Poznámky


Strom:  

Záznamy 151 až 200 z 1,154

      «Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 ... 24» Další»

   Poznámky   Spojeno s 
151 Matrika Sedlčany08 :

Ibidem sepultus est Franciscus filius relictus est defunctum Daum Fransiscus WOLESKY Primatorem Sedlczanensem otatis "23" Annorem et  "3" Mensium, Sacramentis moribundorum poroviso? Sas? Pro cundem?.
Ve věku 23 let a 3 měsíců zemřel František, pozůstalý syn Františka VOLESKÉHO, starosty Sedlčan. Zaopatřen poslední svátostí. 
VOLESKÝ, František - syn Primátora, Sedlčany (I1010)
 
152 Narrated in 2014 by Bohumil (iii) VOLESKÝ :
Grand-ma RŮŽENA VOLESKÁ was a wiry and rather a strict woman. She must have been quite a supportive partner to her husband throughout their life together. They had a summer house in Klánovice u Prahy. I have a vague memory of being there (probably several times, 1943, 1945-48) and learning to rake a pattern on a garden path with grand-pa. With a couple of the Hellers brothers (Zdeněk & Vladík) we roamed a fallow field across the main street playing cowboys and indians.
She eventually left her Karlín apartment (that was swelling with tenants) and came to live with her widowed daughter, aunt VĚRA DOLANSKÁ, in Brno. For summers, they stayed in the Dolanskýs' rural retreat outside of Rájec nad Svitavou where I also spent summers as a boy of around 10.
At her advanced age, Grand-ma Růžena underwent a colo-rectal cancer operation and lived with a fecal side bag until the ripe age of 98  (†1974).
Aunt Věra had to evetually leave her Brno apartment (náměstí Svobody 3) and died at 98  (†1995)  living in a retirement institution. I never knew much about just exactly how uncle VLADIMÍR DOLANSKÝ passed away - he was arrested by the Germans at the very end of the war and died in April 1945 in a prison I dont quite know where. He was a prominent Brno lawyer (JUDr) representing Moravia nobility (the Belcredis, the Coloredo-Mansfelds of Boskovice, the Salms of Rájec, etc.) and so their life was full of a 'high society' earls and dukes who also came to unwind visting at the Dolansky's property in Rájec.
Those summer vacations that I spent as a boy in Rájec around the swimming pool (rare then !) in a private forest were some of the best times of my life. Later, I visited Rájec again several times, only to see the property slowly deteriorate. Following aunt Věra's death, the summer house became totally abandoned. The derelict property was a subject of some  inheritance litigation (the Zátkas and some strange Brno family - my sister Marie also involved) and keeps deteriorating further - with the whole 2-hectare (formerly) fenced forest property quite neglected. 
ČTRNÁCTÁ-VOLESKÁ, Růžena Marie - Panenský Týnec č.13 (I6)
 
153 Založeno na narození jeho mladší sestry Anny - 1834 v Janovicích a na narození jeho první dcery Adély 1.8.1866 v Nepomuku. Jeho matka - Marie roz. Pavlíková zemřela 1837 v Janovicích a měla 8 dětí. Druhá manželka Antonína Petra Pavlíka byla Magdaléna Schmiedová roz. Vlčková (víc o ní nevím (podle Tomáše Pavlíka, *1950, r. 2017). PAVLÍK, Ignác - hlavní berní (I2711)
 
154 Česky  z paměti vnuka, Bohumila (iii) Voleského r. 2014:
Dědeček Voleský byl veselá kopa a energická osobička.  Nepamatuji se, že by měl v češtině přízvuk ač vlastně vyrostl v Rusku - samozřejmě v carském Rusku, kde žil v Petrohradu od svých několika měsíců až do 18 let. Jeho rodina tam emigrovala když byl ještě nemluvně. Jeho otec, původně řezncký tovaryš ve Voticích (~40 km jižně od Prahy), se propracoval do vyšší pozice (zřejmě, není doloženo) v Petrohradeckých jatkách.  Rodina se rozhodla pro návrat z emigrace když bylo Bohumilovi 18 let, zřejmě v souvislosti s jeho rakouskouherským občanstvím a vojenskou povinností. Navrátili se z Ruska jako bohatší rodina a investovali v Praze do koupě činžovního domu na Vinohradech (č.p.130, nyní v ulici Belgické).
Jejich postavení umožnilo také Bohumilovi vystudovat obchodní školu a v roce 1890 založit strojně výrobní firmu se sídlem v Praze-Libni, která nesla jeho jméno. Tento velmi úspěšný a rostoucí podnik byl později hned po druhé světové válce zkonfiskován na základě Benešových (president) dekretů o klíčovém průmyslu protože tam jej zařadila jeho železo-slévárenská činnost pro rámy vyráběných dřevoobráběcích strojů (pily, frézy, soustruhy).
To byl konec vynikajícího podniku jehož zanedbané budovy byly navráceny rodině až po pádu komunismu v r. 1989.  JIŘÍ BODENLOS, syn MARIE Voleské-BODENLOSOVÉ (žijí v Praze) použil reality jako kolaterální hodnoty pro podnikatelskou bankovní půjčku na zakoupení zařízení strojní pily, která byla přestěhována k produkci dřeva do Běloruska - kde bylo vše promptně znárodněno = ztraceno. Kolaterální majetek náležel bance a po několikaletých právních tahanicích ho převzaly převládnuvší finanční kruhy - -
My teď ani nevíme kdo je vlastníkem. S jistotou to není nikdo z Voleských.

Prarodiče VOLESKÝCH
Oblíbený dědeček Bohumil (i) toho za svého života dokázal hodně. Já ho pamatuji už jen jako veselého pensistu - ač pokulhával (první zlomenina kyčle ?), byl vždy s úsměvem a jeho zcela holá hlava jen zářila. Prarodiče kdysi (1896) žili v Praze II. (Nové Město) na adrese Těšnov 1. Stojí tam dům č.p. 1059, tehdy byl přímo proti nádraží a dnes je tam jen spousta kanceláří. Později žili v Praze-Karlíně (ulice 1. pluku 18) kde jsme je navštěvovali.
Dědeček, jehož jméno mám i já, vyrostl v ruském Petrohradu a po návratu jeho rodiny do Prahy (1886?) založil výrobní firmu (1890, viz komerční oznámení). Myslím, že její lokace v Ocelářské ul. č. 9 nebyla ale ta prvo-původní a jak se podnik úspěšně rozrůstal stal se dědeček aktivním a váženým podnikatelem (viz foto s Presidentem T.G. Masarykem z r. 1928).
Firma měla sídlo na Starém Městě v domě č.p. 392-I. (ulice Na Příkopě 392/9) kde byla jen kancelář pro zákazníky a výrobní haly továrny byly u Českomoravské strojírny ve Vysočanech (Ocelářská ul. 9, poblíž současné sportovní haly Sazka).
Konfiskace celoživotního a úspěšného díla firmy musela být pro dědečka Bohumila životním zklamáním. Před námi dětmi se mnoho nemluvilo o podnikatelské minulosti, to bylo v komunistickém systému nebezpečné.  Nesmyslnému řádění komunistů však děda "uniknul" když si opět zlomil kyčelní kloub a podlehl zápalu plic z proležení v nemocnici u sv. Ducha. Pamatuji se, že jsem ho tam navštívil když ležel s nohou vysoko ve vzduchu na specielním aparátu - -
Babička Růžena Voleská dědečka o mnoho let přežila. Dožila se požehnanáho věku a zemřela u své dcery Věry v Brně v 96 letech na rakovinu tlustého střeva. Prarodiče museli zažít těžké období během 2. světové války kdy ztratili dceru Líbu a málem i jejího manžela Jaroslava Zátku v něměckých koncentračních táborech.  V letech 1950-60 jsem trávil několik školních prázdnin u tety Věry na jejím letním sídle v Rájci nad Svitavou kde byla také babička Voleská. Pamatuji ji jako přísnou dámu a jenom později mi docházelo jak velikým dílem ona vlastně musela přispět k znovu-počeštění toho "ruského" dědečka když byli ještě mladí a krásní (viz foto).


English 2014 narration from memory by Bohumil-III, the grandson:
Grandpa VOLESKÝ was a gregarious, engaging and energetic person.
I do not remember him having an accent in his Czech language although he grew up in Russia where he lived untill his 18 years of age. His Volesky family emigrated to St Petersburg, Russia, when Bohumil-I was only about 6 months old (?).
His father was a butcher in Votice (~40 km south of Praha) and, apparently growing through the ranks in Russia, he became highly positioned in the St. Petersburg slaughter house (no records).
The family decided to return from the Russian immigration - something to do with Bohumil's 18-th birthday (before that  ?) -  because of his Austro-Hungarian citizenship and/or army duty or so -
They returned quite wealthy and invested their savings buying apartment building(s) in Praha-Vinohrady.
They also funded BohumiI's start up of a company specializing in design and production of woodworking machinery (saws, lathes, etc.) eventually located in Praha-Liben. I think that the Ocelářská 9 location was not the very first one. He grew the company (Bohumil Voleský, Ltd.) into a good size (100? employees) and became a very active and respected entrepreneur (see photo with President T.G. Masaryk from 1928).
This very successful company was nationalized in 1945 through (President) "Beneš' decrees" right after the end of the WW-2. This happened because it was apparently classified as "key heavy industry" since one of its parts was a (small) foundry - making the machine frames.
The Company, confiscated and under 'national management' from 1945, was formally nationalized in 1948. The record for the Company in the Company Register of the County Business Court in Praha was indexed as Jd. XI 218. This record was filed before 1906, as indicated by its index number that seized to be used in that year. The business registration duty was determined by the market earnings and Bohumil Voleský Ltd. was already registered in 1896.
That take-over was the end of the enterprise, remnants of which (real estate only) were eventually returned to the family in 1989 (?) when the communist regime fell in Czechoslovakia.  
JIŘÍI BODENLOS, the son of MARIE Voleská-BODENLOSOVÁ (they lived in Praha) took over the property. He used it as a collateral for a bank loan for his own newly founded enterprise consisting of purchasing a saw-mill in Sweden, moving it to Belarussia - where it got nationalized = lost !
This loan collateral property belonged to the bank.  Following some years of a complex financial "legal limbo", the original factory real estate was unloaded in a complicated transaction and appropriated by a take-over financiers - -
We actually do not know who owns it now. Certainly not anyone of the Voleskys.

The VOLESKÝ grandparents
Grand-pa BOHUMIL (I) was a 'jolly good fellow', and quite accomplished in his life. I remember him in his retirement age - always joking, totally bald and limping (earlier hip fracture ?).  In 1896 the grandparents used to live in Praha II (Nové Město) at the adress Těšnov 1. The building with the original number 1059, was then directly opposite to the now-demolished railway station and nowadays holds mainly offices. Bohumil Volesky, Ltd. had an office close-by in the Old Town in a building #392-I (Na Příkopě 392/9), while the production halls were in Praha-Vysočany (Ocelářská ul. 9, poblíž současné sportovní haly Sazka), opposite to the halls of "Českomoravské strojírny".
Retired grand-parents lived in Praha-Karlín (Prvního pluku 18, by the viaduct) and we visited with them occasionally.  While grand-pa actually grew up in St. Petersburg, Russia, I never noticed that he would be speaking the Czech language with an accent.  In 1890, he started a machine manufacturing enterprise (see advertizing flyer) which eventually focused on producing woodworking machinery in Praha-Libeň..
The company was later run by my father Bohumil (II) who was not even allowed to come close to the enterprise. A new life under the communist regime started -
However, Grand-pa 'escaped' it by breaking his hip (again) and dying of pneumonia in the St. Spirit (sv. Ducha) hospital in Praha (1949).  I remember visiting with him as his leg was propped up sticking high in the air on the bed apparatus -
Grand-ma Růžena Voleská outlived grand-pa by many years as she lived with her daughter Vera in Brno. At the blessed age of 96 she yielded to colon cancer. The grand-parents must have lived through terrible times during the 2nd World War when they lost their first daughter Líba and almost her husband Jaroslav Zátka in German concentration camps. Several times during the 1950-60s I spent marvelous summer vacations at aunt Věra's summer cottage in Rajec-upon-Svitava where was also grand-ma Růžena. I remember her as a sharp and stern lady. Only later did I realize how big a heart she must have had turning my "Russian" grand-pa back into a so successful Czech - when they were both young and beautiful (see photos). 
VOLESKÝ, Bohumil Felix - komerční rada, továrník (I5)
 
155 JAN PROROK - celý život byl rolník, v důchodu dělal nočního hlídače v JZD (Jednotné zemědělské družstvo). Byl dvakrát ženatý. Jeho první a hezká žena mu zemřela poměrně mladá, měl s ní ale 5 dětí. Jeho druhé pozdní manželství (1939) s Dorotkou zústalo bezdětné.
Měl velice nemocné ledviny a hrozně zkusil, také vlasy mu zbělely velmi brzo. 
PROROK, Jan (iv) - rolník, Tuněchody č.16 narozen nemanželský (I269)
 
156 Dr. Baerbel Lucchitta was one of the first women in the field of Astrogeology. She started her career by mapping the Moon and instructing the Apollo Astronauts. She worked extensively on the Valles Marineris canyons on Mars, is a vigorous protagonist of glacial flow and other ice-related features on Mars, and was awarded the Geological Society of America, Planetary Geology Division, G.K. Gilbert Award in 1995. She was the first woman to receive this award. Baerbel was an early role model for women, as in the beginning of this relatively young field of science and for many years to follow, she was among the very few female Planetary Geologists.
Baerbel Koesters was born on October 2, 1938, in Münster, Germany. She is the second child of Bernhard and Fridel Koesters. For the birth, her mother traveled from the family residence near the French border to the more centrally located city of Münster, as Baerbel's paternal grandfather was a doctor in that town and the Munich Accords, negotiated at that time, raised fear of war. Afterwards, the family returned to their home, eventually in eastern Germany. Baerbel has a brother, one year older (now living in the Canary Islands, Spain), and a sister, 3.5 years younger (now in Kelowna, Canada).
The children spent their early childhood in Weimar, not far from infamous Buchenwald, during the waning days of World War II. Baerbel attended elementary school for about one week in 1944, until the school was bombed out. She suffered through the heavy bombardment of German cities at the end of Word War II, hiding, terrified, in a vaulted coal cellar. Eventually, American forces advanced on the Weimar area. The family evacuated in fear that the city would be leveled; they traveled on the same road as the inmates of Buchenwald, who were forced to leave and return to the camp when Russian armies advanced from the east. During most of this time, Baerbel's father was first a conscripted soldier and then a prisoner of war in England. After the Yalta agreement, Weimar was occupied by the Russian army. One year later, Fridel Koesters decided to escape confinement behind the Iron Curtain and fled to the west, taking the children to bombed-out Münster to live with Baerbel's grandparents. After his release from England in 1947, Bernhard Koesters rejoined his family and resumed his career as an architect in Münster. Baerbel's mother died in 1987, her father died in 2003.
As a child, Baerbel remembers becoming interested in geologic processes more than in the rocks themselves. On vacations with her mother to Swabia in southern Germany, she noticed that the Jura Cliffs were full of Jurassic marine fossils, but was bothered by the marine fossils being contained in the now dry cliffs. She wondered how these animals and marine rocks got so high and so far out of the sea. She also remembers being very puzzled as to how the low-lying Rhine River could have cut a narrow slot through the mountain range that harbors the massive Lorelei Rock. She was a tomboy who competed with her older brother, but also loved to sit alone and read.
In Münster, she attended a Catholic all-girl, public high school. At the time, most German schools were split by religion and gender. She graduated from high school with an "Abitur" degree in 1958, having had 9 years of English, 7 years of French, 6 years of Latin, and the usual German, math, physics, chemistry, geography, biology, history, etc. She was undecided on a college major, being interested in archeology, anthropology, ethnology, sociology, and geology, but eventually settled on geology, deeming it the most practical. After 1.5 years in German universities, she was awarded a Fulbright scholarship and was placed into Kent State, in Ohio. She earned a B.S. degree in Geology at Kent State in 1961, supported for the first year as a Fulbright Scholar and for the second as a German language instructor. She applied to several graduate schools. She chose an assistantship position at Pennsylvania State University because she was impressed by the sedimentology work of Professor P.D. Krynine. At Penn State, she switched to structure and tectonics when a research grant became available. She mapped three-quarters of a 15-minute quadrangle on the continental divide in Montana and Idaho, sorting out thrust faults in the area under Dr. Robert Scholten. In 1963, Baerbel received a M.S. degree. In 1966, she earned a Ph.D. in structural geology. In her dissertation, she carefully described peculiar conical fracture surfaces decorated with fan-shaped lineations, later found to be shatter cones of the Beaverhead impact--the largest impact structure in the United States, but she was unaware of their significance at the time.
At Penn State, her high-heeled, European elegance, in striking contrast to a sea of bobby-socked young women, attracted fellow geology student Ivo Lucchitta. They got married in 1964 and had their one daughter Maya, in 1966. Baerbel initially got involved with Planetary Geology because Ivo moved to Flagstaff, having landed himself a job with the Apollo Program at the USGS. Baerbel and Ivo are not just a married couple, but friends who have always enjoyed traveling, skiing, river running, hiking, and working together.
Baerbel started working part-time with the USGS in 1967 and eventually became full-time. She began her career by first mapping the Moon, then Mars, then the satellites of Jupiter. She taught Apollo Astronauts about the Moon. She and Harrison "Jack" Schmitt, the Apollo 17 geologist-astronaut, wrote a paper on lunar orange glass being volcanic rather than impact derived. She proved that the landslide at the Apollo 17 site was dislodged by ejecta from the young crater Tycho. Baerbel spent many years mapping Mars and elucidating details on Valles Marineris, such as landslides, stratigraphic relations, volcanic features, and nature and origin of the chasmata. She is well known for her Landsat work on ice streams in Antarctica and the hypothesis that outflow channels on Mars may have been sculpted by ice. Baerbel authored a map on the north side of the Moon, the first geologic maps of Europa and, with Eugene Shoemaker and others, of Ganymede, and was the coordinator of the Galilean Satellites Geologic Mapping Program. From 1986-1991, she held the position of USGS Astrogeology Associate Branch Chief. For her work with the USGS she was awarded the Meritorious Service Award of the Department of the Interior, for her work in Antarctica she was awarded a glacier named Lucchitta, and for her work in planetary geology an asteroid named Baerbel.
In 1995, Baerbel and Ivo jointly retired from the USGS. The Survey offered advantageous "Early Out" retirements just as the hassle of trying to scrap together soft-money funding finally became intolerable to her. Today Baerbel Lucchitta is a scientifically active Emerita with the Astrogeology Team in Flagstaff. She is known as a careful, observant Planetary Scientist, and she hopes to continue her work for some time to come.
By Mary G. Chapman, November 14, 2002, revised and updated by Baerbel Lucchitta, January 2012
Source: (http://astrogeology.usgs.gov/people/baerbel-lucchitta)
For a mini-autobiography see the Gilbert Award citation and response in GSA Today, 1996, v. 6, no. 3, p. 30-32.
 
KOESTERS-LUCCHITTA, Baerbel - PhD geologist, USA (I1459)
 
157 Dr. Ivo Lucchitta earned his BSc in Geology at Caltech and his PhD at The Pennsylvania State University with a dissertation on the geologic history of the Colorado River and Grand Canyon.
Lucchitta first came to Flagstaff in 1962 when he was Assistant to Bill Breed, the Curator of Geology at MNA. He has lived permanently in Flagstaff since 1966, when he obtained a position as Research Geologist with the U.S. Geological Survey. He continued in that position until retirement, upon which he became Scientist Emeritus and a Research Associate at MNA.
The first several years involved work on the Apollo program of manned lunar exploration. Later, Lucchitta turned his attention again to terrestrial subjects. These included geologic mapping of a large area near the western edge of the Colorado Plateau, in part to determine whether there were any useful applications of ERTS (an early version of Landsat) to terrestrial geologic studies. This was followed by studies in the remarkable Highly Extended Terranes of western Arizona, mapping along the western edge of the Colorado Plateau, studies of ancient lavas in the Grand Canyon, and studies and mapping of Quaternary deposits within the Grand Canyon. Miscellaneous efforts have included research on Nunivak Island in the Bering Sea, and mapping in Yellowstone National Park. 
LUCCHITTA, Ivo - PhD geologist, USA (I1450)
 
158 Emmigration - and life in Petersburg, Russia - until return in (1886 ?)
Zjistit něco kolem vystěhování Voleských do Petrohradu - časově to odpovídá celkem masivní soudobé kampani (vedené koncem 60. let 19. století např. i v novinách) za vystěhování Čechů do Ruska místo do Ameriky (slovanská země, blízko a pod.). Půda tam byla přidělována zdarma či za nízké ceny a k tomu ještě další úlevy na daních aj. To se ovšem časem změnilo.
Většina Čechů se usadila na Volyni. Někteří, zejmena řemeslníci, odtud pokračovali dál, do větších měst. S bádánim v Rusku je málo zkušeností (pozor - azbuka), a lze se obávat, že to není asi moc schůdná cesta.
Zkusit se také informovat ve Slovanské knihovně, vyšla např. kniha "Cechi v Sankt-Peterburge : 1703-2003".
Dalo by se snad něco nalézt spíše v českých archivech - třeba seznamy vystěhovalců, pasy, pokud odešli legálně.
Návrat rodiny do Čech může opravdu souviset s vojenskou službou - výzkum ukazuje případ, kdy byli povoláni k odvodu i muži rakouského občanství usazení v syrském Aleppu.
Současně se v Rusku situace vůči pristěhovalcům přitvrzovala, úlevy byly odpírány, tlak k přestupu na pravoslavi, atd. ... Tolik lze vyčíst z dobového zpravodajství. 
VOLESKÝ, František - řezník-tovaryš, Votice 71 (I26)
 
159 Higher Education:
Polytech'Lille, 1981 - 1984: Engineer - Material Sciences & Metallurgy
Université des Sciences et Technologies de Lille, 1983 - 1984 : 
M.D. - Applied Mathematics to Solid mechanics
Recent Positions:
(2015 ) Learning Factory S.A.

With more than 25 years of steel industry experience, 15 of which were devoted to visiting over 1000 different customers on five continents, 7 of which were devoted to technical responsibility (3,3 billions USD Capex management over the period), and 3 years devoted to management and investment responsibilities in South Africa, my breadth of knowledge of the material industry and its production processes contribute to my key role in getting a clear understanding of where the material industry should go to be successful.
As energy will be key factors for the future of most of the companies, leading the Learning Factory capability center is a logic step.
Knowledge transfer, learning and improving are the three factors which I live by in order to advance in my professional life.
2005-15: C.T.O. of ArcelorMittal South Africa

Joined the ArcelrMittal Dunkirk Plant in 1986 as an R&D engineer. Since 1990 has held various positions with in the Sales Department for the Technical Support Field. In 2000 he was appointed Product Policy and Services Director for the whole industry market. Following the Arcelor merger he took responsibility for the Innovation Platform department in Product R&D From 2005-2007 he worked within Downstream Corporate of Flat Carbon Europe in Luxemburg.
Provide ArcelorMittal South Africa with leadership on all aspects of Technology, Strategy - including industrial footprint -, Operational Excellence, Continuous Improvement, Energy, Environment, TCO, Information System/Technology and Project Management.
Further partner with the CEO, CFO, COO, CHRO, CMO, CSO etc. for business planning and to facilitate the delivery of results in areas of financial goals management, generation of revenue, targeted sales growth, social and corporate climate responsibility etc. as per the ArcelorMittal strategy.
2000-05: Innovation Platform Senior Manager  - ARCELOR ,  Gent Area, Belgium
1987-2000: Engineer, Manager SOLLAC, Dunkirque, France 
AERNOUT, Jean-Jacques Noël Cornil - ingenieur (I1350)
 
160 Jaroslav ZÁTKA (1924-2002) - vzpomínání dcery Libuše (2015)

Táta Jára ZÁTKA byl romantik - a mnohostranně nadaný člověk, který spoustu svých talentů plně neuplatnil. Jako teenager u tety v Rájci vyřezal totem indiánské hlavy v nadživotní velikosti, který jsme jako děti obdivovali. A mě k narození vyřezal 15 krásných loutek-marionet. Hrál na kytaru a hezky zpíval (na to zlákal mámu), dobře vařil, uměl upéct dort, velmi krásně maloval, uměl vyrobit pálenku, o likérech ani nemluvím. Když potřeboval na hory bundu, sedl si k šicímu stroji a za odpoledne si ji ušil-z kůže.  Hory a závodní lyžování byly vášní jeho mladších let. Napsal dokonce i sci-fi novelu zasazenou do roku 2050, já jsem mu ten rukopis tenkrát ťukala na stroji, protože na to neměl čas.
Příběh jeho novely pojednával mimo jiné o tom, jak jsou děti odebrány z rodin do kolektivů, aby se rodiče mohli dále rozvíjet. Oni byli s mámou oba velmi mladí na tolik dětí - na to nebyli svým dosavadním způsobem života připraveni. A to byl jeho problém: musel pracovat ač byl zvyklý hrát v létě tenis a v zimě jezdit lyžovat.  Měl rád ženskou společnost a neuměl a nechtěl se starat o děti. Moc jsme ho jako malí neznali.  Protože dětí přibývalo, musel jít pracovat do dolů, aby bylo na chleba. Žili jsme až do narození Vládi v malém bytě s babičkou v Praze-Košířích a táta odešel pracovat do uranových dolů do Jáchymova.  Domů jezdil jen na víkend.  S babičkou Pospíšilovou, sebevědomou dámou, zvyklou žít v jiných poměrech se příliš nesnášel a tehdy myslím dostalo jejich manželství první trhliny.
Pak se nějak podařilo ten malý byt vyměnit za větší a táta začal pracovat v železnorudných dolech u Prahy, kam denně dojížděl.  A opět se probudila jeho tvořivost a vymyslel plno zlepšovacích návrhů na stroje a přistroje, s kterými pracoval. Jenomže když s nimi přišel na patentový úřad a představil se ("Zátka"), neměl v tehdejším systému šanci. Někdo mu doporučil jednoho komunistického soudruha, který by s ním ty patenty mohl podat. Ten pan Weber si však ty patenty podal sám. Ale táta se jen smál a mávl rukou.
Táta byl urostlý a pohledný chlap a ženské mu nedaly pokoj - a muži jsou tak slabá stvoření. Takže samozřejmě nebyl mámě věrný a trhlin v manželství přibývalo. Tennisové rakety a lyže dosloužily a táta začal rybařit. A protože on vždycky když něco dělal, tak s plným nasazením, vyhrával rybářské soutěže a opět byl obdivován.
Ale potom i máma potkala člověka, který ji obdivoval a nevyhnutelně přišel rozvod. Jejich rozvod byl velmi klidný a noblesní a oni zůstali přáteli. Táta už si nedělal násilí a dámy střídal po libosti až jedna z jeho přítelkyň otěhotněla. Ženit se sice nechtěl, ale jako slušně vychovaný člověk si ji vzal a měl s ní celkem tři děti. Jeho druhá žena byla prosté děvče bez vzdělání a první léta spolu žili v jedné místnosti na pavlači v Radlicích. Aby uživil šest, sedm, osm dětí, vrátil se do uranových dolů v Příbrami kde pak pracoval až do penze. Díky jeho "prestižnímu" dělnickému zaměstnání získal i služební byt v Praze.
V pokročilém věku prodělal celkem sedm mozkových mrtvic a rakovinu. Po restitucích (leta devadesátá) se odstěhovali do Hospozína, kde si koupili domek.
Po mnoha letech jsem měla tuto možnost na tátu komplexně a pokud možno objektivně zavzpomínat. S odstupem tolika let to bylo dokonce příjemné si uvědomit, že jsem ho obdivovala a měla ráda.

Narrated in 2014 by BV (iii):
Jaroslav ZÁTKA (II) (*1924, my true cousin Jára) was born in their 'wilderness' hunting lodge far east close to Užhorod. The prominent South-Czecho Zatka family was terribly punished during the 2nd World War when the children (Jara aand Vera) lost their mother Libuse who perished in the Auschwitz nazi concentration camp and father Jaroslav (Ferdinand) only narrowly escaped the same fate.  As if this was not enough, the family was further persecuted by the communist regime after the war.  While Jára apparently was not a studying type, he was a handsome and tall young man who under the communist regime eventually ended up voluntarily as a (uranium!) miner, making good wages - and erasing the communist label of a 'capitalist youth'.  He married twice, had many children and, unsurprisingly, his passion was fishing. He had 2 sons named Jaroslav from the 2 different marriages. 
ZÁTKA, Jaroslav (I12)
 
161 Karel HAVLÍČEK-Borovský
Ve svém rodišti prožil Havlíček prvních devět let dětství, potom byl rok v Jihlavě, pak sedm let v Německém Brodě, o prázdninách pobýval v Batelově.
(Wikipedia:  https://en.wikipedia.org/wiki/Karel_Havl%C3%AD%C4%8Dek_Borovsk%C3%BD )
Born in Borová , today Havlíčkova Borová; 31 October 1821 - 29 July 1856) was a Czech writer, poet, critic, politician, journalist, and publisher.
He lived and studied at the Gymnasium in Německý Brod (today Havlíčkův Brod), and his house on the main square is today the Havlíček Museum.
In 1838 he moved to Prague to study philosophy at Charles University and, influenced by the revolutionary atmosphere before the Revolutions of 1848 , decided on the objective of becoming a patriotic writer. He devoted himself to studying Czech and literature. After graduating he began studying theology because he thought the best way to serve the nation would be as a priest. He was expelled, however, after one year for "showing too little indication for spiritual ministry".
After failing to find a teacher's job in Bohemia , he left for Moscow becoming a tutor in a Russian teacher's family: he was recommended by Pavel Josef Šafařík . He became a Russophile and a Pan-Slav , but after recognizing the true reality of the Russian society he took the pessimistic view that "Pan-Slavism is a great, attractive but feckless idea". His memories on the Russian stay were published first in magazines and then as a book Obrazy z Rus (Pictures from Russia).
After he returned to Bohemia in 1844, he used his writing skill to criticize the public habit of embracing everything written in the recently reborn Czech language . His attack was aimed specifically at a novel by Josef Kajetán Tyl . František Palacký helped Havlíček get a job as Editor of the Pražské noviny newspaper in 1846.
In April 1848 he changed the name of the newspaper to Národní noviny (National News). This paper became one of the first newspapers of the Revolutionary-era Czech liberals . He was concerned with the preparations of the Congress of the Slavs in Prague. In July he was elected a member of Austrian Empire Constituent Assembly in Vienna and later in Kroměříž . He finally gave up the seat to focus on his journalism. Národní noviny became popular especially for his sharp-tongued epigrams and his wit.
Havlíček was, politically, a "liberal nationalist." However, he refused to allow a "party line" to inform his opinions. Often, he would criticize those that agreed with him as much as those that disagreed. He exoriated revolutionaries for their radicalism, but also advocated ideas like universal suffrage -a concept altogether too radical for most of his fellow liberals. He was a pragmatist, and had little patience for those that spent their time romanticizing the Czech nationality without helping it achieve political or cultural independence. He used much of the space in his newspapers to educate the people on important issues-stressing areas like economics, which were sorely neglected by other nationalist writers.

House in Brixen where Havlíček was interned (1851-1855)
The Revolution in the Austro-Bohemian portion of the Habsburg monarchy was defeated in March 1849 with dissolution of the Kroměříž assembly , but Havlíček continued to criticize the new regime. He was brought to court for his criticism (there was no freedom of the press in the Habsburg's territory) but he was found not guilty by a sympathetic jury. Národní noviny had to cease publication in January 1850, but Havlíček did not end his activities. In May 1850 he began publishing the magazine Slovan in Kutná Hora . The magazine was a target of censorship from its start. It had to stop publication in August 1851, and Havlíček stood again at the court to answer on charges of dissent. Again, he was found not guilty by a sympathetic jury of Czech commoners.
Havlíček translated and introduced some satirical and critical authors into the Czech language culture including Nikolai Gogol (1842) and Voltaire (1851).[1]
Against the law he was arrested by the police on the night of December 16, 1851, and forced into exile in Brixen , Austria (present-day Italy ). He was depressed from the exile, but continued writing. While in exile, he wrote some of his best work: Tyrolské elegie (Tirol Laments), Křest svatého Vladimíra (Baptism of St.Vladimir) and Král Lávra (King Lavra). When he returned from Brixen in 1855, he learned that his wife had died a few days earlier. Most of his former friends, afraid of the Bach system , stood aloof from him. Only a few publicly declared support for him.
He died from tuberculosis, aged 35. Božena Němcová put a crown of thorns on his head in the coffin. His funeral was attended by a procession of about 5,000 Czechs.

Karel Havlíček Borovský se narodil v městečku Borová u Přibyslavi dne 31. října 1821 v kupecké rodině. Později se přestěhovali do Německého Brodu. Seznámil se s farářem Brůžkem, který ho vychovával a učil. Borovský chtěl být jako on, proto studoval teologii a filozofii na Karlově univerzitě v Praze.
Byl velice temperamentní, nesouhlasil s některými institucemi, kritizoval absolutismus. To vedlo až ke sporu s vedením školy a byl vyloučen. Poté nezískal ani místo středoškolského učitele , proto odešel do Ruska. Zde psal své první epigramy a přeložil Mrtvé duše od Gogola. Po návratu upozorňoval, že ruský absolutismus je stejný jako ten rakouský. V díle Obrazy z Rus, vydané v roce 1845, kritizuje právě ten ruský absolutismus.
Od roku 1845 se živí jako literární kritik. Obzvláště kritizoval Tylovo dílo Poslední Čech. Stanovil 4 body v moderní literární kritice: svoboda umělce, vědecký přístup k dílu, kromě záporů musí být vyzvednuty i klady, kritik nemusí být umělcem. To se ovšem nelíbilo ostatním kritikům.
Začal se stýkat s Palackým a stal se novinářem v Pražských novinách. V letech 1846-1848 byl dokonce jejich šéfredaktorem. Poté založil vlastní Národní noviny. Udělal z nich výbor, který pojmenoval Duch Národních novin. Po revoluci v roce 1848 byl jediným opozičním novinářem, proto musel zastavit jejich vydávání. Odešel do Kutné Hory. Zde vydával časopis Slovan, k němuž vycházely Epištoly kutnohorské.
Roku 1851 byl uprostřed noci zatčen a odvezen do tyrolského Brixenu. Byl zde odříznut od vlasti, přátel, čímž velice strádal psychicky. Jelikož byl ale nemocný, horský vzduch mu dělal velice dobře.
V roce 1855 mu onemocněla žena a on se mohl vrátit do Čech. Než dorazil, jeho manželka zemřela. O rok později skonal i tento bojovník za svobodu myšlenek, který celou dobu prosazoval ideu: "Nejdříve Čech a potom Slovan."
Zemřel 29. července 1856 v Praze.
Jeho pohřeb se stal velkým manifestem.

Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/karel-havlicek-borovsky.html#ixzz3sQxZa6VV
                  
Jana Sobotková: "Karel Havlíček Borovský a ženská otázka", Diplomová práce (prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Brno 2006.  http://is.muni.cz/th/64421/ff_m/ 
HAVLÍČEK-BOROVSKÝ, Karel - žurnalista vlastenec (I1338)
 
162 Karel MATOUŠ, sedlák a rychtář (také Kateřina KROUSKÁ [roz. Pazderová ] ) je zmíněn jako kmotr při křtu Kateřiny HAVLOVÉ (provd. VRANÁ v 18 letech) nar. 1804-03-06. Záznam v Matrice NAROZENÍ Kováň-Katusice kniha 02, folio162:
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7154/130#

Karel (Pavel??) (Václav) MATOUŠ
je poněkud klíčovou a zároveň nejistou postavou:
Veronika Kovářová, která studuje hlavně Matouše, emailem ze dne 2017-04-18 sdílí, že :
Našla jsem jeho úmrtí - je tam uveden věk 82 let, tj. narození by vycházelo kolem roku 1740. (Takové narození Matouše kolem r. 1740 ale není v matrice Kováň-Katusice k nalezení). Udání stáří při úmrtí je možno brát s rezervou, rok sem, rok tam. Další věc, co se mi s rokem narození 1751 nezdá, je, že by mu v době narození prvního dítěte bylo skoro na den přesně 16 let. I to je možné, samozřejmě, jen neobvyklé.
Ten Matouš bez uvedení jména v indexu nemá uvedeno jméno ani v matrice na té str. 72 () - je tam napsáno pokřtěno bylo dítě otce Václava Matouše matky Alžběty, jméno dítěte bylo zřejmě chybou faráře vynecháno.
Možnost, že by bylo mrtvě narozené a nepojmenované myslím nepřichází v úvahu, když jsou uvedeni kmotři (a že bylo pokřtěno :D ).
Jsem si na 99% jistá, že dítě 6. 4. 1751 nebyl Karel, ale holka - v matričních zápisech kolem jsou holky uvedeny jako "baptisata est proles..." a kluci povětšinou "baptisatus est infans".
Křest Karla jsem jinde nenašla, ač jsem hodně hledala. Bohužel ani jeho svatbu, nevím, odkud byla jeho žena Dorota, v Katusicích se nebrali, prohledala jsem všechny možné Vrutice, nikde nic. Kolem r. 1740 se narodil Jan Antonín, Jiřímu a Kateřině Matoušovým, který by se mohl hodit, změnu jména by šlo svést na biřmování, i to se výjimečně stávalo, nezdají se mi ale kmotři (nejsou to ti obvyklí Krouští, Šnýdrové, atd.).
Na Jiřího a Kateřinu jako rodiče Karla by tedy ukazovalo i to, že Kateřina, vdova po Jiřím Matoušovi, zemřela 1769 na čp. 13 (tedy po přečíslování č. 8), kde později zemřel i Karel.
Navíc jsem jako zdroj našla toto
"Grunt Štěpánův: 1629 ujal ho Jakub Matoušův, 1684 Matěj Matouš, 1735 Jiřík Matouš, 1787 Pavel Matouš, Nyní č. 13."
což ale zase nesedí úplně, protože je tam napsán ten Pavel, toho si ale vysvětluju tak, že někdo špatně v nějaké kronice přečetl Karla jako Pavla (což se snadno může stát, když se na toho kurentového Karla podíváme zběžně).
Ale proč by statek přebíral až 1787, když by Jiří zemřel už před r. 1769
MATOUŠ, (Karel?Pavel?Václav) - http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/74 (I334)
 
163 PROROKOVÉ z Tuněchod
Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic  (*1949,  rodokmenové #2269)
ANNA Proroková-Čermáková  byla provdaná v Jezbořicích.  Její muž byl kapelníkem, kapelu pak po něm převzal syn. Můj tatínek říkal, že se vždy hlásil k lidem z Tuněchod a nechával pozdravovat.  Já ho ale moc nepamatuji. 
PROROKOVÁ-ČERMÁKOVÁ, Anna - Tuněchody č.51, provdaná do Jezbořic (I268)
 
164 PROROKOVÉ z Tuněchod
Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic  (*1949,  rodokmenové #2269)
FRANTIŠKA Proroková-Stará - moje babička.
Provdala se za Václava Starého, narozeného v Rabštejnské Lhotě a od dětství žijícího v Tuněchodech, domek č.112 (směr cihelna), který si postavili, tak jako mnoho jiných v Tuněchodech za pana Slavíka, který vlastnil cihelnu umožnil zaměstnancům půjčky a levnější materiál za odpracované roky.  Dědečka si pamatuji jen matně, byly mi 3 roky když zemřel, ale pohřební kočár tažený černými koňmi s chocholy mi v paměti uvízl zřetelně.
Babička měla 3 děti:  mého tatínka VÁCLAVA, JARMILU a JAROSLAVA.
Žila s rodinou tety Jarmily, byly na sobě hodně závislé, obzvláště v době kdy od nich odešel strýc JOSEF do  Slatiňan .  Jarmila s rodinou po válce žila nějaký čas v Chomutově.  Strýc ale na tamějších jatkách propadl alkoholu a zanedlouho se vrátil s rodinou domů. 
Strýc byl výborný řemeslník a člověk, ale jeho velké pití ničilo všechny.  Zajímavé je, že po tetině úmrtí se už nenapil a dům udržoval v pedantském pořádku.  PEPÍK (VÍŠEK) byl na vojně. Posléze domek zdědil.  Bohužel, ve 44 letech měl v cihelně nehodu, spadl do "hliňáku" se strojem a nepřežil.  Nyní v domku bydlí jeho žena ILONKA s dcerou KATEŘINOU a její rodinou.
Po babičce jsem zdědila male skleněné ozdůbky, které ji dal děda z Chrudimské pouti (pejska, 2 lvi a muchomůrku jehelníček).  Babička byla ráda mezi lidmi a hezky zpívala - což jsem po ní bohužel nezdědila (to zpívání). 
PROROKOVÁ-STARÁ, Františka - zemědělstvi, Tuněchody (I272)
 
165 PROROKOVÉ z Tuněchod
Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic  (*1949,  rodokmenové #2269)
Strýc BÓŽA tedy zůstal hospodařit na rodném gruntu č. 51 a jeho polích.  Všichni sourozenci bydlící v Tuněchodech dost drželi pohromadě.  Nejvíce si ale pomáhali rodiny Božínka a Františky.  Například při sázení a vybírání brambor.  Bóža měl koně k orbě a ostatní zase ruce k práci.  Zažila jsem stavění snopů do panáků, povřísla ze slámy, provázky s červenými kolíčky, samovazy, mlácení obilí na mlátičce ve stodole, kdy se foukaly plevy za stodolu na hromadu.  Po sběru brambor jsme pekli brambory na ohníčku, ale take jsme lezli přes plot na hrušky k Píchom do zahrady.  Vždy celý houf dětí když jsme měli stejné ovoce u strejdy na zahradě.  Tento strýc měl dva syny, JIŘÍKA v Žitovlicích a JANA, který dělal traktoristu v tuněchodském JZD.  Zajímavé je, že v části domu č. 51 určitý čas bydlela i moje matka KVĚTA s rodiči. 
PROROK, Bohuslav (Božínek) (I2110)
 
166 PROROKOVÉ z Tuněchod
Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic  (*1949,  rodokmenové #2269)
Strýc JOSEF  Prorok - kapelník.  Kapelník mu říkali proto, že na vojně troubil na trumpetu.  S tímto strýcem jsem se setkávala každou sobotu v předsíni domu č.43 pod kostelem, kde jsme s rodiči bydleli. Chodil se totiž dávat od mojeho tatínka, vyučeného holiče, holit a stříhat. Tato procedura stála tenkrát 2 kč, alespoň u mého tatínka.  Jedno za 1 kč.  Tento strýc se totiž bavil při čekání na zkrášlení tím, že mě strašil.  Obšírně a šťavnatě vyprávěl, jak nachytal neposlušné děti, naložil je do sudu do náhonu aby změkly na posvícení nebo pouť (asi k jídlu, to už neupřesňoval).  Já byla z toho vyprávění pořádně vystrašená a ani jsem nedutala a koukala zmizet. Myslím, že v malých obměnách vykládal stále totéž, ale vždy si tím zjednal respekt.
Tento strýc byl drobné a suché postavy a jeho žena také.  Jejich děti byli:
FANČA - provdaná ŘÍHOVÁ v Ostřešanech.
TONDA - byl velký fešák, ženatý v Klatovech odkud přijížděl jen někdy, tak na funusy.  Proroky nezapřel vyzáží.
VÁCLAV ve Slatiňanech - dělal vedoucího zemědělského odboru v Chrudimi.  Mnohokrát všem příbuzným pomohl. Takový anděl strážný celé rodině.
JOSEF - bydlel v Tuněchodech č. 77, proti nám.  Jeho manželka byla Anna DUTÁ z Kalousova.
On byl myslivec a pytlák v jedné osobě, měl rád kytičky a les.  Měl dceru Annu provdanou KROULÍKOVOU v Litomyšli a syna Jiřího. 
PROROK, Josef Pavel - kapelník, Tuněchody č.16, počat nemanželský (I271)
 
167 PROROKOVÉ z Tuněchod
Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic  (*1949,  rodokmenové #2269)
Další z klubka Proroků byla ALŽBĚTA, provdaná Kabeláčová v Chrudimi.  Vdávala se prý později.  Strýc byl soukromý obchodník. Krouhal a prodával zelí. Spolu měli dvě dcery, MILUŠKU, která zemřela v 2.5 letech na otravu krve a JAROSLAVU, která je nyní v Austrálii (Procházková).
Kabeláčovi jezdili do Tuněchod vlakem na poutě a posvícení. Tetě říkala babička "Butko" - jako dítěti mi nepřišlo na mysl, že je to zkomolenina Alžběty.  Přišla jsem na to až když to bylo napsané na náhrobku.  Teta zemřela v r. 1974 a strýc žil ve Svítkově s paní Součkovou.
Návštěvy obnovila až teta Jaroslava, když přijela v r. 1990 se strejdou Jaroslavem Procházkou po revoluci do Čech z Austrálie.  Nyní se vídáme s jejich synem Michalem, když přijede do Prahy s rodinou jedenkrát za rok. Má italskou manželku a dceru Emilku. Druhý syn Hynek, který nedávno zemřel, měl japonku Naoko a dceru Alžbětu. 
PROROKOVÁ-KABELÁČOVÁ, Alžběta (Butka) - dvojče s Václavem (I2300)
 
168 PROROKOVÉ z Tuněchod
Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic  (*1949,  rodokmenové #2269)
Protože čas neúprosně letí a mnohé věci a události, které jsem prožila postupně ustupují jiným událostem, rozhodla jsem se uchovat pro budoucí z rodu Proroků, Starých, Chalupů, Myšků, atd.atd., alespoň zlomky vzpomínek na události, které se kolem mě udály a vzpomenout na lidi, kteří kolem mne prošli za mého dětství a mládí.
Mnohé věci si pamatuji z vyprávění babiččiných sourozenců a jejich rodinných příslušníků, kteří se scházeli s velkou pravidelností u mé babičky FRANTIŠKY Staré, rozené Prorokové, na konci Tuněchod směr cihelna.  Bylo nepsaným zvykem v neděli po obědě posedět u kafe a ochutnat buchty, které pekla vynikající - hlavně makové.  Mák třený trdlem v trdlici.  Babička pekla také zvláštní ořechové obloučky ale z bílého máku, spodní část tvořila tenká oplatka.
Při těchto návštěvách se probraly nejen nepříjemné věci z každé rodiny ale i nemoci hospodářských zvířat, která slepice zanáší, kolik je kuřat, housat, kůzlat a podobně, ale též co se kam bude letos sít a sázet, později jak to jde v družstvu.  Také zlobení dětí, co provedly, kdo s kým chodí, má parohy a pod.  Nejsmutněji bylo mezi všemi když družstvo nařídilo odprodej tažných koní do Belgie (bylo to celostátní).  Strýc Bóža se loučil s "Fuksou", koněm, který byl členem rodiny.  Dokázal se vrátit sám domů s valníčkem, nechal po sobě lézt houf dětí, byl trpělivý.  Další smutná neděle byla, když se s námi všemi loučila babička před pondělním nástupem do chrudimské. nemocnice.  Loučila se s lidmi a se vším co běhalo po dvoře. Tušila, že se už nevrátí.  Po jejím odchodu se už nedělní sezení nekonala, jejich účastníci postupně odcházeli na věčnost.
Častokrát jsem vyslechla historku o tom jak se JIŘÍK vrátil od Pijavy z vojny domů a posléze odcházel z Tuněchod do chrudimského špitálu s písničkou na rtech "zdali já se ještě podívám k Tuněchodským zahradám".  Všichni brečeli - Jiřík je pochován v Tuněchodech, bylo mu 23 let.  Je ve stejném hrobě s Františkou, jejím mužem VÁCLAVEM, dcerou JARMILOU, s Josefem VÍŠKEM a jejich 44-letým synem Pepíkem.
Další vzpomínání patří babiččiným rodičům.  O její mamince říkali, že to byla náramná krasavice (trochu její podobu prý měla ta naše babička FRANTIŠKA.  Tato moje prababička, přestože zemřela ve 42 letech, stačilaporodit 16 dětí.  Měla několik dvojčat (přežil však jen jeden pár)..  Je zajímavé, že v dalších pokoleních se dvojčata zatím nevyskytla.
Její manžel JAN byl silný a urostlý muž, v zimě prý nosily děti do školy ověšené kolem svých ramen, protože neměly boty.  "Jedny dřeváky jsme měli, kdo dřív vstal ten je měl, ostatní nesl tatínek".
Tento silák neunesl smrt své ženy, pil a odešel ve 48 letech krátce po ní.  Některé děti zemřely maličké. Mluvilo se o LOJZÍČKOVI a o VINCÍČKOVI, který skončil pod koly pivovarského vozu.  Jména dětí se i opakovala.  Sirotci byli odkázáni sami na sebe. Někteří odešli do služby. BÓŽÍNEK v 9 letech oral s koněm před hřbitovem a to ani neudržel rádlo. 
STARÁ-ŠTUMPOVÁ, Zdenka - mechanička (Tesla, Pardubice) (I2269)
 
169 Stavení selská v Katusicích

- Grunt Štěpánův: 1629 ujal ho Jakub Matoušův, 1684 Matěj Matouš, 1735 Jiřík Matouš, 1787 Pavel Matouš, Nyní č. 13. (staré číslování).

Jiří Matouš se také vyskytuje ve SPIKALECH
:
L.P. 1625 ve čtvrtek po památce sv. Panny Doroty JAN Matouš z Katusic koupil živnost s chalupou čp.3 s rolí ornou, s loukou a všelijakým příslušenstvím od Václava Načury ve vsi Spikaly, Matějovi synu svému, za sumu 700 kop. míš. Svrškové k té živnosti dole psaní zanecháni byli:
Klisna 1, slepice kohoutem 10, vůl spotřebami 1, řebřiny 1, plouh 1, prasat ročních 2, provaz 1, sekyra kládní 1, kopáč 1, stohy 2, svícen 1, mohyla 1, vidle 1, měděnec 1, brány s hřebíky 1, na zimu žitem a pšenicí dobře oseto bylo, ječmene se zanechalo 1 korec, ovsa 10 korců, pšenice 3 korce, jiného nic.
L.P. 1639 držel grunt ten Matěj Načura
L.P. 1664 dne 13. Octobris ujal ten grunt Matěj Matoušův
L.P. 1695 má jej Jiřík Načura,
1721 Jiřík Matouš, 1762 Šťastný Matouš, 1809 Jiřík Matouš,
Pravděpodobně, to byl tento Jiří, který se mohl ujmout gruntu ve Spikalech v r. 1721.
1826 Václav Strobách, zemřel 1908. Po něm ujmul statek roku 1878 Josef Strobách, hospodář velmi přičinlivý a dobrý, pozdější zapisovatel kroniky jejíž opis jest na prvních 35 stránkách. Dostal zápal plic a v roce 1911 v květnu zemřel.
A choť jeho Marie již počátkem července prodala tento grunt páru Václavu a Anežce Šágrovým z Katusic, s úrodou a inventářem za 126.000 kč. Se synem Miloslavem (*1886) se vystěhovala do Kovánce, kde Marie dcera provdána byla za Vladimíra Svatoně. Zde koupila si domek. Syn Miloslav se odstěhoval do Prahy.
1918 v listopadu vyhořela střecha domovního stavení.
1923 postaveny chlévy.
1932 koupili manž. Šágrovi domek čp.14 s 5 korci pole a s výměnkem od Jaroslava Bláhy.
Hned však domek prodali Barboře Holubové roz. Hlaváčové bez polí. Cena prý 15.000 Kč pouze za domek, kupní cena od Bláhů nezjistitelná.
Manželé Šágrovi - dítky: Václav vystudoval obchodní akademii, Vladislav a Libuše.
Dne 26. června 1938 provdala se Libuše za okr. Soudce (asi) E. Michula. Václav Šágr se oženil s Hlaváčovou z Nečeříte.
Z web-stránky vesnice SPIKALY:
http://spikaly.webgarden.cz/rubriky/dejiny-obce/dejiny-jednotlivych-domu 
MATOUŠ, Jiří - Katusice č.13?, (+) http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/247 (I1893)
 
170 TONDER Hanno
 
       (This section was taken from it) :
Hanno Tonder byl vskutku výjimečným zjevem mezi českými golfisty. V období předválečného rozkvětu českého golfu vyhrál mezinárodní titul mistra republiky v letech 1933 a 1938, vždy proti kvalitní domácí i zahraniční konkurenci. V roce 1936 zazářil v postolympijské Velké soutěži národů v Baden Badenu mezi nejlepšími amatérskými hráči Evropy.
Odtržení Sudet v roce 1938 a pozdější válka násilně přerušily nadějný předválečný rozvoj československého golfu. Odtržena byla tři západočeská golfová hřiště, oddělilo se slovenské hřiště v Piešťanech a během války zanikla hřiště u Třemšína a po smrti barona Ringhoffera v roce 1940 i ve Volešovicích. Protektorátnímu českému golfu zůstala pouze hřiště v Klánovicích a na Líšnici. V tomto období opět mezi českými golfisty kraloval líšnický Hanno Tonder. Vyhrál protektorátní mistrovství Čech a Moravy v letech 1939, 1941, 1942 a 1943. Pak se již válečná mistrovství nehrála. V roce 1941 získala mistrovský titul mezi ženami členka GKL Anna Strobachová. Po smrti předsedy Českomoravského golfového svazu barona Ringhoffera vedl během války tento svaz člen GKL Zdeněk Klan.
Tvrdou ránu zasadila golfistům tzv. heydrichiáda. V první vlně jejích represivních poprav skončil svůj život prezident GKL, JUDr. Ludvík Vaněk, který prezidentskou funkci vykonával od roku 1930. Tuto ztrátu prožívalo semknuté kamarádské prostředí GKL velmi bolestně. Ke konci války byly uzavřeny Klánovice a český golf přežíval několik měsíců již jen na Líšnici.
Poválečná doba přivedla do klubu řadu nových mladých členů a s nimi i nový elán. Společenské prostředí klubu a sportovní aktivity významně ožily. V čele klubu nahradil popraveného Ludvíka Vaňka další zakládající člen JUDr. Prokop Sedlák. Tomu byl přiznán titul primátor, protože titul prezident byl i posmrtně ponechán Ludvíku Vaňkovi. Přišel však únor roku 1948 se svým komunistickým pučem a GKL opět o své mladé hráče přišel. Většina z nich totiž odešla do zahraničí.
Ve čtyřletém období 1947 až 1950 vyhrál líšnický Hanno Tonder třikrát mistrovský titul, pouze v roce 1949 skončil druhý za vycházející golfovou hvězdou Miroslavem Vostárkem. V roce 1950 však porážku Vostárkovi oplatil a ve finále hraném na 36 jamek jej porazil na 31 jamce 6/5. Krátce nato byl Hanno Tonder uvězněn v souvislosti s útěkem za hranice jeho bratra Ivy, válečného pilota, a jeho ženy Jiřiny, majorky československého letectva ve Velké Britanii. Odsouzen byl na 3,5 roku do vězení a svůj trest vykonával v lágru Vojna v uranových dolech na Příbramsku.Jeho majetek propadl státu, výkon právnického povolání mu byl zakázán a pracoval jako závozník.
V roce 1955 ukončil svůj pohnutý život sebevraždou. Zemřel 21.2.1955 v Praze, podle rodinných udajů nikoli tak z důvodů politické persekuce, ale pro ztrátu lásky své manželky. 
TONDER, JUDr Hanno (I872)
 
171 Vít mladší se asi nedožil věku, protože dědictví otcova mlýna (po smrti Víta-otce ho spravovala manželka 2, vdova Magdalena) přechází (1673-9-28) na druhého syna JANA PAVLÍKA (*1655), kter  se stal nositelem rodu. PAVLÍK, Vít - asi nedožil (I2782)
 
172  FILÍPKOVÁ, Anna (I1101)
 
173
Jiří Koldovský se narodil jako Jiří Cicvárek do rodiny operní pěvkyně Růženy Koldovské - Cicvárkové (1875 - 1943) a Dr. Václava Cicvárka 9. března 1899 v Praze. Po smrti otce se jeho matka provdala za novináře Miloše Čtrnáctého (1882 - 1970). Malého Jiřího Miloš Čtrnáctý adoptoval a dal mu své jméno. Herecké práci se začal cíleně věnovat již od roku 1916. Nejdříve prošel venkovskými společnostmi (například u společnosti Josefa Faltyse).
Poté nastoupil do kamenných divadel, kde kromě hraní také režíroval: Tylovo divadlo v Nuslích, Švandovo divadlo, Velká opereta (1933 - 1939), Nové divadlo Oldřicha Nového a další. Pražská angažmá střídal často s venkovskými - svou přítomností poctil například oblastní divadla v Bratislavě, Kladně, Brně, Plzni a Olomouci. V letech 1928, 1929, 1931 i 1932 hostoval v Národním divadle v Praze.
Za války režíroval (a také vedl) v Moderním divadle v pražském Akropolisu. Po válce vystřídal štace v pražské Uranii, ostravském Zemském divadle a táborském Městském divadle. Svoji uměleckou dráhu završil jedenácti lety ve známém Městském divadle v Kolíně (1948 - 1959), ze kterého odešel rovnou na zasloužený odpočinek. Hrál ve hrách „Kateřina Veliká", „Náš pan farář", „Maryša" či „Fidlovačka".
Koldovský ztvárňoval nejdříve různé milovníky a hrdiny, z nichž se přehrál na zkušené starší muže, otce a významné pány z lepší společnosti. Své role dokázal převyprávět jak v kladném duchu, tak také v tom záporném, které zvýrazňoval svou postavou, mimikou, hlasem, gesty, pohyby a výrazem. Jeho horší talent však neměl větší příležitost se více vyvinout.
Ve filmu se moc neuplatnil. Na plátně vytvořil pouze epizodní role v osmi filmech. Hrál malé role pánů z lepších kruhů: muže v němém Kašparově ZÁHADNÉM PŘÍPADĚ (1924), ředitele oceláren v Kubáskově sociálním dramatu SVÍTÁNÍ (1933) podle scénáře Otakara Vávry a hosta na večírku v melodramatu SRDCE ZA PÍSNIČKU (1933) Karla Hašlera, kde divákovi utkvěly dodnes oblíbené „hašlerovky".
Po čtyřech letech mu byl nabídnut cholerický filmový režisér v Bromově komedii KARIÉRA MATKY LÍZALKY (1937) s Antonií Nedošinskou, Theodorem Pištěkem, Evou Gerovou a Ladislavem Peškem a Karel v sociálním filmu HARMONIKA (1937), jenž opět režíroval Ladislav Brom, který se čerstvě vrátil ze studijního pobytu v SSSR.
Následný rok se ukázal jako hrabě v Lamačově LUCERNĚ (1938) podle slavného dramatu Aloise Jiráska o hájení práv prostého lidu, jenž režisér Lamač natočil již předtím v němé verzi z roku 1925. Výrobní firma šetřila na výpravě v domnění, že venkovským divákům půjde hlavně o divadelní předlohu, o příběh a o „národní duch" hry. A jako zpravodajský plukovník ve snímku HRDINOVÉ HRANIC (1938) režiséra Jaroslava Blažka, jenž reagoval na dramatické události z roku 1938 a kvůli nastalé politické situaci a blížící se německé okupaci nemohl býti nikdy dokončen.
Své poslední role se dožil o celé dva roky později (stejně jako jeho manželka Jožka Koldovská), když s přísností zahrál inspektora Holana ve Slavínského filmu POZNEJ SVÉHO MUŽE (1940). Slavínský do tohoto příběhu vymyslel Helenku (Marta Fričová, potomek slavné herečky němých filmů Suzanne Marwille a nevlastní dcera režiséra Martina Friče), která se provdá za sňatkového podvodníka Gustava (Raoul Schránil) a nastěhuje se do vily jeho zaměstnavatele, inženýra Petra Kovala (Jan Pivec), za kterého se Gustav vydával. Ze zahraničí však přijíždí pravý Koval… Jak to celé nakonec dopadne?
Odchod mimo Prahu Koldovskému znemožnil uplatnění ve znárodněné kinematografii, protože v Praze se nacházely jediné filmové ateliery na Barrandově a v Hostivaři. Externě a výjimečně spolupracoval také s rozhlasem. Byl třikrát ženatý a jeho první manželkou byla herečka Jožka Smolová - Koldovská (1905 - 1962), oba herci se objevili společně ve filmech SVÍTÁNÍ a SRDCE ZA PÍSNIČKU. Nakonec Jiří Koldovský zemřel 8. ledna 1963 na plicní embolii v Kolíně ve věku nedožitých šedesáti čtyř let. 
KOLDOVSKÝ, Jiří - herec (I1274)
 
174 http://www.pocinovice.cz/e_download.php?file=data/editor/135cs_1.pdf&original=O+Pocinovic%C3%ADch.pdf
Stříbrný mlýn
, Pocinovice u Klatov:
Název Stříbrný mlýn vznikl doslovným překladem německého Silbermühle. Mlýn původně patřil běhařovské vrchnosti, později byl prodán do dědičného nájmu. V roce 1770 mu bylo přiděleno běhařovské č.p.36 a byly pro něj vedeny samostatné matriky. V průběhu osmnáctého století se na mlýně vystřídalo několik mlynářů. Byli to například Jiří Kunert, narozený v roce 1753 a jeho zeť Martin Weber, Adam Holub a Valentin Kučera.
Mlynáři Václavu Kronforstovi z Pocinovic č.p.121 a jeho ženě Dorotě se zde v roce 1773 narodila dcera Anna a v roce 1776 dcera Alžběta. V roce 1833 zemřel ve Stříbrném mlýně mlynář Ondřej Mlezina, pocházející z Mrákova, který společně s bratrem Josefem od roku 1812 do roku 1829 vlastnil úborský poplužní dvůr.
KAREL PAVLÍK, syn dolnolukavického mlynáře Karla Pavlíka a jeho manželky Ludmily, rozené Fingerové, koupil v roce 1834 Stříbrný mlýn za dědický podíl z otcova mlýna od Lamberta Kacerovského. Oženil se se svojí vlastní sestřenicí Barborou, rozenou Rakovou z Prahy, a měl s ní osm dětí.
Syn JOSEF, narozený v roce 1842, se stal otcovým nástupcem ve Stříbrném mlýně.
V březnu roku 1849 jela tehdy třiatřicetiletá mlynářka Barbora Pavlíková bryčkou do Pocinovic. V místech, kde se dnes říká U pískovny, se jí splašili koně a těhotná žena utrpěla tak těžká zranění, že jim na místě podlehla.
Bude asi náhodou, že takřka na stejném místě zemřel v roce 1934 při nehodě na motocyklu její pravnuk ANTONÍN PAVLÍK. Zanechal po sobě čtyři děti: Oldřicha, Josefa, Romana a Zdeňku. Po tragické smrti manžela Antonína vdova MARIE Pavlíková pokračovala za finanční podpory svého švagra MUDr. Josefa Pavlíka v přestavbě Stříbrného mlýna do jeho současné podoby. Na svoji dobu moderní mlýn poháněla elektrická energie, vyráběná vodní turbínou. Do provozu byl uveden v roce 1936. V padesátých letech minulého století byl znárodněn a zakonzervován.
Mlynář Oldřich Pavlík pracoval ve svém bývalém mlýně jako hlídač národního podniku Západočeské mlýny a pekárny. Oženil se s Marií Stojecovou z Úborska č.p.8, která vystudovala lékárnickou fakultu. Jejich potomci jsou i současnými majiteli.
( http://www.pocinovice.cz/e_download.php?file=data/editor/135cs_1.pdf&original=O+Pocinovic%C3%ADch.pdf ) - str. 15.

Jižně od Pocinovic poblíž Hadravy se nacházejí Nové Pocinovice, našimi předky nazývané „Jednoty". Často používaný název Padrtiny je odvozen od lesa, na jehož okraji jednotlivé usedlosti leží. Pojmenování lesa „na Patertinach". je uvedeno v katastrální mapě z roku 1837. Nové Pocinovice sestávají ze samot a č.p. 70 byli PAVLÍKOVI.
Stříbrný mlýn, který měl v té době (1870) ještě běhařovské č.p.36.

Poznámky ( viz PDF online, str.7 ):
Pravděpodný pra-potomek Karel Pavlík*1877 z č.p.102 zemřel v Pocinovicích na následky válečných útrap doma ( viz PDF online, str.7 ).
Náčelníkem spolku Orel (1920), cvičitelem a divadelním režizérem se stal Josef Sazama z č.p.154 U Varhaníků, také pozdější starosta obce. Josef Sazama se narodil v roce 1902 svobodné matce Marii Sazamové. Po svém nevlastním otci, který byl vysoké postavy, převzal přezdívku Hanibal. Oženil se s MARIÍ PAVLÍKOVOU z č.p.179, se kterou měl dvě děti, Marii a Františka. Bohumil Faul z č.p.142, člen diecesní pastorační rady, ho v roce 1970 popsal jako „člověka bystrého, s vrozenou dávkou inteligence, který se sám naučil hře na varhany a v této se stále zdokonaloval, člověka statečného a obětavého, který celá léta stál v čele katolického hnutí v obci."  (str.7)
V r. 1908, dostal pokutu 4 korun za karban František Pavlík z č.p.179, zvaného "U Matoušů".
Matouš Pavlík se narodil v roce 1839 v č.p.50.
Přezdívkou vlastníka je například pojmenování č.p.33 "U Krejhlů" (Jakub Pavlík vulgo Krejhl, narozený roku 1729). (Str. 17). 
PAVLÍK, Karel - mlynář, Stříbrný mlýn, Pocinovice (I2746)
 
175 http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-743b&scan=16#scan16
4. February 1796
Copul: P. Mathias Kahsiczka expositus capellanus Klappensis, Lybochovitz
Ignatz Wykisali, towaryss truhlarzsky v mieste Raudnitce Nro 27, pozustali syn po + Petrowy Wykisalym, biwalim kantorem w Seltschanech knizetcyho Lobkowiczkyho panstwi Chlumeczkeho (myšlen Vysoký Chlumec, čili to mohou být klidně Sedlčany)
Barbora, wlastni dcera Vita Lachowskeho z mesta Budin knizetcyho diettrichsteinskyho panstwi Budinskeho, slouzicy kucharka u pana burggrabyho v Lybochowiczych Nro 88
Johann Wikisalý Rathkanzelist? in Raudnicz
Framtisska Blasskowa dcera Jana Blažka mystra hrnčiřskeho a messtana w Libochowyczych.
(od Kateřiny Lochmnové, email 2017-01-26) 
VYKYSALÝ, Ignacius (I2460)
 
176 http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-7cd5&scan=86#scan86

+ http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-7ca0&scan=55#scan55  
VYKYSALÁ, Kateřina (I2462)
 
177 Index matriky narození/úmrtí Kováň-Katusice kniha 11, scan 206:
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/206#

Karel Ján Matouš
- záznam narození: 1871-3-1
Matrika Katusice on-line svazek
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/111
Porodní) bába - Anna Kalvachová ze Skalska, Mat Wojík, farář.
Otec:
Karel MATOUŠ rolník z Katusic č.p. 8, okres Mnichovo Hradiště, syn Štěpána MATOUŠE  rolníka z Katusic č.p. 8
a matky Kateřiny ŠTROSOVÉ ze Sudoměře č.p. 25, okresu téhož.
Matka:
Alžběta ŠNÝDROVÁ, dcera Václava ŠNÝDRA rolníka z Krásnovsi č.p. 24 a matky Alžběty rodem FINKOUSOVÉ z Krásnovsi č.p.36 okresu Mn. Hradištského.
Kmotr: Kryštof KROUZSKÝ, syn Jana KROUZSKÉHO z Katusic č.p.12.
Svědek: Jan ŠNÝDR, rolník z Krásnovsi (č.p.24).
Marie VRANÁ, selka ye Skalska č. 26 
MATOUŠ, Karel (ii) Jan , Jr - starosta a statkář (I213)
 
178 Index matriky narození/úmrtí Kováň-Katusice kniha 11, scan 206:
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/206# 
MATOUŠ, JUDr. Jiří - návladní (I420)
 
179 Index matriky narození/úmrtí Kováň-Katusice kniha 11, scan 206:
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/206# 
MATOUŠ, Karel (i - Veliký) - velkostatkář (Bohnice) (I33)
 
180 ŽENICH - Adam NIKRIN, soused Kosohorský č.62, poddaný k Voticům. VDOVEC (věku 33 let), náboženství římsko-katolické.
NEVĚSTA - Anna HELMOVÁ, dcera Antonína HELMY z Votic č.27 a matky Roziny ČERMÁKOVÉ z Votic. SVOBODNÁ (věku 30 let), náboženství římsko-katolické.
SVĚDKOVÉ - Mathias Březovský, obyvatel z Votic,
Josef Rimond, soused Votický 
NIGRIN, Adam - kožešník, Votice č.27 (I491)
 
181 1. žena Karla MATOUŠE - příčina smrti není známá ŠNÝDROVÁ-MATOUŠOVÁ, Alžběta - z Krásnovsi č.24 (I332)
 
182 1754 May 27, zápis narození v online matrice Sedlčany 09 folio 77 :
Joannes Bernardus WIKISALY

1819 Nov. 27, zápis úmrtí v online matrice SOA-Litoměřice, Roudnice folio 43 :
Johann WYKYSALY ( zemřel  66  let  star )
http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-7c9f&scan=42#scan42 
VYKYSALÝ, Joannes Bernardus (I2457)
 
183 1873 Johanna Wenig rozená Heller, Staňkov manželka Ignáce Weniga učitele od sv. Barbory, 23 let, shodila bez úmyslu nabitou střelnou zbraň (revolver) s fortepiana na zem, zbraň zpustila, rána šla nad pravé koleno do žíly, takže za 5 minut skonala. / manželství trvalo 2 měsíce.
Nalezeno v zápisech a přečteno (měsíce nesouhlasí ?):
http://actapublica.eu/nastenka/detail/55004/ 
HELLER-WENIG, Johanna - zastřelena nehodou (I1522)
 
184 1873 Johanna Wenig rozená Heller, Staňkov manželka Ignáce Weniga učitele od sv. Barbory, 23 let, shodila bez úmyslu nabitou střelnou zbraň (revolver) s fortepiana na zem, zbraň zpustila, rána šla nad pravé koleno do žíly, takže za 5 minut skonala. / manželství trvalo 2 měsíce.
Nalezeno v zápisech a přečteno (měsíce nesouhlasí ?):
http://actapublica.eu/nastenka/detail/55004/ 
HELLER-WENIG, Johanna - zastřelena nehodou (I1522)
 
185 1873 Johanna Wenig rozená Heller, Staňkov manželka Ignáce Weniga učitele od sv. Barbory, 23 let, shodila bez úmyslu nabitou střelnou zbraň (revolver) s fortepiana na zem, zbraň zpustila, rána šla nad pravé koleno do žíly, takže za 5 minut skonala. / manželství trvalo 2 měsíce.
Nalezeno v zápisech a přečteno (měsíce nesouhlasí ?):
http://actapublica.eu/nastenka/detail/55004/ 
HELLER-WENIG, Johanna - zastřelena nehodou (I1522)
 
186 1924 - Kamil Jandura absolvoval Státní reálné gymnasium J. S. Machara v Brandýsu nad Labem (Oktáva, třídní profesor Emanuel Veselý):
http://www.gbl.cz/seznam-abiturientu/rocniky-1921-1929/ 
JANDURA, MUDr Kamil - lékař (I3)
 
187 2nd marriage - (Texas marriages archive) and
http://sortedbyname.com/pages/d107540.html 
DOUBEK, Charles Paul - geologist (I15)
 
188 3-jazyčný dokument, ohlašující - Jaroslav ZÁTKA (otec) VOLESKÁ-ZÁTKOVÁ, Libuše Anna (I10)
 
189 35 years of marriage ended by the death of B. Volesky in Jun 1974 BAYEROVÁ-JANDUROVÁ-VOLESKÁ-KORDOVÁ, Jarmila (ii) (I2)
 
190 5 children SKLENKA, MUDr Petr - oftalmolog (I1568)
 
191 A key person - apparently a critical "bottleneck" of the Volesky family lineage in Sedlčany. It seems that he may have been using his second given name (Antonín) to differ from several of his relatives named Jan. However, this is only a supposition as the Register records do not present a more fitting match.  A number of his siblings perished as children and he also died relatively young (38 years of age). The cause of his premature death is (so far) not known. He left behind 2 children, only one male descendant child (son Antonius Josephus) who continued the Volesky line in Sedlčany then.
After the death of (Jan) Antonin, the widow Anna Voleská married Peter SANTAR.
CZECH:
Klíčová osoba, která se jeví eventuálně jako kritické "zúžení" linie rodu Voleských v Sedlčanech. Zdá se, že používal svého druhého jména (Antonín), možná k odlišení od svých několika příbuzných Janů. To je ale jenom domněnka protože v matričních záznamech nelze najít vhodnější alternativu. Mnoho jeho sourozenců zemřelo v dětském věku a on sám zemřel poměrně mladý ve věku 38 let. Příčina jeho smrti není (zatím) známa. Zanechal 2 děti, jenom jednoho mužského potomka (syn Antonius Josephus) kterým potom pokračovala v Sedlčanech dále p  linie rodu Voleských.
Po smrti (Jana) Antonína se vdova Anna Voleská znovu provdala za Petra SANTARA. 
VOLESKÝ, (Jan) Antonín - poddaný Chlumci (I999)
 
192 According to email  (January 15, 2016) from Charles DOUBEK Jr. (father) they were "engaged". Follow-up required ! PAWLIK, Dorothy (I1481)
 
193 Actress in Padubice. See a long note - KUCHAŘOVÁ-KACHYŇOVÁ, Eliška - actress / herečka (I251)
 
194 After KORDA's death, Jarmila stayed on in NY (Amityville, Long Island) for 2 years and then returned back to Praha, Czech Republic. She sold the house on 19 Unqua Place (continuation of Ocean Ave.), packed up and left the USA for good. BAYEROVÁ-JANDUROVÁ-VOLESKÁ-KORDOVÁ, Jarmila (ii) (I2)
 
195 After the WW I Maraša was brought up by her grandmother Karla HAVLÍČKOVÁ-ZÁTKOVÁ.
In 1936 Maraša married Bruno LUCCHITTA, an Italian, who fought in the Italian Ethiopian campaign as a pilot. 
CHVOSHCHINSKY-LUCCHITTA, Marie (Marasha) (I869)
 
196 Agronomy student - honest but ended up doing time in prison.
Probably duie to his wife Josefina (Pepicka) when he commited some fraud to cover her problems ...
All their 4 children were known to be liars:
often came to eat with relatives - and each answered to have had something else to eat ... 
FISCHL, František (I257)
 
197 Aleně Mihulové bylo přesně sedmnáct let, zrovna studovala ekonomickou školu a spolupracovala s pražským amatérským Aneb divadlem, když jí kamarádka informovala o konkursu na film SESTŘIČKY (1983) režiséra Karla Kachyňi. Navlékli ji do spodního prádla z padesátých let a do ruky dostala scénář. Roli začínající sestřičky Marie po boku Jiřiny Jiráskové dostala z desítek mnohem zkušenějších uchazeček, k čemuž prohlásila: "Když dnes vzpomínám na Sestřičky, musím říct, že to byla jedna z nejhezčích a nejšťastnějších věcí, které mě kdy potkaly. Nikdy nezapomenu, jak skvěle mě, takové trdlo, všichni přijali a snažili se mi pomáhat. A hlavně - potkala jsem při natáčení muže svého života." Tehdy ještě nevěděla, kdo režisér snímku Karel Kachyňa, kterého ve štábu přezdívali „železný dědek“, je a jakým způsobem ovlivní její další život.
Během natáčení sestřiček se do o čtyřicet let staršího muže zamilovala a vyšel z toho osobitý vztah, jenž změnil jak její osobní život, tak i hereckou kariéru. Své nejlepší role ztvárnila právě „pod taktovkou“ Karla Kachyňi. Vztah po desetiletém utajování zpečetili svatbou a k sedmdesátinám Alena nadělila svému režisérovi dar v podobě dcery Karolínky. V té době natočili jeden z nejlepších společných snímků drama KRÁVA (1994). V průběhu natáčení filmu byl málokdo informován o jejich vztahu. Film Kráva je skutečně respektovaným českým snímkem, jenž slavil mezinárodní úspěch a o kterém se redaktor New York Post Larry Worth nezdráhal napsat, že působí, jako kdyby Ingmar Bergman natočil Forresta Gumpa.
Rozhodně však neměla u svého partnera protekci v obsazování do rolí, důkazem čehož je fakt, že se objevila celkem ve čtyřech jeho snímcích: SESTŘIČKY (1983), SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986), MĚSTEM CHODÍ MIKULÁŠ (1993) a KRÁVA (1994), i přes to že sám Kachyňa od jejich seznámení natočil patnáct celovečerních filmů a tři seriály. Režisér jejich profesní spolupráci popsal následovně: "U mě žádná taková protekce neplatí. Znám Alenku dobře, její osobní náturu i naturel herecký. Takže vím, že může hrát jen určitý typ rolí. A abych ji obsazoval do jiných, to bych si řezal větev sám pod sebou."
Mimo Kachyňových filmů ztvárnila ještě hlavní roli v DŽUSOVÉM ROMÁNU (1984) Fera Feniče, objevila se v televizním filmu Morrise Issy DEN DOBRÝCH SKUTKŮ (2000), také v počinu F.A. Brabce KYTICE (2000) a TV filmu Václava Křístka PÁTEK ČTRNÁCTÉHO (2002).
Její bezpochybný herecký talent je narušen tragickým během událostí v podobě smrti režiséra Kachyňi, který podlehl po dlouhodobé nemoci, v jejímž průběhu se Alena stahuje do ústraní a snaží se mu nemoc co nejvíce ulehčit. K nehorší fázi svého života říká: "Vím, že jsem to musela očekávat, když jsem si brala muže o dvě generace staršího, ale realita té hrůzy mě zaskočila. Snažila jsem se za každou cenu splnit slib, který jsem mu dala, že se o něho doma postarám sama. Můj život se rozpadal na kousky," Po manželově smrti se její psychika natolik zhoršila, že byla nucena vyhledat odbornou lékařskou pomoc. "Lituji, že jsem byla hrdá na to, vyhledat dříve pomoc u lékařů. Cítila jsem se najednou strašně sama. Na výchovu dítěte, na odpovědnost za obě. A k tomu všechny ty formality kolem. Nakonec jsem stejně skončila v nemocnici a díky doktorům a antidepresivům se dnes už cítím v pohodě. Nechci to zakřiknout, ale dokonce se začínám těšit na práci, nějaká se rýsuje. Slíbil mi práci Honza Hrušínský u něj v divadle, nejvděčnější bych byla za nějakou komedii. A taky Jiřina Jirásková mi slíbila účast na projektu, který rozjíždí... , Karolína je to nejcennější, co mi z celé herecké kariéry zůstalo."
Od své malé role ve filmu Kožené slunce, filmová kariera Aleny Mihulové stagnuje. Čas ukáže, jestli bude postupem času ochotná opět se postavit za kameru. 
MIHULOVÁ-KACHYŇOVÁ, Alena - Actress (I253)
 
198 already had a daughter ANNA (Vykysalová !) - born 8 Jul 1834 VYKYSALOVÁ-HAŠKOVÁ, Anna - UNWED, Cekov č.10 (I508)
 
199 Alt Name: Josef BINDER - Notar in Gorhau
Alt Name: Josef BINDER - Notar in Gorhau
Alt Birth: 5. VII. 1881 
BINDER, Dr. Josef - notář in Gorhau (I163)
 
200 Antonius VOLESKY then died prematurely at the age of 31 in 1739. Rodina F380
 

      «Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 ... 24» Další»