčilových cyklů a přední osobnost Talichovy a Jeremiášovy éry v Národním divadle. V oblasti scénografické spolupracoval s J. Zrzavým a J. Čapkem . Vrcholem jeho působení v Národním divadle byla spolupráce s O. Ostrčilem (smetanovský cyklus 1924, inscenace opery Vojcek A. Berga 1926, cykly Dvořákových , Fibichových a Foersterových  oper). Z inscenací v zahraničí byla nejvýznamnější světová premiéra Hábovy opery Matka (Mnichov 1931). 
PUJMAN, Ing. Ferdinand - dramaturg (I1324)
 
70 Ferdinand, syn Jana a Kateřiny Trnkové.  Narodil se na škole u sv. Barbory blízko Všekar 3.7. 1853 a zemřel ve Staňkově jako pensista 26. 4. 1932.  Ten zanechal rovněž početnou učitelskou rodinu v mužském i ženském pokolení. WENIG, Ferdinand - řídící učitel, Staňkov (I1523)
 
71 Filip WENIG  (19.3. 1871 - 2.12.1837)
Nový staňkovský kantor pocházel ze starého a početného rodu "polních mistrů", kteří žili nejméně jedno století v hraničním kraji pod Přimdou ve Svaté Kateřině nedaleko Rozvadova.  Snažil jsem se poodhalit jejich dávné kořeny, ale přimdecké matrikz se dochovaly až od roku 1691 a tak jsem našel v seznamu poddaných velkodvoreckého panství z roku 1649 jen jména "Partl WEENIG" (Bartoloměj WENIG) a "Paul WENIG" (Pavel WENIG).  Mladší syn Bartolomějův, Pavel, se při samém sklonku XVII. století odstěhoval na Merklínsko.  Před 13. zářím 1700, byl už usazen na vlastní chalupě v Soběkurech.  Jeho syn Tomáš, narozený tamtéž 30. prosince 1704, se přiženil blíže k Merklínu, do Vojtěšic.  Syn Tomášův Jan, který žil mezi 14.5. 1745 - 15.8.1781 se vyučil kolářem a yaložil si samostatnou živnost v Merklíně, kde se stal měšťanem.  Oženil se tu s dcerou merklínského měšťana a panského zahradníka - Magdalenou Pivnou, která žila mezi 19.5. 1734 - 1779.  Z jejich početné rodiny byl nejmladším právě syn Filip, narozený 9.3. 1771, který se dostal pravděpodobně na doporučení merklínské fary do Klatov na jezuitské gymnasium, kd epobyl však jen krátce.  Měl se asi, jako většina venkovských chudých studentů, stát knězem, ale jeho mimořádné hudební vlohy a dobra znalost němčiny jej předurčily k hubenému a nevděčnému učitelskému povolání.  Po učitelských zkouškách, složených asi rovněž v Klatovech, se mladý Filip WENIG stal školním pomocníkem v rodmen Merklíně u "školního principála" Ondřeje Amblera (1787), při něm se ještě hodně zdokonalil v hudbě i zpěvu.  Přivydělával si někdy též jako pomocný písař (diurnista)  u merklínského obecního úřadu.
Po příchodu do Staňkova měl mladý Wenig zajisté mnohem vice příležitostí samostatněji a do větší šíře rozvíjet svou vrozenou inteligenci.  V rodmen Merklíně jistě platilo známé stare biblické svědectví, že "doma není nikdo prorokem".  Krom toho byl zdejší "pan principal" častěji a častěji nemoce, někdy též na cestách - a tak skoro ve všem spoléhal na svého mladičkého schopného "spomocníka".  I církevní hudba a zpěv na staňkovském kůru v kostele sv. jakuba apoštola byly v té době na vyšší úrovni než v Merklově, sidle vrchnosti.  Také Staňkovští využili brzy Wenigovy dobré znalosti obou zemských řečí a písařské pohotovosti.  Byl po mnoho let, jak dokazují dochované písemnosti, rovněž písařem několika cechovních bratrstev.  Nesmíme zapomenout, že tehdejší "pan kantor" býval vždy "pravou rukou"  pana faráře, kterému musel vypomáhat v nejednom ohledu, třeba též při vyučování náboženství, ale I při pohřbech, svatbách a křtech na celé rozlehlé farnosti.  Kantoři chodili často "s cedulkami", zjišťovat kdo se kde narodil, nebo zemřel a sepisovat různé poplatky k "záduší".  Nejednou též vyzváněli proti mračnům, nebo vytrubovali při významnějších příležitostech.  (Vyzvánění "proti bouřce" se na venkově příliš neomezilo ani přísným zákazem císaře Josefa II. z roku 1783).
Filip WENIG a jeho rodina
     A tak mladému Filipu WENIGOVI roky běžely a běžely, v plném učitelském i muzikantském konání a v době častých nemocí "pana principala" byl nejednou přetížen prací a povinnostmi.  Dávno už překročil životní třicítku, ale na ženění a založení vlastní rodiny nebylo zatím ani pomyšlení.  Ačkoliv byl hezký a pěkně urostlý mladý muž, na kterém nejdno dívčí oko spočinulo s viditelným zalíbením, věděl dobře, že by zatím ženu ani děti neuživil.  Byl rovněž vázán na přeskrovné "ubytování" a stravu u Perniklů ve stare dřevěné škole.  Náhlou změnu však přinesl rok 1802, kdy nečekaně v létě zemřel "pan principál" ve věku 67 a ˝ roku (27.7. 1802).  V těch dobách bylo nepsaným zvykem, že po kantorově smrti si brával jeho nástupce bezprostředně po "šéfově" odchodu na věčnost za ženu pozůstalou vdovu, často o hodně starší a s několika dětmi.  Byl zároveň s nimi vázán na nevelký a přeskromný byt ve škole.  A tak se Filip žení 18.6. 1803 s "kantorkou" Evou  Perniklovou rozenou Královou, dcerou kantora a měšťana v Berouně Matěje KRÁLE (8.5. 1769).  Byla to prý příjemná a hezká paní s vrozenou inteligencí a pravou kantorskou hudebností.  Z prvního manželství jí ze 4 dětí zůstaly 2 dcery na nichž spočívala ta yvláštnost, že se obě jmenovaly Barbora.
Tak dosáhl Filip postavení "školního principála", poněvadž se tehdy už mohl vykázat I příslušnými zkouškami plzeňské zkušební komise.  Ani s pomocí hudby, zpěvu a dlouhodobé písařské činnosti na staňkovské radnici I cechovních bratrstvech, neměli novomanželé Wenigovi čivot lehký !  Tím spíše, že jim "čáp a vrána" přinášeli často dalšího plačícího člena do rozrůstajíci se rodiny.  Vedle "zděděných" 2 dcer měl učitel Filip WENIG celkem 6 vlastních dětí.
Tehdy byla po celé Evropě, ale zvláště v Čechách těžká doba:  Uprostřed "napoleonských vojen" totiž vypukl hladomor a zároveň s ním řada nakažlivých nemocí, které se jako smrtící vlny šířils I do nejodlehlejších lidských příbytků.  Ani Chodsko a na jeho okraji ležící Staňkov jim nebyly ušetřeny.  V chudičké rodině kantorově však tehdy nikdo nezemřel.  To svědčí zároveň o nejlepší úrovni života na staňkovské škole, dodržování pravidel čistoty, hygieny  správné životosprávy.  Kantor sám však byl jen málokdy po vyučování doma, poněvadž se musel povinně zúčastnit všech pohřebních obřadů a zádušních mší, kterých bylo den ode dne vice … 
Ani po skončení všech válečných a snimi neodlučitelně spojených běd neměli staří Wenigovi vystaráno.  Hoši byli na studiích, což take "koštovalo" hodně stříbrňáků.  Vedle toho se začalz u obou manželů hlásit obvyklé příznaky stáří, které přicházelz v tehdejších dobách mnohem dříve než dnes a nebylo na ně léku, ani jiné "rehabilitační" pomoci jako dnes.  Kantora trápilo již dlouho revma, kterému nepřispíval jistě každodenní pobyt v promrzlém kostele, jeho choť zas časem trápily žaludeční obtíže a žlučníkové záchvaty.  Přesto oba dožili poměrně dobrého věku:  Školní principál Filip WENIG zemřel o adventě roku 1837 (2.12) a jeho starší choť Eva jej předešla na věčnost jen o málo vice než 1 rok (18.8. 1836).
Ještě rok před smrtí si však kantor přivedl do osiřelé "školičky" novou ženu . skoro o 15 let mladší bezdětnou vdovu Majdalenu FLEISCHMANNOVOU.  Podle současných svědectví to však nebyl příliš šťastný počin a dle shodného tvrzení členů rodiny uspíšil kantorů konec.  Jeho vdova zemřela až roku 1863. 
WENIG, Filip (pra-děd) - řídící učitel ze Staňkova (I1496)
 
72 František K. Havlíček (5.10. 1823 - 4. 11. 1912),
bratr Karla Havlíčka Borovského, byl do března roku 1848 zaměstnán v obchodu ve Vídeňském Novém Městě. Později převzal po své matce na přímluvu Julie Sýkorové, ženy Karla Havlíčka, obchod v Brodě. 
HAVLÍČEK, František Karel (I611)
 
73 František KRSEK - Středoškolský profesor, klasický filolog, literatura a překlady z oboru, překlady z angličtiny a ruštiny.
http://www.osobnosti-kultury.cz/frantisek-krsek-3366.html
Otec František KRSEK z Vamberka (Wamberg) nar.1824-9-27 - Matrika Wamberg+Zařeč, pg.86:
http://img24.cz/images/f0tloxj.jpg 
KRSEK, PhD (filosofie) František - Minist. Rada (I440)
 
74 František ŠPIČKA -
  was priest at Hustope near Brno, and held aposition of a professor at the local secondary school (Gymnasium). At Christmas he often joinedhis brother's (Hilar)family in Plasy. Marie (Má  reminisces in her memoir, that during his
visits at Plasy he often took his nephew and his niece for long walks.
A commemorative monument was constructed by his grateful parishioners and placed at the main road nearby. 
ŠPIČKA, František - priest at Hustopeč (I1666)
 
75 František WENIG, sr. (1805-73) byl po otci řídícím učitelem ve Staňkově, ale učil take v Kolovči, Lštění a mezi léty 1824-28 i na domažlitské dívčí škole. Jeho bratr Jan (1808-73), se také stal řídícím učitelem na jazykové smíšené škole při hornickém kostele sv. Barbory nedaleko Všekar.  Oba byli známi jako výborní učitelé, muzikanti a nadčení kulturní pracovníci.  Za manželky si vzali sestry TRNKOVY - z vážené staňkovské měšťanské rodiny, dcery tkalce Adama Trnky a Johanny Berkové z Kolovče. 
A sice František měl Salomenu (21.3. 1812 - 2.11. 1886)  a Jan si vzal Kateřinu (2.8. 1816 - 21.1. 1891) , takže byli spolu sešvagřeni.  Obě neohrožené kantorské ženy a matky vypomáhaly svým manželům na jejich působištích nejen pečlivou školnickou dřinou, ale take při vyučování dívek v domácích i ručních pracích, jako to činila už jejich tchýně Eva.
Oba synové Filipa Weniga založili početné rody učitelů, profesorů, malířů, hudbníků i vědců, kteří ovládli všechny činnosti lidské tvořivosti.  Pokračovatelem Františovým na staňkovské "školičce" i kostelním kůru byl syn Josef, sice předčasně zemřelý, ale nadmíru zasloužilý o veřejný a kulturní život celého Staňkovska. 
WENIG, František sr. - řídící učitel ze Staňkova (děd Arnošta) (I1514)
 
76 František WIESNER (1833-1880), son of a poor farm laborer, rose to become builder and operator of the largest machine manufacturing plant and steel mill in Chrudim, eastern Bohemia. To generations of school children, he came to represent what is meant by a passion for excellence and hard work. Leading Czech writer and poet, Jan Neruda, wrote a story of František's life and accomplishments which was featured in the primary reading book throughout the country. It related the life of a self-taught man who almost singlehandedly modernized the economy of eastern Bohemia and brough unprecendented prosperity to the country, along with a high reputation for Czech workmanship - an important factor in the self-esteem of a reawakening nation.
Průmyslník. Vyučil se zámečnictví. V r. 1850 přišel poprvé do Chrudimi a pracoval zde u zámečníka Kálese a mosazníka Solfingera. Poté odešel za prací do Pardubic a Čáslavi. Do Chrudimi se vrátil v r. 1856 a zařídil si svou první dílnu. Během deseti let se z výrobce drobných přístrojů, čerpadel , strojů pro pivovary a lihovary stal výrobce kompletních zařízení cukrovarů. V pol. 70. let 19. stol. zakoupil cukrovary v Močovicích na Čáslavsku a v Libici u Poděbrad.

http://svk7.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0212028-Wiesner-Frantisek-18321880/
František WIESNER prožil dětství v Horních Beřkovicích.Vyučil se zámečníkem v Liběchově. Pracoval jako tovaryš v Praze, Čáslavi, Chrudimi a na stavbě železnice v Pardubicích. V r. 1857 se osamostatnil a založil v Chrudimi dílnu na drobné zámečnické práce a opravy strojních zařízení v cukrovarech, lihovarech aj. Až do konce jeho života nesla název Umělecké zámečnictví Fr. Wiesner. V l. 1860-1873 se podílel na výstavbě téměř dvaceti nových cukrovarů. V r. 1875 založil novou firmu Cukrovar F. Wiesnera a spol. v Močovicích u Čáslavi, po roce pak byla tato firma rozšířena na Cukrovar Močovice a Libice F. Wiesnera a spol. se sídlem v Chrudimi, když koupila cukrovar v Libici nad Cidlinou. Obchodní zmocněnec ve správní radě cukrovaru v Chrudimi, člen správní rady lihovaru v Chrudimi a předseda chrudimského městského pivovaru. - Starší bratr strojního konstruktéra a vynálezce strojů Karla Wiesnera, který se usadil a budoval svou firmu v Kolíně.. 
WIESNER, František (i) - továrník a podnikatel: CHRUDIM (I688)
 
77 Franz KRSEK, (Wamberg), otec Dr. Františka KRSKA z Vamberka, narodil se 1824-9-27 - Matrika Wamberg+Zařeč, pg.86:
http://img24.cz/images/f0tloxj.jpg 
KRSEK, František (I1482)
 
78 Gabriela Čtrnáctá se narodila v Praze v neděli 4.8.1867 v domě 512-II. na Novém Městě.
Otec Jan Čtrnáctý, sládek ve Zvoleněvsi, hejtmanství Slané, matka Barbora, rozená ? Šoltachová z Hostic. Zde se nepodařilo její rodné jméno z matriky správně přečíst.
Za JUDr. Ferdinanda Zátku se Gabriela provdala v karlínském kostele sv. Cyrila a Metoděje v sobotu 3.10.1891.
Ferdinandovi bylo 46 let když se rozhodl, že se ožení. Za ženu si vybral údajně svoji bývalou zaměstnankyni Gabrielu Čtrnáctou. Bylo jí teprve 24 let, narodila se 4. srpna 1867 v Praze, Barboře a Janu Čtrnáctému, který byl sládkem císařského pivovaru velkostatku Zvoleněves v Olovnici. Rodina bydlela v Praze a v květnu 1886 se nastěhovala do Zátkova domu v Železné ulici č.p. 490. Zda dívka z takové rodiny opravdu pracovala u Zátky se nedaří zjistit, ale jistě se někde potkat museli. 
Jejich manželství bylo údajně krásné, žel Bohu bezdětné a bohužel poměrně krátké.
V létě roku 1891, v době konání Jubilejní zemské výstavy v Praze, dosáhla produkce Zátkových  sodovek hranice 4 milionů lahví ročně. Sodovkárna tak byla nejdynamičtější částí závodu. Ve stejném roce byly také postaveny v továrně dvě haly na čistění, plnění a balení lahví.           
Řízení firmy Ferdinanda plně zaměstnávalo a není tedy divu, že se to projevilo na jeho zdraví. V roce 1895 prodělal první záchvat mrtvice. Bylo mu teprve padesát let a nemoc ho přirozeně vyděsila. Proto hned přistoupil k zajištění své rodiny a podniku a 3. června 1895 ustanovil svoji závěť. Podle ní firma i její řízení připadlo bratrům, ale ti měli složit v cenných papírech s tzv. pupilární jistotou 100.000 zl., ve prospěch jeho ženy, které by plynuly úroky  i v případě, že by se znovu provdala. Pokud by v takovém manželství měla děti, připadla by polovina jistiny tj. 50.000 zl. přímo dětem. Zátkovým přáním totiž bylo, pokud by zemřel, aby se jeho žena opravdu znovu provdala a měla děti.
Dr. Zátka se uzdravil z mrtvice a poté trávil se ženou mnohem více času. Začali spolu podnikat cesty po Evropě, Asii i Africe. Navštívili Cařihrad, zavítali do sibiřského Irkutsku, projeli Egypt a Španělsko. Nejčastěji ale jezdili na francouzskou riviéru a do italského města Nervi blízko Janova. Zátkovo zdraví, ale bylo stále chatrné a tak jezdil na ozdravné cesty stále častěji. Na další cestu vyrazil krátce po oslavě vánočních svátků v roce 1900. Cílem jeho cesty bylo opět Azurové pobřeží v domnění, že zdejší příznivé podnebí zlepší jeho zdraví. Právě když byl v Nervi, zasáhl jej opět záchvat mrtvice. Byl převezen do francouzské Nice, kde se ubytoval v hotelu Terminus a téměř dva měsíce se tu léčil. Společníkem na jeho cestě byl známý sportovec Maxmilián Švagrovský, se kterým dokonce plánoval cestu kolem světa. Bohužel se v jeho stavu přidal zápal plic. Tomu již oslabené tělo nedokázalo čelit. Ve středu 27. února 1901 vydechl ve svém hotelovém pokoji Ferdinand Zátka naposledy. Jeho ostatky byly převezeny do Prahy a uloženy v rodinné hrobce na Olšanech. Podle jeho poslední vůle bylo jeho přáním, aby se Gabriela po jeho smrti znovu provdala a měla případně děti, které spolu neměli. Gabriela se provdala za spisovatele Lothara Suchého (6.5.1873 v Turnově až 4.5.1959 v Turnově), asi v roce 1903.

Zdroj - Email 2015-10-15 od : Rudolf Píša, předseda správní rady
Muzeum cenných papírů, nadační fond, Pod vilami 1038/13, 140 00  Praha 4 - Nusle
IČ: 28 42 98 93
NF zapsán u MS v Praze, oddíl N, vložka 697
mob: 603 545 901
tel:   241 740 079
mail: pisa@das-mcp.cz
Web: www.das-mcp.cz/muzeum/
(Zdroje, např. rodokmenu Zátkova a Klavíkova rodu jsou někde nepřesné.) 
ČTRNÁCTÁ-ZÁTKOVÁ-SUCHÁ, Gabriela (I870)
 
79 Hilar (ii) ŠPIČKA -
studied at the Karlova University in Praha, and subsequently specialized in Internal
medicine. During his medical studies he met his future wife Eva Kubertová. He was an avid and dedicated member of the Sokol movement. He had excelled in sports, particularly in gymnastics, and remained an accomplished athlete most of his life. Hilar [II] was a modest man of strong moral principles. He valued personal honesty above anything else. He never abandoned the principle of simple frugal lifestyle, acquired during his youth and during his University studies, when he often struggled to make the ends meet.
After graduation, he held a position of an Assistant (Staff physician with academic appointment) at the Department of Internal medicine at the Vinohrady Hospital in Praha. In 1936 he opened a private practice, with a subspecialty for diseases of the gastro-intestinal tract . He kept his private practice until late 1950s, when the Communist government in a sweep of Nationalization of Healthcare closed all private medical practices. Subsequently he worked in a Public Health Clinic at Klimentská Street in Praha.
MUDr Hilar [II]  had deep social feelings and his quest for social justice made him left leaning in his youth. However, the hypocrisy and duplicity of Communists in and after 1948 left him deeply disillusioned. He had a natural gift to relate to people of all social backgrounds, and had been respected and loved by his patients. His daughter Diana recalls assisting him after the official closure of his practice in his office, where he continued to see patients thus defying the official closure. This had been done at considerable risk for quite a longtime. The fact that he was never reported is a testimony of the loyalty of his patients.
On July 4, 1931 he married MUDr Eva Kubertová .  The interlude between the time of their graduation from the Medical School and the liquidation of the Czechoslovakia after the Munich accord on September 30, 1938 was relatively short. Nonetheless, they had enjoyed the just earned financial freedom, as well as
the political freedom the "First Czechoslovak Republic" had offered. They vacationed travelling throughout the Europe, in particular enjoying the skiing in the Alps. At home, their favored sport activities were canoeing, hiking and mountaineering.
At the beginning of the WW II he bought a family summerhouse with a large garden at Pikovice, at the bank of the river Sázava, some 30 km south of Praha. This proved to be an excellent decision, as the whole family had been enjoying it for a number of decades. For Hilar [II], who loved physical work and activity, the house, which required constant attention, and the   with the orchard, became his regular escape on weekends and vacations mitigating the   of life during the Communist era. Since the property was situated in the proximity of a   military areal during the German occupation, it was expropriated in 1944, though  r to the family after the end of the war. During the last year of the war Hilar and Eva sent   three children to the family house in Libni During his retirement the beloved Pikovice   to be Hilar [II]'s refuge and sanctuary. As long as his health allowed, he had been
spending even longer periods of time there, enjoying above all the nature and the work in the   He had been very fortunate that even in Praha he had a large garden. Having lived until   end of his life in his own house in Praha surrounded by Daniel's family, and having the   to watch his beloved granddaughters to grow up and mature, was a blessing of his   age. And it had been made possible only because of the loving care of his daughter'96in'96law  Victoria, and his son Daniel.   [II]  and Eva Kubertová - had three children: A) Daniel, B) Diana  and C) Hilar [III] .
(SourceFrom Petr PETRIK: "FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková"
ŠPIČKA, MUDr Hilar (ii) (I1560)
 
80 Hynek WENIG (křtěný Ignác, nar. 1845) působil na něměckých školách v Holýšově, Blížejově a dlouhá léta byl řídícím učitelem na německé škole v Plzni.  Přesto se nikdy neodnárodnil, naopak zůstal upřímným, nepodajným a velice činným vlastencem. WENIG, Ignác (Hynek) - učitel (I1521)
 
81 Ing Vladimír Havlíček  (October 23, 1909 '96 December 23,1941) came from a wealthy family. With  Zdenka, they had a son Vladimír , born on October 23, 1909, whom Vlastislav Zátka did not know at all. In his Narration, Vlastislav mentions that he did not hear anything good about him.
Shortly before the outbreak of the WW II Vladimírl Havlíček escaped to Britain and joined
the RAF. He died a hero's death in action as a pilot (or a crewmember) of a bomber, shot down
over South Wales. 
HAVLÍČEK, Ing. Vladimír (I876)
 
82 Ing. Jan FELCMAN, cukrovarník a amatérský archeolog.
Cukrovarnickou chemii studoval na technikách v Brně a Praze. Začínal jako chemik cukrovaru v Poděbradech. V letech 1875-1885 ředitel cukrovaru v Zákolanech, poté ve Svojšicích a v letech 1888-1898 ve Zvoleněvsi. Pomáhal zakládat cukrovary v Rusku. Cukrovarnický odborník, který se ve volných chvílích zabýval archeologickým výzkumem. Jako amaterský archeolog spolupracoval se zakladatelem muzejní archeologické školy Josefem Ladislavem Píčem, pravidelně mu zasílal výsledky výzkumů, které na Kladensku a Slánsku podnikal spolu s Václavem Schmidtem. Od r. 1902 působil ve správním výboru Národního muzea, 1908-1913 inspektor jeho pravěkých sbírek. - Zkoumal sídliště z doby bronzové v Knovízi, na Slánské hoře i slovanské pohřebiště u Želenic. - Autor úvodní statě o době předhistorické v publikaci vydavatele J. Otty Čechy. - Jeho ostatky uloženy do rodinné hrobky na budečském hřbitově.
Místa působení:
Brno, Kladno-oblast (Česko), Poděbrady, Praha,, Slaný-oblast (Česko), Svojšice (Kolín, Česko), Zákolany, Zvoleněves (Česko), Rusko.
Citace
DOBNER, Libor. U vzniku slánského muzea. Slánské listy, 1999, roč. 7, č. 9, s. 13.
KUCHYŇKA, Zdeňek. Zákolanský cukrovarník byl úspěšný archeolog. Mladá fronta Dnes, 13.9.2002, roč. 13, č. 214. Střední Čechy Dnes [příloha], s. D/3.
KUCHYŇKA, Zdeňek. Amatérský archeolog ze zákolanského cukrovaru. In Budeč 1100 let. Kladno: Sládečkovo vlastivědné muzeum, 2005, s. 152-153.
ZDROJ:
http://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-p0095953-Felcman-Jan-18491915/?disprec=1&iset=1

Hšbitov na vrchu Budči nad obcí Zákolany, býval okolo rotundy sv. Petra a Pavla.
Původně se na Budči pohřbívalo okolo rotundy a okolo zrušeného kostela Panny Marie, na konci 18. stol. byl opodál zřízen nový hřbitov, chráněný hřbitovní zdí, s barokní branou. Ze starého hřbitova přenesen náhrobek manželky pana Adama Šlajchrta z Vízntalu, z r. 1625 a umístěn na venkovní zeď sakristie rotundy. Nad náhrobkem břidlicové náhrobní desky kovárských děkanů, vedle hroby dalších děkanů a jejich rodinných příslušníků. Z druhé strany rotundy je na hřbitově hrob MUDr. Karla Slavoje Amerlinga a jeho manželky Svatavy. Vedle na vyvýšeném místě hrobka rodiny ředitele zákolanského cukrovaru a příznivce archeologie, ing. Jana Felcmana, zdobený kopiemi antických sloupů s architrávem. Dále na hřbitově hrob znalce dějin Budče, PhDr. Václava Davídka, zdobený půdorysem zbořeného kostela Panny Marie a černý kamenný sarkofág s nápisem "Svým rodičům" od sochaře Františka Hnátka z Trněného Újezda, který je zde také pohřben.
(http://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-k0201109-Hrbitov-Budec-Zakolany-cesko/) 
FELCMAN, Ing. Jan - ředitel cukrovaru (I2523)
 
83 Ing. Pavel Zátka, a professional engineer, married JUDr Marta Líbalová on September 22, 1937.
They had two daughters:
a) Marie, born on July 12, 1937, and
b) Jolanka, born on October 18, 1939
(Subsequent generations  may not  be included here ). 
ZÁTKA, Ing. Pavel (I910)
 
84 JUDr. Ferdinand Tonder (1852-1916) byl významnou politickou a kulturní osobností. Byl advokátem a zemským zástupcem následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este.

From Petr PETRIK: "FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková" :
Miloslava (Sláva) Zátková-Tonderová (*February 2, 1884 in B - April 2, 1969 in Praha)
The second-born Miloslava married a well known Prague attorney JUDr Ferdinad Tonder, jun.
Archduke Franz Ferdinand, successor to the Austrian Imperial throne, was murdered with his wife in Sarajevo on June 28,1914 .
A rather amusing story about the strikingly asymmetrical relationship between him and
his master is recorded in the Narrative. The Archduke made his mark in the history as a man of
"uninspired energy, dark in appearance and emotion, who radiated an aura of strangeness and
casted a shadow of violence and recklessness" (a quote from a historical document). From my
own reading I gathered an even less charitable portrait of the man. He had a violent temper,
which he was unable or unwilling to control, was cruel, pitiless, selfish and domineering, and on
the top of it he was very ambitious. The following story illustrates well some of these traits:
Ferdinad Tonder, already a middle aged gentleman, declined to sit down on the floor in the
Archduke's children's playing room, which lacked chairs, to discuss some business matters with
the Archduke. The Archduke flew in rage and chased the unfortunate Dr Tonder with a whip
through the castle Konopiště .

JUDr. Ferdinand Tonder  byl i milovníkem a mecenášem umění a proto rozpoznal a ocenil talent mladého architekta Jana Kotěry, kter zadal stavbu své vily  v půvabném rakouském městečku St. Gilgenu   na břehu jezera Wolfgangsee v regionu Salzkammergut.
Tonderova vila
http://www.stavebnictvi3000.cz/clanky/jan-kotera-sankt-gilgen-a-mezinarodni-skola/ 
Co JUDr. Tondera vedlo k volbě místa, kde chtěl trávit letní měsíce ve vlastní vile, nevíme, ale volba městečka na jezeře a umístění vily na samém břehu jezera bylo určitě šťastné. Vila je i dnes v soukromém vlastnictví a proto jsme interiér navštívit nemohli, ale i z vnějšího pohledu je zřejmé, že koncepce domu s mohutnou mansardovou střechou byla inspirována anglickým domem.
Literatura [2], [3] uvádí, že dům musel být založen na pilotech v podmáčeném podloží a je téměř čtvercového půdorysu. Sestává z centrální patrové schodišťové haly, kolem níž je v přízemí umístěna jídelna, hudební salon a kuchyně a v patře pokoje jednotlivých členů rodiny, malá jídelna a lodžie. V podkroví byly pokoje pro hosty a personál. Vila je umístěna v ulici Lienbachweg č. 2, čp. 146 a v St. Gilgenu ji označují jako „Thondavila".
Bmst. Ing. Christoph Laimer ze Stavebního úřadu v St. Gilgen potvrdil porovnáním původní fotografie vily (obrázek)  se současnou fotografií, že se skutečně jedná o dům projektovaný Janem Kotěrou.

Poznámka od Alexandry TONDEROVÉ-SKLENKOVÉ (pra-vnučka):
Nechal postavit vilu v St.Gilgenu architektem Kotěrou, zřejmě proto, že se společensky stýkali, snad i přátelili s rakouským následnickým párem, který byl také ve vile na návštěvě. Oni jezdívali na Konopiště a dědeček TONDER sepisoval svatební smlouvu pro hraběnku Chotkovou. Byly 4 originály, jeden vlastním. Arch Kotěra Tonderům již dříve zařizoval v Praze salon, kde se scházeli umělci. Ferdinand TONDER byl totiž velkým mecenášem kultury - např.České filharmonie, kde byl několik let předsedou spolku. Vyšel o něm též článek v časopise "Právní rádce" (2015 /10 ):

9. 10. 2015 | poslední aktualizace: 6. 10. 2015 15:17
Kdo byl Ferdinand Tonder?

Mohou dějiny právnických profesí úzce souviset s genealogií a psaním medailonků? Mohou být bádáním téměř detektivním ? Otázky pro Balíkovu mozaiku, která se věnuje životu a dílu advokáta Ferdinanda Tondra, který žil mezi lety 1852 a 1916.
[ http://pravniradce.ihned.cz/c1-64710980-kdo-byl-ferdinand-tonder ] 
TONDER, JUDr. Ferdinand - advokát (I879)
 
85 Jan Čtrnáctý byl údajně sládek v císařském pivovaru velkostatku Zvoleněves v Olovnici, hejtmanství Slaný.
Jeho žena Barbora, byla rozená Šoltachová? z Hostic. Zde se nepodařilo její rodné jméno z matriky správně přečíst.
Rodina bydlela v Praze a v květnu 1886 se nastěhovala do Zátkova domu v Železné ulici č.p. 490. 
ČTRNÁCTÝ, Jan - sládek ve Zvoleněvsi (I1277)
 
86 Jan Nepomuk KROUSKÝ - studovat započal na škole v Katusicích a ve svých 13 letech nastoupil zřejmě na 3 roky do klášterní školy v Bělé pod Bezdězem. Zajímal se hlavně o literaturu a učil se také hře na housle a klavír. Další školní studium už neabsolvoval, ale vzdělával se četbou rozvíjející se české literatury, cestováním a stykem s předními osobnostmi své doby. Největším vlivem na něj působil tehdejší kováňský farář a spisovatel Karel Alois Vinařický. U něj se také scházela vybraná společnost a Krouský se tu seznámil například s F. L. Čelakovským, F. Palackým, J. Jungmannem, P. J. Šafaříkem a mnoha dalšími.
Kromě Vinařického se Jan Krouský spřátelil také s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským, který byl v té době studentem medicíny v Praze. Díky tomuto přátelství se spřátelil i s dalšími vlastenci, mimo jiné i s Dr. Čejkou a J. K. Tylem. Počátkem čtyřicátých let začíná svými články přispívat nejen do Tylových Květů, ale i do Pražských či Národních novin a do České včely. Také finančně podporoval vydávání děl mnoha svých známých, například r. 1846 poslal 50 zlatých J. F. Šumavskému na vydání německo-českého slovníku.
Ve svých 29 letech (tedy v roce 1843) se Jan Krouský zasnoubil s mladší sestrou Vinařického Aloisií. Narodilo se jim 6 dětí, z nichž pouze 4 se dožily dospělosti. Byli to Josef, Antonie, Karel a Aloisie. Marie a Ladislav zemřeli v útlém věku.
V červnu roku 1848 byl zvolen do zemského sněmu. Také se ucházel o místo v říšském sněmu, ale namísto něj byl zvolen hrabě Dejm. Sněm byl však 7. 3. 1849 rozpuštěn a následovalo období Bachova absolutismu. Čeští liberálové byli umlčeni a Jan Krouský se obracel novým směrem. Začínal řešit obecní a národohospodářské otázky. Usiloval o zbudování nového kostela, stavbu silnic a stavbu nové budovy pro školu. Zakládal obecní knihovnu a do začátku jí věnoval několik desítek knih ze své rozsáhlé knihovny. V té byl po jeho smrti objeven mimo jiných knih i rukopis „Máje" Karla Hynka Máchy. Tento rukopis se nyní nachází ve vlastnictví rodiny Krouských. R. 1864 byl zvolen starostou obce.
Na samém počátku 2. poloviny 19. století byl zvolen do výboru krajské hospodářské jednoty a zasloužil se o částečné jednání v českém jazyce. Po tom, co se tato společnost rozešla, usiloval spolu s A. Honsem z Nemyslovic a Dr. K. Matoušem o její obnovení. To se povedlo a Krouský byl r. 1867 jmenován jejím místopředsedou.
Společně s knížetem Rudolfem Thurn-Taxisem založili r. 1868 cukrovar v Dolním Cetně. Začátky nebyly příliš úspěšné. Po odstoupení knížete se Jan Krouský dostal do vedení závodu a celou situaci konsolidoval.
Z jeho vlastní iniciativy byla také zakoupena budova starého pivovaru v Podkováni a založena akciová společnost, která zahájila činnost 4. února 1872. Počátky se podobaly počátkům cukrovaru. Podniku se nedařilo a zadlužil se. Členové správní rady se nakonec rozhodli o půjčce, kterou pivovaru zapůjčí a posléze se k nim přidali i někteří akcionáři. Díky tomu se podařilo závod zachránit a Jan Krouský se i zde stal předsedou správní rady.
Před založením pivovaru byl r. 1861 zvolen do zemského sněmu za Bělský, Mladoboleslavský a Mnichovohradišťský okres. 22. dubna 1865 byl zvolen prvním starostou Bělského okresu, a to hned ve dvou kolech. Obě tato kola však nebyla uznána a do kola třetího se musil zvolit jiný kandidát. Nakonec se 1. starostou okresu stal J. Jíra z Týna a Krouský byl členem výboru, kde jako jeden z hlavních organizoval tábory lidu v Bělé pod Bezdězem.
31. 5. 1876 se Jan Krouský zúčastil pohřbu Františka Palackého, ale sám již byl nemocen plicní chorobou. V červenci téhož roku odstoupil z předsednických úřadů obou podniků a nedlouho po té jeho plicní choroba propukla naplno. Jan Nepomuk Krouský umírá 4. října 1876, deset dní před svými 62 narozeninami.
( http://katusice.webnode.cz/jan-nepomuk-krousky/ )
( http://www.obec-katusice.cz/assets/File.ashx?id_org=6453&id_dokumenty=1843 ) 
KROUSKÝ, Jan Nepomuk - podnikatel, politik (I2680)
 
87 Jan PROROK - záložník c.k. 21. pěšího pluku a rolník v Tuněchodech č.51.
Vyrostl jako neobyčejný a místně známý silák. Vážil 130 kg a v zimě nosil do školy děti zavěšené na rukou neb neměly boty.
Manželský syn Jana PROROKA, rolníka v Tuněchodech č.51 a matky Anny rodem Václava POSPÍŠILA, rolníka z Lánů Morašických č.17.
Manželský pár Jan a Alžběta zplodili 16 dětí a z nich12 přežilo.
Po smrti své manželky Alžběty se Jan "upil k smrti" - měl dluhy a mnoho dětí. 
PROROK, Jan (iii) - Tuněchody č.51 (I265)
 
88 Jan VACEK,  rolník v Dvakačovicích č.p. 8,  byl evand.helv. vyznání a.vzal si katoličku Kateřinu ZEMANOVOU, dceru Matěje Zemana, rolníka ze Lhoty Uhřetické č.p. 15, okres Pardubice.
Zemřel ještě před SVATBOU svého syna Vincence VACKA.
Toto vše se dozvídáme v matričním zápisu narození  dcer y  Vincence VACKA,  Emilie VACKOV  *1892. Pro proch  se mus kniha stáhnout - viz  SOA-Východočeský (Zámrsk, soubor PDF):
http://vychodoceskearchivy.cz/zamrsk/sbirka-matrik-vychodoceskeho-kraje-1587-1949/
Matrika narození 1864-1900 (stáhnout) okr.Pardubice, obec Tuněchody, kniha 3673, folio 141, scan 144.
Nutno ještě dohledat biodata obou VACKŮ, otce Jana a jeho syna Vincence. Narozeni v Dvakačovicích ? 
VACEK, Jan - evand.helv., rolník Dvakačovice 8 (I2524)
 
89 Jan Wenig
Rozhlasový novinář, filmový publicista a scenárista .  Filmový kritik. Autor rozhlasových pořadů - věnovaných českému hranému filmu. (1945-1948)
Jan Wennig v letech 1916-1924 vystudoval reálné gymnázium. V letech 1924-1930 studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy '96 obor dějiny divadla a srovnávací literatury). V letech 1930-1931 absolvoval státní knihovnický kurs. Jako publicista se začal prosazovat již v období svých studií na FF UK. Ve dvacátých letech spolupracoval s ilustrovaným týdeníkem Rozkvět a časopisem Rozpravy Aventina. Po absolvování studia na FF UK a státního knihovnického kurzu (1931) se v roce 1934 stává členem redakce programového časopisu Týden rozhlasu a přispívá i do dalšího časopisu, který vydává Československý rozhlas '96 Přehled rozhlasu/Svět mluví. Zde publikoval články v podobě humorných medailónků na chování tehdejších diskofilů '96resp. fanoušků populární hudby. Od února 1937 byl přijat do přednáškového oddělení rozhlasu a později pověřen úkolem vytvořit pravidelnou rubriku kulturní publicistiky. Jan Wening vytvořil tuto rubriku pod názvem Kulturní týden. Od října 1939 začíná spolupracovat s deníkem Národní listy, kam píše filmové recenze a kritiky věnované české filmové tvorbě. Jako novinář se účastní I. Filmových žní ve Zlíně a jejich zhodnocení uveřejňuje v Revue Brázda (1940). Zde působil jako člen soutěžní poroty. V roce 1940 podle jeho předlohy natočil režisér Václav Bínovec film ,,Madla zpívá Evropě" a v roce 1943 se společně s režisérem Františkem Čápem spolupodílel na scénáři Filmu ,,Tanečnice". Své poznatky z hlediska filmového kritika shrnul v publikaci ,,Poznámky k filmovému námětu", která vyšla jako cyklostylem vydaná nákladem edice časopisu Filmový kurýr v roce 1943. V letech 1939-1943 zastává funkci tiskového referenta v rozhlase a od roku 1943 se věnuje pořadu ,,Ze světa literatury". Po osvobození v roce 1945 se stává vedoucím rubriky '96 Kulturní hlídka. V rámci této rubriky vedl rozhovory s osobnostmi české divadelní scény, ale také s filmovými režiséry a herci působícími v zahraničí (Karel Lamač, R. Myzet). V letech 1946-1947 přispíval do časopisu Kino a do Filmové práce. Jako filmový scenárista spolupracoval s režisérem Miroslavem Cikánem na filmové komedii ,,Alena" (1947). Po únoru 1948 byl přeložen do dokumentačního oddělení (1952-1953). Zde koncipoval myšlenku založení zvukového archívu význačných kulturních osobností a tím přispěl k položení základů rozhlasové dokumentaristiky v českém rozhlase. V letech 1949-1950 působil také jako filmový kritik deníku Zemědělské noviny. Občasně spolupracoval s časopisem Film a doba (1955, 1958). V roce 1959 mu vyšla kniha - ,,Herci o sobě", kterou vydalo nakladatelství Orbis. Na přelomu padesátých a šedesátých let spolupracoval s deníkem Lidová demokracie a Svobodné slovo, přispíval do časopisů Kino a Výtvarná práce. Spolupracoval také s časopisem Svět v obrazech. Jako redaktor oddělení dokumentaristiky ČsRo působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1966. 
I. Filmový kritik a publicista. Externě začal s deníkem Národní listy spolupracovat již od roku 1934. (Přispíval pod šifrou:W). Na podzim roku 1939 nahradil Václava Hanno Jarku ve funkci hlavního filmového referenta Národních listů. Jako filmový kritik se účastnil I. filmových žní ve Zlíně,kde byl členem soutěžní komise, která udělovala ceny. V letech 1940 a 1943 se prosadil jako filmový scenárista. Po válce působil jako vedoucí kulturní rubriky '96 Kulturní hlídka '96 1945-1948, kde zavedl pravidelné referování o událostech v českém i světovém filmu. K filmové kritice se jako publicista navrátil v roce 1955 rezenzí na film ,,Dalibor" v časopise Kino. S časopisy Kino a Film a doba (1955) 
Jako filmový scenárista se začal prosazovat v roce 1940.
Dílo Jana Weniga, které po sobě zanechal, je velmi rozsáhlé. Zasahovalo do oblasti rozhlasové reportáže a také do oblasti rozhlasových interview o divadle a filmu. Součástí Kulturní hlídky byly i pravidelné informace o premiérách českých hraných filmů. Mimo to věnoval velkou pozornost historii Staré Prahy a tak prokázal i velkou znalost z oblasti místopisu. Velký zájem o operu ho přivedl ke spolupráci s hudebními skladateli, včetně spolupráce se scénou Vinohradského divadla.
(https://sites.google.com/site/cestifilmovipubliciste/jan-wening-filmovy-kritik-a-publicista
WENIG, Dr. Jan - spisovatel (I1503)
 
90 Jan WENIG, významný český výtvarník a pedagog , se narodil v Mrákově dne 15.8:1910 a zemřel v Plzni 2.5.1972.  Byl po léta vedoucím katedry výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě v Plzni, uplatnil se skoro ve všech malířských a grafických oborech a napsl take řadu odborných prací.  (Rovněž monografii Mistra Jaroslava Špillara, vycházející však z pramenů a průzkumů, které nashromáždil zasloužilý plzeňský literát Frantšek X. Bucha).

http://www.artotekaplzen.cz/index.php?list=detail_autor&id=1589289651459b7ebe453a3 :
Jan Wenig studoval nejprve na fakultě architektury a pozemního inženýrství ČVUT v Praze (1928 '96 1930), odtud přešel na AVU (1930 '96 1936, ateliéry J. Loukoty aj. Obrovského), od r. 1939 pedagogicky působí jako profesor výtvarné výchovy na gymnáziích a učitelském ústavu v Plzni. Spolu s Františkem Kolihou vytvořili na plzeňské reálce prostředí, které bylo „v Plzni k soudobým výtvarným proudům nejvstřícnější ze všech středoškolských působišť. Významně napomáhalo prosazení moderního pohledu na umění i poučení o kubistických přístupech" (B. Losenický). Od r. 1948 byl předsedou Sdružení západočeských výtvarných umělců. V téže a později i jiných funkcích pracoval v nově vzniklém krajském středisku SČVU v Plzni. Od r. 1963 působil jako docent výtvarné výchovy na PF v Plzni, kromě pedagogické práce se věnoval i teoretické činnosti, psal texty do katalogů, spolupracoval s deníky a rozhlasem. V letech 1962 '96 1969 byl členem tvůrčí skupiny Kontakt.
Wenigova tvorba je od počátku založena konstruktivně, v závěru studií se projevuje vliv Cézannova díla, k němuž jej přitahoval důraz na výtvarný řád. V duchu doznívajícího civilismu je mu blízké téma periferie či specifická atmosféra divadelního a cirkusového prostředí ztvárněná (pro české umění charakteristickými) výrazovými prostředky civilistní poetiky a primitivismu, s nimiž souvisí i Wenigovi vnitřně blízká pročištěnost plochy a formy. Od 40. let se prosazuje snaha zpřehlednit obrazový prostor zřetelnější konstruktivní organizací. Wenig se přiklání k tehdy již aktuálně odeznělé, výtvarně a esteticky však dosud přitažlivé a v regionálním prostředí svým způsobem dosud avantgardní morfologii a skladebnosti kubismu. Jan Wenig pracuje s kubistickým tvaroslovím v neoklasicistní formulaci, jeho konstruktivní charakter je mu prostředkem pročištěné, harmonické definice prostoru a tvaru. Nesleduje prostorotvorné principy kubismu, nýbrž spojuje konstruktivní kubistickou morfologii s infinitivním prázdným prostorem a dematerializující, jemně tónovanou monochromní barevností, jež má hluboce harmonický účin. Zůstává přitom věrný osvojené tematice, současně se inspiruje literárním postavami (Rimbaudovi poutníci, 1964), a étosem biblických postav a témat (Biblický jezdec I a II, 1969, Máří Magdaléna, 1969). Obraz Akrobat z Artotéky města Plzně je syntetickým výrazem Wenigova tvůrčího vývoje
Vystavoval samostatně v r. 1960 v Praze, řadu samostatných výstav měl v Plzni a na Plzeňsku, účastnil se kolektivních, zejm. členských výstav SZVU a SČVU, se skupinou Kontakt vystavoval v r. 1963 '96 1969 v Plzni a v r. 1969 v NSR. Jan Wenig byl významným autorem výstavy Ohlasy kubismu v Plzni (GmP, 2001, katalog). 
WENIG, Jan - výtvarník a pedagog (I1549)
 
91 Jan WENIG (1808-1861), řídící učitel a mladší bratr staňkovského Františka WENIGA (1805-1873), měl také nelehký a strastiplný učitelský osud:  Od dětstbí nebyl příliš zdráv a protože se musel často živit muzikou při nočních venkovských zábavách, ještě si hodně ublížil.  Patřil mezi nejlepší muzikanty na Staňkovsku a bezvadně hrál obzvláště na bicí nástroje.  S bratrem Františkem spolu působili několik let na Kolovečsku a pak v Osvračíně a Blížejově.  Jan se stal druhým učitelem na nově založené škole v "městě" Staňkově a od začátku 50. let byl řídícím učitelem na hornické škole u sv. Barbory.  Žil pak s početnou rodinou v úplné odloučenosti, na samotě mezi lesy.  Vedle učitelství a muziky zastával při kostele kostelnickou činnost, miloval zahradnickou a sadařskou práci, takže si za čas vypěstoval kolem školy skutečný sad.  Z jeho 7 dětí se švagrovou Kateřinou, rodem TRNKOVOU ze Staňkova (nar. 2.8. 1816 - zemř. ve Staňkově 3.7. 1891), jich dorostlo dospělosti šest.  Učitelskému a muzikantskému povolání se věnovali tři synové:  Karel (nar. 30.1. 1844),  Hynek (nar. 28.3. 1845) a Ferdinand (nar. 3.7. 1853). WENIG, Johann - učitel ve sv. Barboře (I1519)
 
92 Jarmila MATOUŠOVÁ-Bayerová ztratila otce (Karel-1-Veliký MATOUŠ) když jí bylo 9 let. Žila se svou matkou Marii PAVLÍČKOVOU-Matoušovou, druhou ženou Karla (i) a sestrou Zdenkou, nakonec v Praze. Jejím poručníkem se stal strýc JUDr Jiří Matouš, který ji také vedl k oltáři v zastoupení otce při vdavkách za JUDr Viléma Bayera z Kolína. Vilém byl vládní rada v Poděbradech, později byl jmenován krajským hejtmanem v Kolíně (do r.1937) kde bydleli ve služebním hejtmanském bytě na náměstí. Vilémovo jmenování do Liberce potom mělo jen krátké trvání (do r. 1939) když se kvůli vpádu Němců museli vystěhovat a Vilém odešel předčasně do pense a usadili se ve vile v Konárovicích u Kolína.
Jarmila i Vilém Bayerovi jsou pochováni v rodinné hrobce na hřbitově v Kolíně-Zálabí.

Narrated in 2014 by Bohumil (iii) VOLESKÝ (vnuk):

My grand-ma Jarmila BAYEROVÁ I remember as a plump old lady, in charge of Konárovice household.  She was probably quite bossy and I think that she could not understand simple people around her and they probably did not like her much.  The combination of her inability to manage, aggravated by the communist-driven tumult after the war, lead to the decline of the Konárovice-vila life-style when we, the Voleskýs, left returning to living in Praha.
Grand-pa Vilém had a massive stroke and died (1951) next to her (in the Konarovice post-office ?) with wife Jarmila next to him. Grand-ma Jarmila's (I) life was gradually shrinking as the vila infrastructure (water, electricity, etc.) were deteriorating. She was unable to have anything fixed and was giving away family possessions in exchange for any domestic help and services. At the same time, it was quite difficult to deal with her in attempts to unload the vila, my father gave up on trying to arrange something. The vila started to fall apart. Driving a motorcycle, I visited with grand-ma only a few times in Konárovice.
Eventually, the vila was sold for a pittance (to 2 families of Kolda) and grand-ma Jarmila (I) moved to a purchased small half of a house in Pod?brady (right opposite to the Castle, behind a square-facing restaurant). Unfortunately, there was a perpetual fight with a hard-headed expansive owner of the other house half, one Mr Rákosník. I stoped over to visit her in Pod?brady several times. Grand-ma Jarmila (I), who always complained and worried about her health, lived to a ripe old age to die at 84 years of age in 1973, when I was already living in Canada. 
MATOUŠOVÁ-BAYEROVÁ, Jarmila (i) (I8)
 
93 Je Vincenc a Čeněk ta samá osoba ?
Současná biodata tomu neodpovídají ! Nutno dohledat biodata pro OBA. Zatím byl v matrice zmíněn jenom VINCENC. Data pro ČENĚK prý pocházejí z náhrobního kamene v Tuněchodech (od Jany Kulhánkové-Tesařové).

Otec Jan VACEK
,  rolník v Dvakačovicích č.p. 8,  byl evand.helv. vyznání a.vzal si katoličku Kateřinu ZEMANOVOU, dceru Matěje Zemana, rolníka ze Lhoty Uhřetické č.p. 15, okres Pardubice.
Zemřel ještě před SVATBOU svého syna Vincence VACKA.
Toto vše se dozvídáme v matričním zápisu narození  dcer y  Vincence VACKA, Emilie VACKOV  *1892. Pro proch  se mus kniha stáhnout - viz  SOA-Východočeský (Zámrsk, soubor PDF):
http://vychodoceskearchivy.cz/zamrsk/sbirka-matrik-vychodoceskeho-kraje-1587-1949/
Matrika narození 1864-1900 (stáhnout) okr.Pardubice, obec Tuněchody, kniha 3673, folio 141, scan 144.
Nutno ještě dohledat biodata obou VACKŮ, otce Jana a jeho syna Vincence. Byli narozeni v Dvakačovicích ? 
VACEK, Čeněk (I2154)
 
94 Jiří Pavlík (1. března, 1939 - 3. května , 1993) byl český akademický malíř a grafik, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kterou vystudoval letech 1957-1963 pod vedením profesora Adolfa Hoffmeistera .
(Wikipedia:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Pavl%C3%ADk ) 
PAVLÍK, Jiří - akademický malíř (I191)
 
95 Johanna Nepomucena Havlíčková (7. 5. 1832 - 3. 6. 1913) - „Muky - Mucena - Žany",
sestra Karla Havlíčka Borovského, provdala se za humpoleckého kupce Jana Pujmana, který převzal kupectví v Brodě po Františku Havlíčkovi. 
HAVLÍČKOVÁ-PUJMANOVÁ, Johanna Nepomucena (I1342)
 
96 Josef Havlíček (12. 3. 1810 - 20. 11. 1889),
druhý bratr Karla Havlíčka Borovského (1821 - 1856), se narodil v Borové 12. března 1830. Studoval brodské gymnázium (1840-46), absolvoval dvouletý filozofický kurz (1847-49) v Praze a stal se hospodářským praktikantem v Lipnici a Boroticích
V letech 1850-54 vystudoval hospodářskou akademii v Uherském Altenburgu a po absolutoriu byl v roce 1855 přijat za sekretáře hraběte Hompesche v Jaroslavicích na Moravě, v jehož službách setrval jako hospodářský ředitel velkostatku Radlów u Tarnova až do roku 1869, kdy byl tento velkostatek prodán. Tehdy  byl Havlíček prijat do státní služby jako geometr a referent odhadní komise pri regulaci pozemkové daně a přidělen do Kutné Hory, později do Štýrského Hradce a konečně do Pulje. Po ukončení prací byl penzionován jako vrchní revident při katastru v Kutné Hoře. V červenci 1861 se tento Josef Havlíček (st.) oženil s Karolinou Wenkeovou (*8. 5. 1839 Mor. Krumlov, +12. 12. 1905 Kutná Hora). Karolina byla dcerou Aloise Wenke (hospodářského ředitele knížete Liechtensteina v Moravském Krumlově) a  jeho manželky Anny roz. Steindlové, dcery MUDr. Františka Steindla, lékaře v Dolních Kounicích na Moravě. 
HAVLÍČEK, Josef - ředitel velkostatku (I1341)
 
97 Josef HLOUCHA hodně cestoval a to zejména do Japonska odkud si též přivezl ženu-Japonku. Postavil si dům v Roztokách u Prahy v Japonském slohu a později v přímém sousedství hotel  "Sakuru"  též v Japonském slohu. Jeho romány ze života Japonců a zejména japonských žen-gejš byly velmi u čtenářů oblíbeny.
V hotelu Sakura se též natáčel slavný starší český film s Oldřichem Novým "Kristián".

Podrobnosti o životě a díle "Joe" Hlouchy jsou k shrnuty na web-stránce Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joe_Hloucha

Narodil se v roce 1881 v Podkováni u Mladé Boleslavi, jako třetí z devíti dětí, v rodině pivovarského sládka Josefa Hlouchy a jeho ženy Anny Hlouchové, rozené Matouškové. Čtyři sourozenci zemřeli v dětském věku; žijící sourozenci byli starší sestra Anna, starší bratr Karel Hloucha a dva mladší sourozenci, bratr Jiří a sestra Jiřina. Základní školu navštěvoval v Libochovicích, kde rodina bydlela od roku 1885. Další vzdělání získal na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze, kam se rodina v roce 1895 přestěhovala. Následným dvouletým studiem na obchodní akademii a absolvováním ročního kurzu účetnictví na pražské univerzitě se připravoval na úřednickou dráhu.
Od mládí byl velmi ovlivněn svým strýcem, spisovatelem a cestovatelem, Josefem Kořenským. Zvláště jeho dílo Cesta kolem světa podnítilo Hlouchův zájem o cestování. Jeho vzorem se stali známí cestovatelé té doby Emil Holub a Enrique Stanko Vráz, se kterým se i osobně poznal.
Když otec získal do pronájmu malostranský pivovar „U sv. Tomáše", přál si, aby některý ze synů převzal jednou jeho živnost, ale Joe Hloucha začal pracovat v Náprstkově muzeu, kde třídil japonské a africké sbírky. Prohluboval tím svůj zájem zejména o východní kultury a samostudiem japonštiny získával stále větší znalosti o Japonsku. Ještě před svou první cestou do této země, v roce 1905, napsal svůj první román Sakura ve vichřici, který byl považován za jeho osobní příběh, i když se v tomto případě jednalo o fikci. V roce 1906 navštívil poprvé Japonsko a to rozhodlo o jeho dalším směřování. Úřednické povolání vykonával jen příležitostně, protože mnoho času potřeboval ke třem svým zásadním životním činnostem: psaní, cestování a sběratelství. Při pobytech v Japonsku mu byli velkou oporou Češi, kteří tam žili a pracovali, architekt Jan Letzel nebo ing. Karel Jan Hora s manželkou Fuku Takemoto, která mluvila dobře česky.
Napsal několik populárních článků o japonském umění do časopisu Český svět. V literární tvorbě pokračoval beletristickými díly z japonského prostředí s autobiografickými prvky (Vzpomínky na Japonsko, Moje „Paní Chrysanthema", Japonečky, Dopisy neznámého). Zaměřil se v nich na postavení ženy v japonské společnosti. Literárně zpracoval také japonské mýty, legendy a pohádky.
Aby získal finanční prostředky, potřebné k cestování, nechal si vyplatit otcovský podíl z rodinného majetku. Kromě Japonska a zemí Dálného východu, procestoval většinu zemí Evropy i severní Afriky a při svých cestách se věnoval rozsáhlé sběratelské činnosti. Jeho sbírky obsahovaly umělecké a etnografické předměty hlavně z Japonska, ale i artefakty z Afriky, Oceánie, Thajska, Barmy, Vietnamu, Tibetu a Persie.
Své původní sbírky představil ve vlasti na několika souborných výstavách. Věnoval se též osvětové a přednáškové činnosti a jako poradce pro mimoevropské umění spolupracoval s galeriemi, muzei a aukčními síněmi ve Vídni, Hamburku , Berlíně aj. Jeho znalosti východní kultury se uplatnily též v architektuře, při spolupráci s arch. Janem Kotěrou a ing. V.M. Havlem. Spolu s bratrem Karlem zrealizovali japonskou čajovnu „Jokohama" na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory v roce 1908. Po skončení výstavy byla čajovna, kde obsluhovaly české dívky v pravých japonských kimonech, na žádost ing. V.M. Havla, přenesena do Paláce Lucerna a stala se počátkem 20. století vyhledávaným místem Pražanů.
Vila „Sakura" Joe Hlouchy v Roztokách u Prahy (1924) - viz obrázek.
V roce 1924 zakoupil Joe Hloucha, pro potřeby umístění svých sbírek, v Roztokách u Prahy vilu, kterou nechal upravit v japonském stylu a nazval ji „Sakura". Po návratu z cesty kolem světa, při níž navštívil v roce 1926 podruhé Japonsko, se dostal do finančních problémů, vilu prodal a odstěhoval se zpět do Prahy. V prosinci roku 1930 rozprodal v Berlíně. Podle literatury uzavřel krátkodobé účelové manželství již v Japonsku v roce 1906, s Japonkou Tamou.[5]
V roce 1943 odkoupilo další část sbírek Náprstkovo muzeum a Zemské muzeum v Praze. Po roce 1948 se Joe Hloucha neúspěšně pokoušel odprodat zbývající část sbírek státu. V roce 1955 ji pak státu daroval a ten mu za to zajistil doživotní penzi. Po jeho smrti byla část japonské knižní pozůstalosti odevzdána do Orientálního ústavu, odkud byla v roce 1976 převedena do Orientální sbírky Národní galerie v Praze. Zbytek odborné literatury byl rozprodán do antikvariátů. Žil v Praze - Nové Město, Vladislavova 16/1747.
Joe Hloucha zemřel v Praze 13. června 1957 a je pohřben na vinohradském hřbitově (odd. IV I-14). 
HLOUCHA, Joe - spisovatel a cestovatel (I670)
 
98 Josef HOLEČEK -
He was a burgomaster (or burgrave, an appointed chief magistrate of a town in Austria-Hungary) in Drahonice. 
HOLEČEK, Josef (i) - burgomaster (I1667)
 
99 Josef KOŘENSKÝ se narodil jako druhé z pěti dětí v Sušně u Nových Benátek na Mladoboleslavsku do chudé zemědělské rodiny. Od malička měl vztah k hudbě a přírodopisu, což mu zůstalo na celý život. Během učitelských studií v Praze se v domě U Halánků seznámil s řadou cestovatelů, mimo jiné i se stejně starým Emilem Holubem, se kterým se doživotně přátelil. Jako nadšený přírodovědec působil též v pražském muzeu, kde asistoval Antonínu Fričovi.
Svou učitelskou kariéru začal v Radnicích na Rokycansku v roce 1867 jako podučitel, od roku 1871 pokračoval jako učitel v Litomyšli, od roku 1874 již působí v Praze na Smíchově. Praha poskytla Kořenskému kulturní a vzdělávací příležitosti, kterých maximálně využíval.
Svou první větší cestu uskutečnil již během pobytu v Litomyšli, v roce 1872 navštívil Alpy. Následovaly další cesty po Evropě, na které se vydával téměř pravidelně. Kromě učitelských prázdnin měl také výhodu v tom, že ho finančně podporovali jednotlivci jako Vojta Náprstek , František Ringhoffer, ale i spolky jako byl Svatobor, spolu se smíchovskou městskou radou, školskými úřady, vídeňským ministerstvem kultu a vyučování a dalšími institucemi. Jejich členové i jednotlivci si totiž byli jisti, že Kořenského cesta přinese hmotný i duchovní přínos v muzejních sbírkách a v poznatcích, které dokáže vitální Kořenský podat širokým zástupům obyvatelstva.
Na své cesty odjížděl dokonale připraven studiem odborné literatury a jazyků. Němčina, francouzština a angličtina byly samozřejmost, ale neměl problémy s dalšími jazyky, o čemž svědčí například jeho překlady z norštiny. Na cesty vyrážel vždy s jasně a přesně vytyčeným itinerářem: jeho cesty byly pouze jakýmsi ověřením a doplňkem faktů, které už dávno ze studia znal. Byl zastáncem názoru, že pedagog by měl co nejvíce cestovat a tak se dokonale obeznámit s poměry ve světě. Jedině díky osobní zkušenosti je možné zprostředkovat dětem nové poznatky. Na cestách si bedlivě všímal přírody a všech složek hospodářského, kulturního a náboženského života obyvatelstva, přičemž jako pedagog přirozeně věnoval pozornost školství různých národů, čímž mohl obohatit i svou vlastní učitelskou praxi.
Za svůj život uskutečnil dvě největší a časově náročné cesty, jednu kolem světa a druhou do Austrálie a na Nový Zéland a zpět přes Asii. Na cestu kolem světa se vydal v roce 1893 s přítelem cestovatelem Karlem Řezníčkem (1845-1914), jinak sládkem pivovaru pod Hrubou Skálou. Z Brém se přeplavili přes Atlantik, aby navštívili světovou výstavu1893 v Chicagu. Při této cestě napříč USA poznal i další velká americká města. Navštívil Niagarské vodopády, stavěl se v Yellowstonském národním parku a pokračoval směrem k Pacifiku. Parníkem přeplavil do Japonska, které se tehdy v češtině označovalo jako Žaponsko, dále cestoval do Číny a Hongkongu. Lodí pokračoval na Malajský poloostrov, na Jávu a přes Indický oceán na Cejlon. Tam jeho cesta lodí prozatím končila. Kořenský se vydal až do Dárdžílingu a postupoval pod horským pásmem Himálaje. Z Indie se z Bombaje vydal opět lodí do Rudého moře a pak do Egypta. Tam studoval starověké památky faraonů. V roce 1894 se vrátil opět do Prahy.
Svou druhou velkou výpravu uskutečnil v letech 1900-1901. Přes Suezský průplav plul do Adenu a Colomba, dále do západoaustralského Perthu, Adelaide a železnicí přes Ballarat do Melbourne. Dále na Tasmánii a na Nový Zéland, kde poznal přístavy Dunedin a Christchurch na Jižním ostrově, ve Wellingtonu se seznámil s českým malířem Bohumírem Lindauerem (1839-1926), který maloval podobizny maorských obyvatel. Z Aucklandu plul na souostroví Oceánie - Tonga, Samoa a Fidži. Vrátil se zpět do Austrálie do Sydney a počátkem dubna jel železnicí do Brisbane . Dále pak pokračoval lodí. Zastavil se na ostrově Celebes, následovala Jáva, zde navštívil chrámový komplex Borobudur a města Bandung a Batavia. Přes Singapur a thajský Bangkok odjel do Hongkongu (tehdy už britského). Odtud do svého tolik oblíbeného Japonska, kde navštívil Kóbe, Tokio a masív Haruna západně od Tokia. Z přístavu Šimonoseki putoval do Koreje (zastavil se v Pusanu a Wonsanu), poté do Vladivostoku a na poštovním parníku cestou proti proudu Amuru, z Chabarovska do Stretčinska a transsibiřskou magistrálou přes Irkutsk do Novosibirska. A konečně přes Ural do Moskvy a do Čech.
Kořenský nikdy neobjevoval nové kouty světa, ale zato známý svět důkladně prozkoumával, zaznamenával a zprostředkovával. Byl velkým přírodovědcem a vášnivým sběratelem. O svých cestách často publikoval, jeho knihy byly určeny zejména pro mládež, čímž měl vliv na celou společnost. Byl příslušníkem mladší generace cestovatelů kolem Vojty Náprstka, v období první republiky patřil spolu s Vrázem a Holubem k nejpopulárnějším českým cestovatelům vůbec. Jeho přínos spočívá v rozšiřování obzorů mladé české společnosti, která se v té době postupně integrovala do propojujícího se světa. Svědomitě udržoval také kontakt s krajany, kteří žili ve světě.
Byl členem správního výboru Národního muzea a řady prestižních institucí, jako byl Orientální ústav či Československá společnost zeměpisná. Největší poctou jeho úsilí na poli vědy bylo udělení čestného doktorátu přírodních věd Univerzity Karlovy v roce 1927. Ve 20.letech byl spolu s Vrázem prvním českým cestovatelem, který o svých cestách vyprávěl na vlnách českého rozhlasu. Zemřel ve svém pražském bytě v roce 1938 ve věku 91 let.
Jeho pamětní desky najdeme v rodném Sušně i v Radnicích. V Praze na Smíchově je po něm pojmenována ulice a základní škola, kde působil jako ředitel a která dodnes vlastní jeho četné přírodopisné sbírky.
Kopie z online webstránky Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Ko%C5%99ensk%C3%BD
Článek v českém rozhlase:   http://www.rozhlas.cz/leonardo/svet/_zprava/201731 
KOŘENSKÝ, RNDr Josef - cestovatel, pedagog (I401)
 
100 Josef WENIG byl v inspekčních zprávách velmi kladně hodnocen, „jako jeden z nejhorlivějších u okresu". Po něm v letech 1891-1905  vedl školu Václav Zahořík.
Další dva roky byla škola v rukou „zatímního správce" a v roce 1907 získal místo  řídícího učitele Ferdinand WENIG, výrazná osobnost nejen ve školství, ale také zasloužilý organizátor veřejného života. Výrazně se také angažoval v prosazení novostavby školní budovy.
(Zdroj: Literární sborník k 100. výročí vzbudování školy 2014) :
http://www.google.ca/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=33&ved=0ahUKEwiWmOeO5LfNAhUp64MKHbTJAq04HhAWCCowAg&url=http%3A%2F%2Fwww.zsstankov.cz%2Fcs%2F470%2F1002%2Fdownload%2F699.pdf&usg=AFQjCNF0mAb4ZWb-NrHGnfMC_4jes3mNKg&sig2=z6xzV-aXOyFeNyDyN-K75g

Mgr. Jan P. HOLÝ :
Řídící učitel Josef WENIG, který byl zároveň ředitelem kůru v chrámu sv. Jakuba, žil mezi 19.11. 1846 a 20.5. 1888.  Byl osmý z 10 dětí Františka Weniga a Salomeny Trnkové, z nichž vzešlo 5 učitelů.
Josef WENIG učil už v nové škole (1866), prožil významné změny ve státní i zemské  školské soustavě a dočkal se dokonce uznáné ve svém rodišti a okolí.  Oženil se v roce 1872 s Marií Aloisií, dcerou sedláře a měšťana ve východočeské Dobrušce, Antonína Šuberta a jeho maželky Anny, rodem Vobořilové z blízkého Opočna.
Manželka Josefa, Marie Aloisie (roz. Šubertová), byla sestrou vynikajícího českého dramatika, spisovatele a ředitele Národního divadla Frantička Adolfa ŠUBERTA.  Měla bratra Antonína Schuberta take v nedalekém Horšovském Týně a pražský slavný bratr za nimi často dojížděl.  Našel jsem jej jako kmotra synovců vlastnoručně podepsaného ve staňkovské matrice.  Z Národního divadla přicházely do Staňkova tehdy častěji I jiné vzácné návštěvy.  Mezi nimi to byl asi nejčastěji slavný komik Jindřich Mošna, který se tu začal učit na dudy, což použil později ne jednou při svých nezapomenutelných vystoupeních "na prknech". 
WENIG, Josef, sr. - řídící učitel ze Staňkova (strýc Arnošta) (I1497)
 

      «Předchozí 1 2 3 4 5 6 ... 24» Další»