Poznámky
Záznamy 151 až 200 z 1,411
| Poznámky | Spojeno s | |
| 151 | «b»ZÁTKOVÁ, Libuše Libuše ZÁTKOVÁ provdaná Bartošová (* 19. 3. 1949 České Budějovice)«/b» '96 «b»filmová«/b» «b»herečka«/b»; sestra dětského herce «u»V. Zátky «u» "Český Film: Herci a herečky" (by Miloslav FIKEJZ) | ZÁTKOVÁ-BARTOŠOVÁ, Libuše (I172)
|
| 152 | «b»Zdenka ZÁTKOVÁ-HAVLÍČKOVÁ «/b»«i»(November 18, 1982 in Praha - April 11, 1922 in Kladno) «/i» According to Vlastislav Zátka's «i»Narrative«/i», character-wise she was the most aloof of Vlastimil ZÁTKA's 6 children. | ZÁTKOVÁ-HAVLÍČKOVÁ, Zdenka (I566)
|
| 153 | «i»Inkonsistence «/i»: Tento «u»«b»Václav MATOUŠ«/u»«/b» má datum narození rok «b»1752 «/b»- podle nálezeného zápisu v matrice sňatků (Kováň-Katusice), «b»Václav «/b»a «b»Anna «/b»byli oddáni r. 1784 on ve věku 26 let a ona v 23 letech. To by odpovídalo roku narození «b»1758 «/b»(!) pro Václava. Nemusí to ovšem být ten samý pár - to je nutno dále přešetřit. Výšezmíněný matriční zápis sňatku je strohý a neudává ani rodiče a prarodiče jako obyčejně. Rovněž s podivem je také číslo domu (Katusice č.29), které se jinak u rodu nevyskytuje. Grunt «b»Jíry Matouše«/b»: roku 1643 ujal se ho «b»Václav Matouš«/b», po něm měl ho syn «b»Jiří«/b», po něm r. 1714 vzal ho opět «b»syn Václav«/b» Matouš, 1735 «b»Václav Matouš«/b» pro nedbalostˇ z gruntu sesazen a «b»dceři«/b» jeho prošacován. Později z toho gruntu učinína «b»hospoda«/b» vejsadní. Leč již r.1750 puštěna jako grunt z hospody učiněný «b»Františku Matoušovi«/b», r.1785 ujal ten grunt «u»«b»Václav Matouš«/u»«/b» (tento ? - potvrdit). Nyní statek «b»č. 20«/b» (staré). | MATOUŠ, chalupník Václav - 1785 grunt Katusice č-nov.20 (I1814)
|
| 154 | «i»Karel WENIG«/i» (1878 Olomouc - 1964 Praha) ??? Citace z : Akad. Bulletin CAV: http://abicko.avcr.cz/2014/02/09/ "Karel Wenig se narodil 5. června 1878 v Olomouci v rodině filologa a zemského školního inspektora «b»Františka Weniga«/b»." Etc.etc. - «b»František WENIG : «/b» (http://ipac.svkkl.cz/arl-kl/m-cs/detail-kl_us_auth-0277718-Wenig-Frantisek-18491922/) : Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a Klatovech, klasickou filologii na pražské univerzitě. Od r. 1873 učil na reálce v Příbrami, o čtyři roky později v Olomouci. V l. 1879-1883 učil v Litomyšli, kde se přátelil s A. Jiráskem. Poté jmenován okresním školním inspektorem ve Slaném, od r. 1887 referentem pro obecné školství při zemské školní radě v Praze. Významně přispíval k reformě školství - prosadil sestavení modernějších čítanek s umělecky cennějšími texty a články o českých dějinách, vymohl ilustrování slabikáře M. Alšem ap. V r. 1908 jmenován dvorním radou. V důchodu žil v Drachkově u Soběslavi. - Autor knihy vzpomínek na život vesnické školy, drobných vzpomínek na A. Jiráska a M. Alše. «u»«b»Působiště«/u»«/b»: (http://ipac.svkkl.cz/arl-kl/m-cs/detail-kl_us_auth-0277718-Wenig-Frantisek-18491922/) : České Budějovice, Drachkov (Strakonice), Klatovy, Litomyšl, Olomouc (1878 syn Karel), Praha, Příbram (1885 syn Arnošt),Slaný. 1907 - Zem. škol. «b»inspektor Fr. WENIG«/b» navštívil školu v Trojovicích ("nedostatečná - postavit novou !") http://www.lsokol.cz/cs/genealogie/kroniky/pameti-trojovic-cast-ii/ Jina zmínka: http://www.veseli.cz/soubory/18068/vesel11-06.pdf Listina z báně kostela sv. Václava v Drachově (u Veselí nad Lužnicí, z r. 1913): "Též zde bydlel slovutný a velectěný pan c.k. zemský školní inspektor dvorní rada «b»František WENIG«/b», který pro letní pobyt ve zdejší obci vystavěl si villu - " | WENIG, František (Seraf), jr. - učitel, zemský inspektor škol (otec Arnošta) (I1493)
|
| 155 | «i»Matrika Sedlčany08 : «u»«/i» Ibidem sepultus est Franciscus filius relictus est defunctum Daum «b»Fransiscus WOLESKY«/b» Primatorem Sedlczanensem otatis "23" Annorem et "3" Mensium, Sacramentis moribundorum poroviso? Sas? Pro cundem?. «/i»Ve věku 23 let a 3 měsíců zemřel «b»František, «/b»pozůstalý syn Františka VOLESKÉHO, starosty Sedlčan. Zaopatřen poslední svátostí. | VOLESKÝ, František - syn Primátora, Sedlčany (I1010)
|
| 156 | «i»Narrated in 2014 by Bohumil (iii) VOLESKÝ :«/i» Grand-ma «u»«b»RŮŽENA VOLESKÁ«/u»«/b» was a wiry and rather a strict woman. She must have been quite a supportive partner to her husband throughout their life together. They had a summer house in Klánovice u Prahy. I have a vague memory of being there (probably several times, 1943, 1945-48) and learning to rake a pattern on a garden path with grand-pa. With a couple of the Hellers brothers (Zdeněk & Vladík) we roamed a fallow field across the main street playing cowboys and indians. She eventually left her Karlín apartment (that was swelling with tenants) and came to live with her widowed daughter, aunt «b»VĚRA DOLANSKÁ«/b», in Brno. For summers, they stayed in the Dolanskýs' rural retreat outside of Rájec nad Svitavou where I also spent summers as a boy of around 10. At her advanced age, Grand-ma Růžena underwent a colo-rectal cancer operation and lived with a fecal side bag until the ripe age of 98 (†1974). Aunt Věra had to evetually leave her Brno apartment (náměstí Svobody 3) and died at 98 (†1995) living in a retirement institution. I never knew much about just exactly how uncle «b»VLADIMÍR DOLANSKÝ«/b» passed away - he was arrested by the Germans at the very end of the war and died in April 1945 in a prison I dont quite know where. He was a prominent Brno lawyer (JUDr) representing Moravia nobility (the Belcredis, the Coloredo-Mansfelds of Boskovice, the Salms of Rájec, etc.) and so their life was full of a 'high society' earls and dukes who also came to unwind visting at the Dolansky's property in Rájec. Those summer vacations that I spent as a boy in Rájec around the swimming pool (rare then !) in a private forest were some of the best times of my life. Later, I visited Rájec again several times, only to see the property slowly deteriorate. Following aunt Věra's death, the summer house became totally abandoned. The derelict property was a subject of some inheritance litigation (the Zátkas and some strange Brno family - my sister Marie also involved) and keeps deteriorating further - with the whole 2-hectare (formerly) fenced forest property quite neglected. | ČTRNÁCTÁ-VOLESKÁ, Růžena Marie - Panenský Týnec c.13 (I6)
|
| 157 | «i»Založeno na narození jeho mladší sestry Anny - 1834 v Janovicích a na narození jeho první dcery Adély 1.8.1866 v Nepomuku. Jeho matka - Marie roz. Pavlíková zemřela 1837 v Janovicích a měla 8 dětí. Druhá manželka Antonína Petra Pavlíka byla Magdaléna Schmiedová roz. Vlčková (víc o ní nevím (podle Tomáše Pavlíka, *1950, r. 2017).«/i» | PAVLÍK, Ignác - hlavní berní (I2711)
|
| 158 | «u»«b»«i»Česky«/u»«/b»«/i» z paměti vnuka, Bohumila (iii) Voleského r. 2014:«u»«b»«i» «/u»«/b»«/i»Dědeček Voleský byl veselá kopa a energická osobička. Nepamatuji se, že by měl v češtině přízvuk ač vlastně vyrostl v Rusku - samozřejmě v carském Rusku, kde žil v Petrohradu od svých několika měsíců až do 18 let. Jeho rodina tam emigrovala když byl ještě nemluvně. Jeho otec, původně řezncký tovaryš ve Voticích (~40 km jižně od Prahy), se propracoval do vyšší pozice (zřejmě, není doloženo) v Petrohradeckých jatkách. Rodina se rozhodla pro návrat z emigrace když bylo Bohumilovi 18 let, zřejmě v souvislosti s jeho rakouskouherským občanstvím a vojenskou povinností. Navrátili se z Ruska jako bohatší rodina a investovali v Praze do koupě činžovního domu na Vinohradech (č.p.130, nyní v ulici Belgické). Jejich postavení umožnilo také Bohumilovi vystudovat obchodní školu a v roce 1890 založit strojně výrobní firmu se sídlem v Praze-Libni, která nesla jeho jméno. Tento velmi úspěšný a rostoucí podnik byl později hned po druhé světové válce zkonfiskován na základě Benešových (president) dekretů o klíčovém průmyslu protože tam jej zařadila jeho železo-slévárenská činnost pro rámy vyráběných dřevoobráběcích strojů (pily, frézy, soustruhy). To byl konec vynikajícího podniku jehož zanedbané budovy byly navráceny rodině až po pádu komunismu v r. 1989. JIŘÍ BODENLOS, syn MARIE Voleské-BODENLOSOVÉ (žijí v Praze) použil reality jako kolaterální hodnoty pro podnikatelskou bankovní půjčku na zakoupení zařízení strojní pily, která byla přestěhována k produkci dřeva do Běloruska - kde bylo vše promptně znárodněno = ztraceno. Kolaterální majetek náležel bance a po několikaletých právních tahanicích ho převzaly převládnuvší finanční kruhy - - My teď ani nevíme kdo je vlastníkem. S jistotou to není nikdo z Voleských. «b»Prarodiče VOLESKÝCH «/b»Oblíbený dědeček Bohumil (i) toho za svého života dokázal hodně. Já ho pamatuji už jen jako veselého pensistu - ač pokulhával (první zlomenina kyčle ?), byl vždy s úsměvem a jeho zcela holá hlava jen zářila. Prarodiče kdysi (1896) žili v Praze II. (Nové Město) na adrese Těšnov 1. Stojí tam dům č.p. 1059, tehdy byl přímo proti nádraží a dnes je tam jen spousta kanceláří. Později žili v Praze-Karlíně (ulice 1. pluku 18) kde jsme je navštěvovali. Dědeček, jehož jméno mám i já, vyrostl v ruském Petrohradu a po návratu jeho rodiny do Prahy (1886?) založil výrobní firmu (1890, viz komerční oznámení). Myslím, že její lokace v Ocelářské ul. č. 9 nebyla ale ta prvo-původní a jak se podnik úspěšně rozrůstal stal se dědeček aktivním a váženým podnikatelem (viz foto s Presidentem T.G. Masarykem z r. 1928). Firma měla sídlo na Starém Městě v domě č.p. 392-I. (ulice Na Příkopě 392/9) kde byla jen kancelář pro zákazníky a výrobní haly továrny byly u Českomoravské strojírny ve Vysočanech (Ocelářská ul. 9, poblíž současné sportovní haly Sazka). Konfiskace celoživotního a úspěšného díla firmy musela být pro dědečka Bohumila životním zklamáním. Před námi dětmi se mnoho nemluvilo o podnikatelské minulosti, to bylo v komunistickém systému nebezpečné. Nesmyslnému řádění komunistů však děda "uniknul" když si opět zlomil kyčelní kloub a podlehl zápalu plic z proležení v nemocnici u sv. Ducha. Pamatuji se, že jsem ho tam navštívil když ležel s nohou vysoko ve vzduchu na specielním aparátu - - Babička «b»«i»Růžena Voleská«/b»«/i» dědečka o mnoho let přežila. Dožila se požehnanáho věku a zemřela u své dcery Věry v Brně v 96 letech na rakovinu tlustého střeva. Prarodiče museli zažít těžké období během 2. světové války kdy ztratili dceru Líbu a málem i jejího manžela Jaroslava Zátku v něměckých koncentračních táborech. V letech 1950-60 jsem trávil několik školních prázdnin u tety Věry na jejím letním sídle v Rájci nad Svitavou kde byla také babička Voleská. Pamatuji ji jako přísnou dámu a jenom později mi docházelo jak velikým dílem ona vlastně musela přispět k znovu-počeštění toho "ruského" dědečka když byli ještě mladí a krásní (viz foto). «u»«b»«i»English«/u» «/i»2014 narration from memory by Bohumil-III, the grandson:«/b» Grandpa VOLESKÝ was a gregarious, engaging and energetic person. I do not remember him having an accent in his Czech language although he grew up in Russia where he lived untill his 18 years of age. His Volesky family emigrated to St Petersburg, Russia, when Bohumil-I was only about 6 months old (?). His father was a butcher in Votice (~40 km south of Praha) and, apparently growing through the ranks in Russia, he became highly positioned in the St. Petersburg slaughter house (no records). The family decided to return from the Russian immigration - something to do with Bohumil's 18-th birthday (before that ?) - because of his Austro-Hungarian citizenship and/or army duty or so - They returned quite wealthy and invested their savings buying apartment building(s) in Praha-Vinohrady. They also funded BohumiI's start up of a company specializing in design and production of woodworking machinery (saws, lathes, etc.) eventually located in Praha-Liben. I think that the Ocelářská 9 location was not the very first one. He grew the company (Bohumil Voleský, Ltd.) into a good size (100? employees) and became a very active and respected entrepreneur (see photo with President T.G. Masaryk from 1928). This very successful company was nationalized in 1945 through (President) "Beneš' decrees" right after the end of the WW-2. This happened because it was apparently classified as "key heavy industry" since one of its parts was a (small) foundry - making the machine frames. The Company, confiscated and under 'national management' from 1945, was formally nationalized in 1948. The record for the Company in the Company Register of the County Business Court in Praha was indexed as «b»«i»Jd. XI 218«/b»«/i». This record was filed before 1906, as indicated by its index number that seized to be used in that year. The business registration duty was determined by the market earnings and Bohumil Voleský Ltd. was already registered in 1896. That take-over was the end of the enterprise, remnants of which (real estate only) were eventually returned to the family in 1989 (?) when the communist regime fell in Czechoslovakia. JIŘÍI BODENLOS, the son of MARIE Voleská-BODENLOSOVÁ (they lived in Praha) took over the property. He used it as a collateral for a bank loan for his own newly founded enterprise consisting of purchasing a saw-mill in Sweden, moving it to Belarussia - where it got nationalized = lost ! This loan collateral property belonged to the bank. Following some years of a complex financial "legal limbo", the original factory real estate was unloaded in a complicated transaction and appropriated by a take-over financiers - - We actually do not know who owns it now. Certainly not anyone of the Voleskys. «b»The VOLESKÝ grandparents«/b» Grand-pa BOHUMIL (I) was a 'jolly good fellow', and quite accomplished in his life. I remember him in his retirement age - always joking, totally bald and limping (earlier hip fracture ?). In 1896 the grandparents used to live in Praha II (Nové Město) at the adress Těšnov 1. The building with the original number 1059, was then directly opposite to the now-demolished railway station and nowadays holds mainly offices. Bohumil Volesky, Ltd. had an office close-by in the Old Town in a building #392-I (Na Příkopě 392/9), while the production halls were in Praha-Vysočany (Ocelářská ul. 9, poblíž současné sportovní haly Sazka), opposite to the halls of "Českomoravské strojírny". Retired grand-parents lived in Praha-Karlín (Prvního pluku 18, by the viaduct) and we visited with them occasionally. While grand-pa actually grew up in St. Petersburg, Russia, I never noticed that he would be speaking the Czech language with an accent. In 1890, he started a machine manufacturing enterprise (see advertizing flyer) which eventually focused on producing woodworking machinery in Praha-Libeň.. The company was later run by my father Bohumil (II) who was not even allowed to come close to the enterprise. A new life under the communist regime started - However, Grand-pa 'escaped' it by breaking his hip (again) and dying of pneumonia in the St. Spirit (sv. Ducha) hospital in Praha (1949). I remember visiting with him as his leg was propped up sticking high in the air on the bed apparatus - Grand-ma «b»«i»Růžena Voleská«/b»«/i» outlived grand-pa by many years as she lived with her daughter Vera in Brno. At the blessed age of 96 she yielded to colon cancer. The grand-parents must have lived through terrible times during the 2«sup»nd«/sup» World War when they lost their first daughter Líba and almost her husband Jaroslav Zátka in German concentration camps. Several times during the 1950-60s I spent marvelous summer vacations at aunt Věra's summer cottage in Rajec-upon-Svitava where was also grand-ma Růžena. I remember her as a sharp and stern lady. Only later did I realize how big a heart she must have had turning my "Russian" grand-pa back into a so successful Czech - when they were both young and beautiful (see photos). | VOLESKÝ, Bohumil Felix - komerční rada, továrník (I5)
|
| 159 | «u»«b»«i»JAN PROROK«/u»«/b»«/i» - celý život byl rolník, v důchodu dělal nočního hlídače v JZD (Jednotné zemědělské družstvo). Byl dvakrát ženatý. Jeho první a hezká žena mu zemřela poměrně mladá, měl s ní ale 5 dětí. Jeho druhé pozdní manželství (1939) s Dorotkou zústalo bezdětné. Měl velice nemocné ledviny a hrozně zkusil, také vlasy mu zbělely velmi brzo. | PROROK, Jan (iv) - rolník, Tuněchody č.16 narozen nemanželský (I269)
|
| 160 | «u»«b»Dr. Baerbel Lucchitta«/u»«/b» was one of the first women in the field of Astrogeology. She started her career by mapping the Moon and instructing the Apollo Astronauts. She worked extensively on the Valles Marineris canyons on Mars, is a vigorous protagonist of glacial flow and other ice-related features on Mars, and was awarded the Geological Society of America, Planetary Geology Division, G.K. Gilbert Award in 1995. She was the first woman to receive this award. Baerbel was an early role model for women, as in the beginning of this relatively young field of science and for many years to follow, she was among the very few female Planetary Geologists. Baerbel Koesters was born on October 2, 1938, in Münster, Germany. She is the second child of Bernhard and Fridel Koesters. For the birth, her mother traveled from the family residence near the French border to the more centrally located city of Münster, as Baerbel's paternal grandfather was a doctor in that town and the Munich Accords, negotiated at that time, raised fear of war. Afterwards, the family returned to their home, eventually in eastern Germany. Baerbel has a brother, one year older (now living in the Canary Islands, Spain), and a sister, 3.5 years younger (now in Kelowna, Canada). The children spent their early childhood in Weimar, not far from infamous Buchenwald, during the waning days of World War II. Baerbel attended elementary school for about one week in 1944, until the school was bombed out. She suffered through the heavy bombardment of German cities at the end of Word War II, hiding, terrified, in a vaulted coal cellar. Eventually, American forces advanced on the Weimar area. The family evacuated in fear that the city would be leveled; they traveled on the same road as the inmates of Buchenwald, who were forced to leave and return to the camp when Russian armies advanced from the east. During most of this time, Baerbel's father was first a conscripted soldier and then a prisoner of war in England. After the Yalta agreement, Weimar was occupied by the Russian army. One year later, Fridel Koesters decided to escape confinement behind the Iron Curtain and fled to the west, taking the children to bombed-out Münster to live with Baerbel's grandparents. After his release from England in 1947, Bernhard Koesters rejoined his family and resumed his career as an architect in Münster. Baerbel's mother died in 1987, her father died in 2003. As a child, Baerbel remembers becoming interested in geologic processes more than in the rocks themselves. On vacations with her mother to Swabia in southern Germany, she noticed that the Jura Cliffs were full of Jurassic marine fossils, but was bothered by the marine fossils being contained in the now dry cliffs. She wondered how these animals and marine rocks got so high and so far out of the sea. She also remembers being very puzzled as to how the low-lying Rhine River could have cut a narrow slot through the mountain range that harbors the massive Lorelei Rock. She was a tomboy who competed with her older brother, but also loved to sit alone and read. In Münster, she attended a Catholic all-girl, public high school. At the time, most German schools were split by religion and gender. She graduated from high school with an "Abitur" degree in 1958, having had 9 years of English, 7 years of French, 6 years of Latin, and the usual German, math, physics, chemistry, geography, biology, history, etc. She was undecided on a college major, being interested in archeology, anthropology, ethnology, sociology, and geology, but eventually settled on geology, deeming it the most practical. After 1.5 years in German universities, she was awarded a Fulbright scholarship and was placed into Kent State, in Ohio. She earned a B.S. degree in Geology at Kent State in 1961, supported for the first year as a Fulbright Scholar and for the second as a German language instructor. She applied to several graduate schools. She chose an assistantship position at Pennsylvania State University because she was impressed by the sedimentology work of Professor P.D. Krynine. At Penn State, she switched to structure and tectonics when a research grant became available. She mapped three-quarters of a 15-minute quadrangle on the continental divide in Montana and Idaho, sorting out thrust faults in the area under Dr. Robert Scholten. In 1963, Baerbel received a M.S. degree. In 1966, she earned a Ph.D. in structural geology. In her dissertation, she carefully described peculiar conical fracture surfaces decorated with fan-shaped lineations, later found to be shatter cones of the Beaverhead impact--the largest impact structure in the United States, but she was unaware of their significance at the time. At Penn State, her high-heeled, European elegance, in striking contrast to a sea of bobby-socked young women, attracted fellow geology student «b»Ivo Lucchitta«/b». They got married in «b»1964 «/b»and had their one daughter «b»Maya«/b», in «b»1966«/b». Baerbel initially got involved with Planetary Geology because Ivo moved to Flagstaff, having landed himself a job with the Apollo Program at the USGS. Baerbel and Ivo are not just a married couple, but friends who have always enjoyed traveling, skiing, river running, hiking, and working together. Baerbel started working part-time with the USGS in 1967 and eventually became full-time. She began her career by first mapping the Moon, then Mars, then the satellites of Jupiter. She taught Apollo Astronauts about the Moon. She and Harrison "Jack" Schmitt, the Apollo 17 geologist-astronaut, wrote a paper on lunar orange glass being volcanic rather than impact derived. She proved that the landslide at the Apollo 17 site was dislodged by ejecta from the young crater Tycho. Baerbel spent many years mapping Mars and elucidating details on Valles Marineris, such as landslides, stratigraphic relations, volcanic features, and nature and origin of the chasmata. She is well known for her Landsat work on ice streams in Antarctica and the hypothesis that outflow channels on Mars may have been sculpted by ice. Baerbel authored a map on the north side of the Moon, the first geologic maps of Europa and, with Eugene Shoemaker and others, of Ganymede, and was the coordinator of the Galilean Satellites Geologic Mapping Program. From 1986-1991, she held the position of USGS Astrogeology Associate Branch Chief. For her work with the USGS she was awarded the Meritorious Service Award of the Department of the Interior, for her work in Antarctica she was awarded a glacier named Lucchitta, and for her work in planetary geology an asteroid named Baerbel. In 1995, Baerbel and Ivo jointly retired from the USGS. The Survey offered advantageous "Early Out" retirements just as the hassle of trying to scrap together soft-money funding finally became intolerable to her. Today Baerbel Lucchitta is a scientifically active Emerita with the Astrogeology Team in Flagstaff. She is known as a careful, observant Planetary Scientist, and she hopes to continue her work for some time to come. By Mary G. Chapman, November 14, 2002, revised and updated by Baerbel Lucchitta, January 2012 «u»Source«/u»: (http://astrogeology.usgs.gov/people/baerbel-lucchitta) For a mini-autobiography see the Gilbert Award citation and response in GSA Today, 1996, v. 6, no. 3, p. 30-32. «u» | KOESTERS-LUCCHITTA, Baerbel - PhD geologist, USA (I1459)
|
| 161 | «u»«b»Dr. Ivo Lucchitta«/u»«/b» earned his BSc in Geology at Caltech and his PhD at The Pennsylvania State University with a dissertation on the geologic history of the Colorado River and Grand Canyon. Lucchitta first came to Flagstaff in 1962 when he was Assistant to Bill Breed, the Curator of Geology at MNA. He has lived permanently in Flagstaff since 1966, when he obtained a position as Research Geologist with the U.S. Geological Survey. He continued in that position until retirement, upon which he became Scientist Emeritus and a Research Associate at MNA. The first several years involved work on the Apollo program of manned lunar exploration. Later, Lucchitta turned his attention again to terrestrial subjects. These included geologic mapping of a large area near the western edge of the Colorado Plateau, in part to determine whether there were any useful applications of ERTS (an early version of Landsat) to terrestrial geologic studies. This was followed by studies in the remarkable Highly Extended Terranes of western Arizona, mapping along the western edge of the Colorado Plateau, studies of ancient lavas in the Grand Canyon, and studies and mapping of Quaternary deposits within the Grand Canyon. Miscellaneous efforts have included research on Nunivak Island in the Bering Sea, and mapping in Yellowstone National Park. | LUCCHITTA, Ivo - PhD geologist, USA (I1450)
|
| 162 | «u»«b»Emmigration«/u» «/b»- and life in Petersburg, Russia - until return in (1886 ?) Zjistit něco kolem vystěhování Voleských do Petrohradu - časově to odpovídá celkem masivní soudobé kampani (vedené koncem 60. let 19. století např. i v novinách) za vystěhování Čechů do Ruska místo do Ameriky (slovanská země, blízko a pod.). Půda tam byla přidělována zdarma či za nízké ceny a k tomu ještě další úlevy na daních aj. To se ovšem časem změnilo. Většina Čechů se usadila na Volyni. Někteří, zejmena řemeslníci, odtud pokračovali dál, do větších měst. S bádánim v Rusku je málo zkušeností (pozor - azbuka), a lze se obávat, že to není asi moc schůdná cesta. Zkusit se také informovat ve «u»«i»Slovanské knihovně«/u»«/i», vyšla např. kniha "«b»«i»Cechi v Sankt-Peterburge : 1703-2003«/b»«/i»". Dalo by se snad něco nalézt spíše v českých archivech - třeba seznamy vystěhovalců, pasy, pokud odešli legálně. Návrat rodiny do Čech může opravdu souviset s vojenskou službou - výzkum ukazuje případ, kdy byli povoláni k odvodu i muži rakouského občanství usazení v syrském Aleppu. Současně se v Rusku situace vůči pristěhovalcům přitvrzovala, úlevy byly odpírány, tlak k přestupu na pravoslavi, atd. ... Tolik lze vyčíst z dobového zpravodajství. | VOLESKÝ, František - řezník-tovaryš, Votice 71 (I26)
|
| 163 | «u»«b»Higher Education«/u»:«/b» «b»Polytech'Lille, «/b»1981 - 1984: Engineer - Material Sciences & Metallurgy «b»Université des Sciences et Technologies de Lille«u», «/u»«/b»1983 - 1984 : M.D. - Applied Mathematics to Solid mechanics «u»«b»Recent Positions«/u»: (2015 ) Learning Factory S.A.«/b» With more than 25 years of steel industry experience, 15 of which were devoted to visiting over 1000 different customers on five continents, 7 of which were devoted to technical responsibility (3,3 billions USD Capex management over the period), and 3 years devoted to management and investment responsibilities in South Africa, my breadth of knowledge of the material industry and its production processes contribute to my key role in getting a clear understanding of where the material industry should go to be successful. As energy will be key factors for the future of most of the companies, leading the Learning Factory capability center is a logic step. Knowledge transfer, learning and improving are the three factors which I live by in order to advance in my professional life.«b» 2005-15: C.T.O. of ArcelorMittal South Africa«/b» Joined the ArcelrMittal Dunkirk Plant in 1986 as an R&D engineer. Since 1990 has held various positions with in the Sales Department for the Technical Support Field. In 2000 he was appointed Product Policy and Services Director for the whole industry market. Following the Arcelor merger he took responsibility for the Innovation Platform department in Product R&D From 2005-2007 he worked within Downstream Corporate of Flat Carbon Europe in Luxemburg. Provide ArcelorMittal South Africa with leadership on all aspects of Technology, Strategy - including industrial footprint -, Operational Excellence, Continuous Improvement, Energy, Environment, TCO, Information System/Technology and Project Management. Further partner with the CEO, CFO, COO, CHRO, CMO, CSO etc. for business planning and to facilitate the delivery of results in areas of financial goals management, generation of revenue, targeted sales growth, social and corporate climate responsibility etc. as per the ArcelorMittal strategy. «b»2000-05:«/b» «b»Innovation Platform Senior Manager - ARCELOR«u» «/u»«/b», Gent Area, Belgium «b»1987-2000: Engineer, Manager SOLLAC«/b», Dunkirque, France | AERNOUT, Jean-Jacques Noël Cornil - ingenieur (I1350)
|
| 164 | «u»«b»Jaroslav ZÁTKA (1924-2002) - vzpomínání dcery Libuše (2015) «/u»«/b» Táta Jára ZÁTKA byl romantik - a mnohostranně nadaný člověk, který spoustu svých talentů plně neuplatnil. Jako teenager u tety v Rájci vyřezal totem indiánské hlavy v nadživotní velikosti, který jsme jako děti obdivovali. A mě k narození vyřezal 15 krásných loutek-marionet. Hrál na kytaru a hezky zpíval (na to zlákal mámu), dobře vařil, uměl upéct dort, velmi krásně maloval, uměl vyrobit pálenku, o likérech ani nemluvím. Když potřeboval na hory bundu, sedl si k šicímu stroji a za odpoledne si ji ušil-z kůže. Hory a závodní lyžování byly vášní jeho mladších let. Napsal dokonce i sci-fi novelu zasazenou do roku 2050, já jsem mu ten rukopis tenkrát ťukala na stroji, protože na to neměl čas. Příběh jeho novely pojednával mimo jiné o tom, jak jsou děti odebrány z rodin do kolektivů, aby se rodiče mohli dále rozvíjet. Oni byli s mámou oba velmi mladí na tolik dětí - na to nebyli svým dosavadním způsobem života připraveni. A to byl jeho problém: musel pracovat ač byl zvyklý hrát v létě tenis a v zimě jezdit lyžovat. Měl rád ženskou společnost a neuměl a nechtěl se starat o děti. Moc jsme ho jako malí neznali. Protože dětí přibývalo, musel jít pracovat do dolů, aby bylo na chleba. Žili jsme až do narození Vládi v malém bytě s babičkou v Praze-Košířích a táta odešel pracovat do uranových dolů do Jáchymova. Domů jezdil jen na víkend. S babičkou Pospíšilovou, sebevědomou dámou, zvyklou žít v jiných poměrech se příliš nesnášel a tehdy myslím dostalo jejich manželství první trhliny. Pak se nějak podařilo ten malý byt vyměnit za větší a táta začal pracovat v železnorudných dolech u Prahy, kam denně dojížděl. A opět se probudila jeho tvořivost a vymyslel plno zlepšovacích návrhů na stroje a přistroje, s kterými pracoval. Jenomže když s nimi přišel na patentový úřad a představil se ("Zátka"), neměl v tehdejším systému šanci. Někdo mu doporučil jednoho komunistického soudruha, který by s ním ty patenty mohl podat. Ten pan Weber si však ty patenty podal sám. Ale táta se jen smál a mávl rukou. Táta byl urostlý a pohledný chlap a ženské mu nedaly pokoj - a muži jsou tak slabá stvoření. Takže samozřejmě nebyl mámě věrný a trhlin v manželství přibývalo. Tennisové rakety a lyže dosloužily a táta začal rybařit. A protože on vždycky když něco dělal, tak s plným nasazením, vyhrával rybářské soutěže a opět byl obdivován. Ale potom i máma potkala člověka, který ji obdivoval a nevyhnutelně přišel rozvod. Jejich rozvod byl velmi klidný a noblesní a oni zůstali přáteli. Táta už si nedělal násilí a dámy střídal po libosti až jedna z jeho přítelkyň otěhotněla. Ženit se sice nechtěl, ale jako slušně vychovaný člověk si ji vzal a měl s ní celkem tři děti. Jeho druhá žena byla prosté děvče bez vzdělání a první léta spolu žili v jedné místnosti na pavlači v Radlicích. Aby uživil šest, sedm, osm dětí, vrátil se do uranových dolů v Příbrami kde pak pracoval až do penze. Díky jeho "prestižnímu" dělnickému zaměstnání získal i služební byt v Praze. V pokročilém věku prodělal celkem sedm mozkových mrtvic a rakovinu. Po restitucích (leta devadesátá) se odstěhovali do Hospozína, kde si koupili domek. Po mnoha letech jsem měla tuto možnost na tátu komplexně a pokud možno objektivně zavzpomínat. S odstupem tolika let to bylo dokonce příjemné si uvědomit, že jsem ho obdivovala a měla ráda. «u»«b»Narrated in 2014 by BV (iii): «/u»«/b»Jaroslav ZÁTKA (II) (*1924, my true cousin Jára) was born in their 'wilderness' hunting lodge far east close to Užhorod. The prominent South-Czecho Zatka family was terribly punished during the 2«sup»nd«/sup» World War when the children (Jara aand Vera) lost their mother Libuse who perished in the Auschwitz nazi concentration camp and father Jaroslav (Ferdinand) only narrowly escaped the same fate. As if this was not enough, the family was further persecuted by the communist regime after the war. While Jára apparently was not a studying type, he was a handsome and tall young man who under the communist regime eventually ended up voluntarily as a (uranium!) miner, making good wages - and erasing the communist label of a 'capitalist youth'. He married twice, had many children and, unsurprisingly, his passion was fishing. He had 2 sons named Jaroslav from the 2 different marriages. | ZÁTKA, Jaroslav - horník (I12)
|
| 165 | «u»«b»Karel HAVLÍČEK-Borovský «/u»«/b»Ve svém rodišti prožil Havlíček prvních devět let dětství, potom byl rok v Jihlavě, pak sedm let v Německém Brodě, o prázdninách pobýval v Batelově. «b» «/b»(Wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/Karel_Havl%C3%AD%C4%8Dek_Borovsk%C3%BD ) Born in «u»Borová «/u», today «i»Havlíčkova Borová;«/i» 31 October 1821 - 29 July 1856) was a «u»Czech «/u» writer, poet, critic, politician, journalist, and publisher. He lived and studied at the «u»Gymnasium «/u» in «u»Německý Brod «/u» (today Havlíčkův Brod), and his house on the main square is today the Havlíček Museum. In 1838 he moved to Prague to study «u»philosophy «/u» at «u»Charles University «/u» and, influenced by the revolutionary atmosphere before the «u»Revolutions of 1848 «/u», decided on the objective of becoming a patriotic writer. He devoted himself to studying Czech and literature. After graduating he began studying «u»theology «/u» because he thought the best way to serve the nation would be as a priest. He was expelled, however, after one year for "showing too little indication for spiritual ministry". After failing to find a teacher's job in «u»Bohemia «/u», he left for «u»Moscow «/u» becoming a tutor in a Russian teacher's family: he was recommended by «u»Pavel Josef Šafařík «/u». He became a «u»Russophile «/u» and a «u»Pan-Slav «/u», but after recognizing the true reality of the Russian society he took the pessimistic view that "Pan-Slavism is a great, attractive but feckless idea". His memories on the Russian stay were published first in magazines and then as a book «i»Obrazy z Rus«/i» («i»Pictures from Russia«/i»). After he returned to Bohemia in 1844, he used his writing skill to criticize the public habit of embracing everything written in the recently reborn «u»Czech language «/u». His attack was aimed specifically at a novel by «u»Josef Kajetán Tyl «/u». «u»František Palacký «/u» helped Havlíček get a job as Editor of the «i»Pražské noviny«/i» newspaper in 1846. In April 1848 he changed the name of the newspaper to «i»Národní noviny«/i» («i»National News«/i»). This paper became one of the first newspapers of the Revolutionary-era Czech «u»liberals «/u». He was concerned with the preparations of the «u»Congress of the Slavs «/u» in Prague. In July he was elected a member of «u»Austrian Empire «/u» «u»Constituent Assembly «/u» in «u»Vienna «/u» and later in «u»Kroměříž «/u». He finally gave up the seat to focus on his journalism. «i»Národní noviny«/i» became popular especially for his sharp-tongued «u»epigrams «/u» and his wit. Havlíček was, politically, a "liberal nationalist." However, he refused to allow a "party line" to inform his opinions. Often, he would criticize those that agreed with him as much as those that disagreed. He exoriated revolutionaries for their radicalism, but also advocated ideas like universal «u»suffrage «/u»-a concept altogether too radical for most of his fellow liberals. He was a pragmatist, and had little patience for those that spent their time romanticizing the Czech nationality without helping it achieve political or cultural independence. He used much of the space in his newspapers to educate the people on important issues-stressing areas like economics, which were sorely neglected by other nationalist writers. «u» «/u»House in «u»Brixen «/u» where Havlíček was interned (1851-1855) The Revolution in the Austro-Bohemian portion of the «u»Habsburg monarchy «/u» was defeated in March 1849 with dissolution of the «u»Kroměříž assembly «/u», but Havlíček continued to criticize the new regime. He was brought to court for his criticism (there was no freedom of the press in the Habsburg's territory) but he was found not guilty by a sympathetic jury. «i»Národní noviny«/i» had to cease publication in January 1850, but Havlíček did not end his activities. In May 1850 he began publishing the magazine «i»Slovan«/i» in «u»Kutná Hora «/u». The magazine was a target of «u»censorship «/u» from its start. It had to stop publication in August 1851, and Havlíček stood again at the court to answer on charges of dissent. Again, he was found not guilty by a sympathetic jury of Czech commoners. Havlíček translated and introduced some satirical and critical authors into the Czech language culture including «u»Nikolai Gogol «/u» (1842) and «u»Voltaire «/u» (1851).«u»[1]«/u» Against the law he was arrested by the police on the night of December 16, 1851, and forced into exile in «u»Brixen «/u», Austria (present-day «u»Italy «/u»). He was depressed from the exile, but continued writing. While in exile, he wrote some of his best work: «b»«i»Tyrolské elegie«/b»«/i» (Tirol Laments), «b»«i»Křest svatého Vladimíra«/b»«/i» (Baptism of St.Vladimir) and «b»«i»Král Lávra«/b»«/i» (King Lavra). When he returned from Brixen in 1855, he learned that his wife had died a few days earlier. Most of his former friends, afraid of the «u»Bach system «/u», stood aloof from him. Only a few publicly declared support for him. He died from tuberculosis, aged 35. «u»Božena Němcová «/u» put a «u»crown of thorns «/u» on his head in the coffin. His funeral was attended by a procession of about 5,000 Czechs. «u»«b»«i»Karel Havlíček Borovský«/u»«/b»«/i» se narodil v městečku Borová u Přibyslavi dne 31. října 1821 v kupecké rodině. Později se přestěhovali do Německého Brodu. Seznámil se s farářem Brůžkem, který ho vychovával a učil. Borovský chtěl být jako on, proto studoval teologii a filozofii na Karlově univerzitě v Praze. Byl velice temperamentní, nesouhlasil s některými institucemi, kritizoval absolutismus. To vedlo až ke sporu s vedením školy a byl vyloučen. Poté nezískal ani místo středoškolského «u»učitele Od roku 1845 se živí jako literární kritik. Obzvláště kritizoval Tylovo dílo «i»Poslední Čech«/i». Stanovil 4 body v moderní literární kritice: svoboda umělce, vědecký přístup k dílu, kromě záporů musí být vyzvednuty i klady, kritik nemusí být umělcem. To se ovšem nelíbilo «u»ostatním Začal se stýkat s Palackým a stal se novinářem v Pražských novinách. V letech 1846-1848 byl dokonce jejich šéfredaktorem. Poté založil vlastní Národní noviny. Udělal z nich výbor, který pojmenoval «b»Duch Národních novin«/b». Po revoluci v roce 1848 byl jediným opozičním novinářem, proto musel zastavit jejich vydávání. Odešel do Kutné Hory. Zde vydával časopis Slovan, k němuž vycházely Epištoly kutnohorské. Roku 1851 byl uprostřed noci zatčen a odvezen do tyrolského Brixenu. Byl zde odříznut od vlasti, přátel, čímž velice strádal psychicky. Jelikož byl ale nemocný, horský vzduch mu dělal velice dobře. V roce 1855 mu onemocněla žena a on se mohl vrátit do Čech. Než dorazil, jeho manželka zemřela. O rok později skonal i tento bojovník za svobodu myšlenek, který celou dobu prosazoval ideu: "Nejdříve Čech a potom Slovan." Zemřel 29. července 1856 v Praze. Jeho pohřeb se stal velkým manifestem. Tento text byl zkopírován ze serveru: «u»http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/karel-havlicek-borovsky.html#ixzz3sQxZa6VV «/u»«b» «/b»Jana Sobotková: "Karel Havlíček Borovský a ženská otázka", Diplomová práce (prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Brno 2006. http://is.muni.cz/th/64421/ff_m/ | HAVLÍČEK-BOROVSKÝ, Karel - žurnalista vlastenec (I1338)
|
| 166 | «u»«b»Karel«/u» MATOUŠ«/b», «u»sedlák«/u» a «u»rychtář«/u» (také Kateřina KROUSKÁ [roz. Pazderová ] ) je zmíněn jako kmotr při křtu Kateřiny HAVLOVÉ (provd. VRANÁ v 18 letech) nar. 1804-03-06. Záznam v Matrice NAROZENÍ Kováň-Katusice kniha 02, folio162: http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7154/130#«b» «u»Karel«/u» («u»Pavel«/u»??) («u»Václav«/u») MATOUŠ«/b» je poněkud klíčovou a zároveň nejistou postavou: Veronika Kovářová, která studuje hlavně Matouše, emailem ze dne 2017-04-18 sdílí, že : Našla jsem jeho úmrtí «u» Ten Matouš bez uvedení jména v indexu nemá uvedeno jméno ani v matrice na té str. 72 («u» Možnost, že by bylo mrtvě narozené a nepojmenované myslím nepřichází v úvahu, když jsou uvedeni kmotři (a že bylo pokřtěno :D ). Jsem si na 99% jistá, že dítě 6. 4. 1751«b» nebyl Karel«/b», ale «b»holka«/b» - v matričních zápisech kolem jsou holky uvedeny jako "baptisat«b»a«/b» est proles..." a kluci povětšinou "baptisat«b»us«/b» est infans". Křest Karla jsem jinde nenašla, ač jsem hodně hledala. Bohužel ani jeho svatbu, nevím, odkud byla jeho žena Dorota, v Katusicích se nebrali, prohledala jsem všechny možné Vrutice, nikde nic. Kolem r. 1740 se narodil «b»Jan Antonín«/b», Jiřímu a Kateřině Matoušovým, který by se mohl hodit, změnu jména by šlo svést na biřmování, i to se výjimečně stávalo, nezdají se mi ale kmotři (nejsou to ti obvyklí Krouští, Šnýdrové, atd.). Na «b»Jiřího a Kateřinu«/b» jako rodiče Karla by tedy ukazovalo i to, že Kateřina, vdova po Jiřím Matoušovi, zemřela «b»1769 «/b»na čp.«b» 13«/b» (tedy po přečíslování č.«b» 8«/b»), kde později zemřel i Karel. Navíc jsem jako zdroj našla toto «u» «i»"«u»«/i»Grunt Štěpánův«/u»: 1629 ujal ho Jakub Matoušův, 1684 Matěj Matouš, 1735 Jiřík Matouš, 1787 «u»«b»Pavel«/u» «/b»Matouš, Nyní č. 13." což ale zase nesedí úplně, protože je tam napsán ten Pavel, toho si ale vysvětluju tak, že někdo špatně v nějaké kronice přečetl «b»Karla «/b»jako «u»«b»Pavla«/u» «/b»(což se snadno může stát, když se na toho kurentového Karla podíváme zběžně). Ale proč by statek přebíral až «b»1787«/b», když by Jiří zemřel už před r. «b»1769 «/b»? | MATOUŠ, (Karel?Pavel?Václav) - http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/74 (I334)
|
| 167 | «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b» Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269) «u»«b»«i»ANNA Proroková-Čermáková«/u»«/b»«/i» byla provdaná v Jezbořicích. Její muž byl kapelníkem, kapelu pak po něm převzal syn. Můj tatínek říkal, že se vždy hlásil k lidem z Tuněchod a nechával pozdravovat. Já ho ale moc nepamatuji. | PROROKOVÁ-ČERMÁKOVÁ, Anna - Tuněchody č.51, provdaná do Jezbořic (I268)
|
| 168 | «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b» Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269) «u»«b»«i»FRANTIŠKA Proroková-Stará«/u»«/b»«/i» - moje babička. Provdala se za Václava Starého, narozeného v Rabštejnské Lhotě a od dětství žijícího v Tuněchodech, domek č.112 (směr cihelna), který si postavili, tak jako mnoho jiných v Tuněchodech za pana Slavíka, který vlastnil cihelnu umožnil zaměstnancům půjčky a levnější materiál za odpracované roky. Dědečka si pamatuji jen matně, byly mi 3 roky když zemřel, ale pohřební kočár tažený černými koňmi s chocholy mi v paměti uvízl zřetelně. Babička měla 3 děti: mého tatínka VÁCLAVA, JARMILU a JAROSLAVA. Žila s rodinou tety Jarmily, byly na sobě hodně závislé, obzvláště v době kdy od nich odešel strýc JOSEF do Slatiňan . Jarmila s rodinou po válce žila nějaký čas v Chomutově. Strýc ale na tamějších jatkách propadl alkoholu a zanedlouho se vrátil s rodinou domů. Strýc byl výborný řemeslník a člověk, ale jeho velké pití ničilo všechny. Zajímavé je, že po tetině úmrtí se už nenapil a dům udržoval v pedantském pořádku. PEPÍK (VÍŠEK) byl na vojně. Posléze domek zdědil. Bohužel, ve 44 letech měl v cihelně nehodu, spadl do "hliňáku" se strojem a nepřežil. Nyní v domku bydlí jeho žena ILONKA s dcerou KATEŘINOU a její rodinou. Po babičce jsem zdědila male skleněné ozdůbky, které ji dal děda z Chrudimské pouti (pejska, 2 lvi a muchomůrku jehelníček). Babička byla ráda mezi lidmi a hezky zpívala - což jsem po ní bohužel nezdědila (to zpívání). | PROROKOVÁ-STARÁ, Františka - zemědělstvi, Tuněchody (I272)
|
| 169 | «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b» Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269) «u»«b»«i»Strýc BÓŽA«/u»«/b»«/i» tedy zůstal hospodařit na rodném gruntu č. 51 a jeho polích. Všichni sourozenci bydlící v Tuněchodech dost drželi pohromadě. Nejvíce si ale pomáhali rodiny Božínka a Františky. Například při sázení a vybírání brambor. Bóža měl koně k orbě a ostatní zase ruce k práci. Zažila jsem stavění snopů do panáků, povřísla ze slámy, provázky s červenými kolíčky, samovazy, mlácení obilí na mlátičce ve stodole, kdy se foukaly plevy za stodolu na hromadu. Po sběru brambor jsme pekli brambory na ohníčku, ale take jsme lezli přes plot na hrušky k Píchom do zahrady. Vždy celý houf dětí když jsme měli stejné ovoce u strejdy na zahradě. Tento strýc měl dva syny, JIŘÍKA v Žitovlicích a JANA, který dělal traktoristu v tuněchodském JZD. Zajímavé je, že v části domu č. 51 určitý čas bydlela i moje matka KVĚTA s rodiči. | PROROK, Bohuslav (Božínek) (I2110)
|
| 170 | «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b» Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269) «u»«b»«i»Strýc JOSEF«/u»«/b»«/i» Prorok - kapelník. Kapelník mu říkali proto, že na vojně troubil na trumpetu. S tímto strýcem jsem se setkávala každou sobotu v předsíni domu č.43 pod kostelem, kde jsme s rodiči bydleli. Chodil se totiž dávat od mojeho tatínka, vyučeného holiče, holit a stříhat. Tato procedura stála tenkrát 2 kč, alespoň u mého tatínka. Jedno za 1 kč. Tento strýc se totiž bavil při čekání na zkrášlení tím, že mě strašil. Obšírně a šťavnatě vyprávěl, jak nachytal neposlušné děti, naložil je do sudu do náhonu aby změkly na posvícení nebo pouť (asi k jídlu, to už neupřesňoval). Já byla z toho vyprávění pořádně vystrašená a ani jsem nedutala a koukala zmizet. Myslím, že v malých obměnách vykládal stále totéž, ale vždy si tím zjednal respekt. Tento strýc byl drobné a suché postavy a jeho žena také. Jejich děti byli: FANČA - provdaná ŘÍHOVÁ v Ostřešanech. TONDA - byl velký fešák, ženatý v Klatovech odkud přijížděl jen někdy, tak na funusy. Proroky nezapřel vyzáží. VÁCLAV ve Slatiňanech - dělal vedoucího zemědělského odboru v Chrudimi. Mnohokrát všem příbuzným pomohl. Takový anděl strážný celé rodině. JOSEF - bydlel v Tuněchodech č. 77, proti nám. Jeho manželka byla Anna DUTÁ z Kalousova. On byl myslivec a pytlák v jedné osobě, měl rád kytičky a les. Měl dceru Annu provdanou KROULÍKOVOU v Litomyšli a syna Jiřího. | PROROK, Josef Pavel - kapelník, Tuněchody č.16, počat nemanželský (I271)
|
| 171 | «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b» Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269) Další z klubka Proroků byla «u»«b»«i»ALŽBĚTA, provdaná Kabeláčová«/u»«/b»«/i» v Chrudimi. Vdávala se prý později. Strýc byl soukromý obchodník. Krouhal a prodával zelí. Spolu měli dvě dcery, MILUŠKU, která zemřela v 2.5 letech na otravu krve a JAROSLAVU, která je nyní v Austrálii (Procházková). Kabeláčovi jezdili do Tuněchod vlakem na poutě a posvícení. Tetě říkala babička "Butko" - jako dítěti mi nepřišlo na mysl, že je to zkomolenina Alžběty. Přišla jsem na to až když to bylo napsané na náhrobku. Teta zemřela v r. 1974 a strýc žil ve Svítkově s paní Součkovou. Návštěvy obnovila až teta Jaroslava, když přijela v r. 1990 se strejdou Jaroslavem Procházkou po revoluci do Čech z Austrálie. Nyní se vídáme s jejich synem Michalem, když přijede do Prahy s rodinou jedenkrát za rok. Má italskou manželku a dceru Emilku. Druhý syn Hynek, který nedávno zemřel, měl japonku Naoko a dceru Alžbětu. | PROROKOVÁ-KABELÁČOVÁ, Alžběta (Butka) - dvojče s Václavem (I2300)
|
| 172 | «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b» Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269) Protože čas neúprosně letí a mnohé věci a události, které jsem prožila postupně ustupují jiným událostem, rozhodla jsem se uchovat pro budoucí z rodu Proroků, Starých, Chalupů, Myšků, atd.atd., alespoň zlomky vzpomínek na události, které se kolem mě udály a vzpomenout na lidi, kteří kolem mne prošli za mého dětství a mládí. Mnohé věci si pamatuji z vyprávění babiččiných sourozenců a jejich rodinných příslušníků, kteří se scházeli s velkou pravidelností u mé babičky FRANTIŠKY Staré, rozené Prorokové, na konci Tuněchod směr cihelna. Bylo nepsaným zvykem v neděli po obědě posedět u kafe a ochutnat buchty, které pekla vynikající - hlavně makové. Mák třený trdlem v trdlici. Babička pekla také zvláštní ořechové obloučky ale z bílého máku, spodní část tvořila tenká oplatka. Při těchto návštěvách se probraly nejen nepříjemné věci z každé rodiny ale i nemoci hospodářských zvířat, která slepice zanáší, kolik je kuřat, housat, kůzlat a podobně, ale též co se kam bude letos sít a sázet, později jak to jde v družstvu. Také zlobení dětí, co provedly, kdo s kým chodí, má parohy a pod. Nejsmutněji bylo mezi všemi když družstvo nařídilo odprodej tažných koní do Belgie (bylo to celostátní). Strýc Bóža se loučil s "Fuksou", koněm, který byl členem rodiny. Dokázal se vrátit sám domů s valníčkem, nechal po sobě lézt houf dětí, byl trpělivý. Další smutná neděle byla, když se s námi všemi loučila babička před pondělním nástupem do chrudimské. nemocnice. Loučila se s lidmi a se vším co běhalo po dvoře. Tušila, že se už nevrátí. Po jejím odchodu se už nedělní sezení nekonala, jejich účastníci postupně odcházeli na věčnost. Častokrát jsem vyslechla historku o tom jak se JIŘÍK vrátil od Pijavy z vojny domů a posléze odcházel z Tuněchod do chrudimského špitálu s písničkou na rtech "zdali já se ještě podívám k Tuněchodským zahradám". Všichni brečeli - Jiřík je pochován v Tuněchodech, bylo mu 23 let. Je ve stejném hrobě s Františkou, jejím mužem VÁCLAVEM, dcerou JARMILOU, s Josefem VÍŠKEM a jejich 44-letým synem Pepíkem. Další vzpomínání patří babiččiným rodičům. O její mamince říkali, že to byla náramná krasavice (trochu její podobu prý měla ta naše babička FRANTIŠKA. Tato moje prababička, přestože zemřela ve 42 letech, stačilaporodit 16 dětí. Měla několik dvojčat (přežil však jen jeden pár).. Je zajímavé, že v dalších pokoleních se dvojčata zatím nevyskytla. Její manžel JAN byl silný a urostlý muž, v zimě prý nosily děti do školy ověšené kolem svých ramen, protože neměly boty. "Jedny dřeváky jsme měli, kdo dřív vstal ten je měl, ostatní nesl tatínek". Tento silák neunesl smrt své ženy, pil a odešel ve 48 letech krátce po ní. Některé děti zemřely maličké. Mluvilo se o LOJZÍČKOVI a o VINCÍČKOVI, který skončil pod koly pivovarského vozu. Jména dětí se i opakovala. Sirotci byli odkázáni sami na sebe. Někteří odešli do služby. BÓŽÍNEK v 9 letech oral s koněm před hřbitovem a to ani neudržel rádlo. | STARÁ-ŠTUMPOVÁ, Zdenka - mechanička (Tesla, Pardubice) (I2269)
|
| 173 | «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b» Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269): «u»«b»«i»Strýc VÉNA«/u»«/b»«/i» odešel do Žitovlic, kde se později vypracoval až na správce statku. Majitelkou byla vdova. Měla asi 18-letého syna, kterého chtěli oženit se strýcovou neteří BĚTOU. Bohužel, hocha ale zranil kůň a on zemřel. Strýc se s vdovou oženil a povolal k sobě Božínkova syna JIŘÍHO, který se pak oženil s neteří strýcovy manželky. A tito měli dceru MARUŠKU "Žitovlickou", se kterou jsme zažily mnoho krásných a divokých prázdninových radovánek. Strýc VÉNA se oženil z rozumu se starší paní, ale žili spolu poměrně dlouho a šťastně. Snažili se pomáhat Prorokovým sirotkům kde mohli, brali je na prázdniny do Žitovlic a dali je do učení - VÁCLAV se měl učit na řezníka. Tyto pokusy však ztroskotaly, protože učedníci tak tesknili po Tuněchodech, že po pár dnech z učení utekli. Nepomohlo ani, že Václav dostal kostkovanou kazajku, holinky a zástěru - což pro něj byla velká vzácnost. | POSPÍŠILOVÁ-PROROKOVÁ, Anna - vdova starší než Václav (I277)
|
| 174 | «u»«b»Stavení selská v Katusicích «/b» - Grunt Štěpánův: 1629 ujal ho «b»Jakub Matoušův«/b», 1684 «b»Matěj«/b» Matouš, «u»1735«/u» «u»«b»Jiřík«/u»«/b» Matouš, 1787 «b»Pavel«/b» Matouš, Nyní «b»č. 13«/b». (staré číslování).«u»«b» Jiří Matouš se také vyskytuje ve SPIKALECH «/u»«/b»: L.P. «b»1625«/b» ve čtvrtek po památce sv. Panny Doroty«b» JAN Matouš«/b» z Katusic koupil živnost s chalupou«b» čp.3«/b» s rolí ornou, s loukou a všelijakým příslušenstvím od Václava Načury ve vsi Spikaly, «b»Matějovi «/b»synu svému, za sumu 700 kop. míš. Svrškové k té živnosti dole psaní zanecháni byli: Klisna 1, slepice kohoutem 10, vůl spotřebami 1, řebřiny 1, plouh 1, prasat ročních 2, provaz 1, sekyra kládní 1, kopáč 1, stohy 2, svícen 1, mohyla 1, vidle 1, měděnec 1, brány s hřebíky 1, na zimu žitem a pšenicí dobře oseto bylo, ječmene se zanechalo 1 korec, ovsa 10 korců, pšenice 3 korce, jiného nic. L.P. «b»1639 «/b»držel grunt ten «b»Matěj Načura«/b» L.P. «b»1664 «/b»dne 13. Octobris ujal ten grunt«b» Matěj Matoušův«/b» L.P. «b»1695 «/b»má jej Jiřík Načura, «b»1721 «u»Jiřík«/u» Matouš«/b», «b»1762 Šťastný Matouš«/b», «b»1809 Jiřík Matouš«/b», «i»Pravděpodobně, to byl tento Jiří, který se mohl ujmout gruntu ve Spikalech v r. 1721. «/i»1826 Václav Strobách, zemřel 1908. Po něm ujmul statek roku 1878 Josef Strobách, hospodář velmi přičinlivý a dobrý, pozdější zapisovatel kroniky jejíž opis jest na prvních 35 stránkách. Dostal zápal plic a v roce 1911 v květnu zemřel. A choť jeho Marie již počátkem července prodala tento grunt páru Václavu a Anežce Šágrovým z Katusic, s úrodou a inventářem za 126.000 kč. Se synem Miloslavem (*1886) se vystěhovala do Kovánce, kde Marie dcera provdána byla za Vladimíra Svatoně. Zde koupila si domek. Syn Miloslav se odstěhoval do Prahy. 1918 v listopadu vyhořela střecha domovního stavení. 1923 postaveny chlévy. 1932 koupili manž. Šágrovi domek čp.14 s 5 korci pole a s výměnkem od Jaroslava Bláhy. Hned však domek prodali Barboře Holubové roz. Hlaváčové bez polí. Cena prý 15.000 Kč pouze za domek, kupní cena od Bláhů nezjistitelná. Manželé Šágrovi - dítky: Václav vystudoval obchodní akademii, Vladislav a Libuše. Dne 26. června 1938 provdala se Libuše za okr. Soudce (asi) E. Michula. Václav Šágr se oženil s Hlaváčovou z Nečeříte. «i»Z web-stránky vesnice SPIKALY: «/i» http://spikaly.webgarden.cz/rubriky/dejiny-obce/dejiny-jednotlivych-domu | MATOUŠ, Jiří - Katusice č.13?, (+) http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/247 (I1893)
|
| 175 | «u»«b»TONDER Hanno «/b» «u» «b»Hanno Tonder«/b» byl vskutku výjimečným zjevem mezi českými golfisty. V období předválečného rozkvětu českého golfu vyhrál mezinárodní titul mistra republiky v letech 1933 a 1938, vždy proti kvalitní domácí i zahraniční konkurenci. V roce 1936 zazářil v postolympijské Velké soutěži národů v Baden Badenu mezi nejlepšími amatérskými hráči Evropy. Odtržení Sudet v roce 1938 a pozdější válka násilně přerušily nadějný předválečný rozvoj československého golfu. Odtržena byla tři západočeská golfová hřiště, oddělilo se slovenské hřiště v Piešťanech a během války zanikla hřiště u Třemšína a po smrti barona Ringhoffera v roce 1940 i ve Volešovicích. Protektorátnímu českému golfu zůstala pouze hřiště v Klánovicích a na Líšnici. V tomto období opět mezi českými golfisty kraloval líšnický «b»Hanno Tonder«/b». Vyhrál protektorátní mistrovství Čech a Moravy v letech 1939, 1941, 1942 a 1943. Pak se již válečná mistrovství nehrála. V roce 1941 získala mistrovský titul mezi ženami členka GKL Anna Strobachová. Po smrti předsedy Českomoravského golfového svazu barona Ringhoffera vedl během války tento svaz člen GKL Zdeněk Klan. Tvrdou ránu zasadila golfistům tzv. heydrichiáda. V první vlně jejích represivních poprav skončil svůj život prezident GKL, JUDr. Ludvík Vaněk, který prezidentskou funkci vykonával od roku 1930. Tuto ztrátu prožívalo semknuté kamarádské prostředí GKL velmi bolestně. Ke konci války byly uzavřeny Klánovice a český golf přežíval několik měsíců již jen na Líšnici. Poválečná doba přivedla do klubu řadu nových mladých členů a s nimi i nový elán. Společenské prostředí klubu a sportovní aktivity významně ožily. V čele klubu nahradil popraveného Ludvíka Vaňka další zakládající člen JUDr. Prokop Sedlák. Tomu byl přiznán titul primátor, protože titul prezident byl i posmrtně ponechán Ludvíku Vaňkovi. Přišel však únor roku 1948 se svým komunistickým pučem a GKL opět o své mladé hráče přišel. Většina z nich totiž odešla do zahraničí. Ve čtyřletém období 1947 až 1950 vyhrál líšnický Hanno Tonder třikrát mistrovský titul, pouze v roce 1949 skončil druhý za vycházející golfovou hvězdou Miroslavem Vostárkem. V roce 1950 však porážku Vostárkovi oplatil a ve finále hraném na 36 jamek jej porazil na 31 jamce 6/5. Krátce nato byl «b»Hanno Tonder«/b» uvězněn v souvislosti s útěkem za hranice jeho bratra Ivy, válečného pilota, a jeho ženy Jiřiny, majorky československého letectva ve Velké Britanii. Odsouzen byl na 3,5 roku do vězení a svůj trest vykonával v lágru Vojna v uranových dolech na Příbramsku.Jeho majetek propadl státu, výkon právnického povolání mu byl zakázán a pracoval jako závozník. V roce 1955 ukončil svůj pohnutý život sebevraždou. Zemřel 21.2.1955 v Praze, podle rodinných udajů nikoli tak z důvodů politické persekuce, ale pro ztrátu lásky své manželky. | TONDER, JUDr Hanno (I872)
|
| 176 | «u»«b»Vít mladší«/u»«/b» se asi nedožil věku, protože dědictví otcova mlýna (po smrti Víta-otce ho spravovala manželka 2, vdova Magdalena) přechází (1673-9-28) na druhého syna JANA PAVLÍKA (*1655), kter se stal nositelem rodu. | PAVLÍK, Vít - asi nedožil (I2782)
|
| 177 | «u»«i»http://www.pocinovice.cz/e_download.php?file=data/editor/135cs_1.pdf&original=O+Pocinovic%C3%ADch.pdf«b» Stříbrný mlýn«/u»«/b»«/i», Pocinovice u Klatov: Název Stříbrný mlýn vznikl doslovným překladem německého Silbermühle. Mlýn původně patřil běhařovské vrchnosti, později byl prodán do dědičného nájmu. V roce 1770 mu bylo přiděleno běhařovské č.p.36 a byly pro něj vedeny samostatné matriky. V průběhu osmnáctého století se na mlýně vystřídalo několik mlynářů. Byli to například Jiří Kunert, narozený v roce 1753 a jeho zeť Martin Weber, Adam Holub a Valentin Kučera. Mlynáři Václavu Kronforstovi z Pocinovic č.p.121 a jeho ženě Dorotě se zde v roce 1773 narodila dcera Anna a v roce 1776 dcera Alžběta. V roce 1833 zemřel ve Stříbrném mlýně mlynář Ondřej Mlezina, pocházející z Mrákova, který společně s bratrem Josefem od roku 1812 do roku 1829 vlastnil úborský poplužní dvůr. KAREL PAVLÍK, syn dolnolukavického mlynáře Karla Pavlíka a jeho manželky Ludmily, rozené Fingerové, koupil v roce 1834 Stříbrný mlýn za dědický podíl z otcova mlýna od Lamberta Kacerovského. Oženil se se svojí vlastní sestřenicí Barborou, rozenou Rakovou z Prahy, a měl s ní osm dětí. Syn JOSEF, narozený v roce 1842, se stal otcovým nástupcem ve Stříbrném mlýně. V březnu roku 1849 jela tehdy třiatřicetiletá mlynářka Barbora Pavlíková bryčkou do Pocinovic. V místech, kde se dnes říká U pískovny, se jí splašili koně a těhotná žena utrpěla tak těžká zranění, že jim na místě podlehla. Bude asi náhodou, že takřka na stejném místě zemřel v roce 1934 při nehodě na motocyklu její pravnuk ANTONÍN PAVLÍK. Zanechal po sobě čtyři děti: Oldřicha, Josefa, Romana a Zdeňku. Po tragické smrti manžela Antonína vdova MARIE Pavlíková pokračovala za finanční podpory svého švagra MUDr. Josefa Pavlíka v přestavbě Stříbrného mlýna do jeho současné podoby. Na svoji dobu moderní mlýn poháněla elektrická energie, vyráběná vodní turbínou. Do provozu byl uveden v roce 1936. V padesátých letech minulého století byl znárodněn a zakonzervován. Mlynář Oldřich Pavlík pracoval ve svém bývalém mlýně jako hlídač národního podniku Západočeské mlýny a pekárny. Oženil se s Marií Stojecovou z Úborska č.p.8, která vystudovala lékárnickou fakultu. Jejich potomci jsou i současnými majiteli. ( http://www.pocinovice.cz/e_download.php?file=data/editor/135cs_1.pdf&original=O+Pocinovic%C3%ADch.pdf ) - str. 15. Jižně od Pocinovic poblíž Hadravy se nacházejí Nové Pocinovice, našimi předky nazývané „Jednoty". Často používaný název Padrtiny je odvozen od lesa, na jehož okraji jednotlivé usedlosti leží. Pojmenování lesa „na Patertinach". je uvedeno v katastrální mapě z roku 1837. Nové Pocinovice sestávají ze samot a č.p. 70 byli PAVLÍKOVI. Stříbrný mlýn, který měl v té době (1870) ještě běhařovské č.p.36. «u»«i»Poznámky «/u»( viz PDF online, str.7 ): «/i»Pravděpodný pra-potomek Karel Pavlík*1877 z č.p.102 zemřel v Pocinovicích na následky válečných útrap doma ( viz PDF online, str.7 ). Náčelníkem spolku Orel (1920), cvičitelem a divadelním režizérem se stal Josef Sazama z č.p.154 U Varhaníků, také pozdější starosta obce. Josef Sazama se narodil v roce 1902 svobodné matce Marii Sazamové. Po svém nevlastním otci, který byl vysoké postavy, převzal přezdívku Hanibal. Oženil se s MARIÍ PAVLÍKOVOU z č.p.179, se kterou měl dvě děti, Marii a Františka. Bohumil Faul z č.p.142, člen diecesní pastorační rady, ho v roce 1970 popsal jako „člověka bystrého, s vrozenou dávkou inteligence, který se sám naučil hře na varhany a v této se stále zdokonaloval, člověka statečného a obětavého, který celá léta stál v čele katolického hnutí v obci." (str.7) V r. 1908, dostal pokutu 4 korun za karban František Pavlík z č.p.179, zvaného "U Matoušů". Matouš Pavlík se narodil v roce 1839 v č.p.50. Přezdívkou vlastníka je například pojmenování č.p.33 "U Krejhlů" (Jakub Pavlík vulgo Krejhl, narozený roku 1729). (Str. 17). | PAVLÍK, Karel - mlynář, Stříbrný mlýn, Pocinovice (I2746)
|
| 178 | «u» | FILÍPKOVÁ, Anna (I1101)
|
| 179 | «u» «b»Jiří Koldovský«/b» se narodil jako Jiří Cicvárek do rodiny operní pěvkyně Růženy Koldovské - Cicvárkové (1875 - 1943) a Dr. Václava Cicvárka 9. března 1899 v Praze. Po smrti otce se jeho matka provdala za novináře Miloše Čtrnáctého (1882 - 1970). Malého Jiřího Miloš Čtrnáctý adoptoval a dal mu své jméno. Herecké práci se začal cíleně věnovat již od roku 1916. Nejdříve prošel venkovskými společnostmi (například u společnosti Josefa Faltyse). Poté nastoupil do kamenných divadel, kde kromě hraní také režíroval: Tylovo divadlo v Nuslích, Švandovo divadlo, Velká opereta (1933 - 1939), Nové divadlo Oldřicha Nového a další. Pražská angažmá střídal často s venkovskými - svou přítomností poctil například oblastní divadla v Bratislavě, Kladně, Brně, Plzni a Olomouci. V letech 1928, 1929, 1931 i 1932 hostoval v Národním divadle v Praze. Za války režíroval (a také vedl) v Moderním divadle v pražském Akropolisu. Po válce vystřídal štace v pražské Uranii, ostravském Zemském divadle a táborském Městském divadle. Svoji uměleckou dráhu završil jedenácti lety ve známém Městském divadle v Kolíně (1948 - 1959), ze kterého odešel rovnou na zasloužený odpočinek. Hrál ve hrách „Kateřina Veliká", „Náš pan farář", „Maryša" či „Fidlovačka". Koldovský ztvárňoval nejdříve různé milovníky a hrdiny, z nichž se přehrál na zkušené starší muže, otce a významné pány z lepší společnosti. Své role dokázal převyprávět jak v kladném duchu, tak také v tom záporném, které zvýrazňoval svou postavou, mimikou, hlasem, gesty, pohyby a výrazem. Jeho horší talent však neměl větší příležitost se více vyvinout. Ve filmu se moc neuplatnil. Na plátně vytvořil pouze epizodní role v osmi filmech. Hrál malé role pánů z lepších kruhů: muže v němém Kašparově ZÁHADNÉM PŘÍPADĚ (1924), ředitele oceláren v Kubáskově sociálním dramatu SVÍTÁNÍ (1933) podle scénáře Otakara Vávry a hosta na večírku v melodramatu SRDCE ZA PÍSNIČKU (1933) Karla Hašlera, kde divákovi utkvěly dodnes oblíbené „hašlerovky". Po čtyřech letech mu byl nabídnut cholerický filmový režisér v Bromově komedii KARIÉRA MATKY LÍZALKY (1937) s Antonií Nedošinskou, Theodorem Pištěkem, Evou Gerovou a Ladislavem Peškem a Karel v sociálním filmu HARMONIKA (1937), jenž opět režíroval Ladislav Brom, který se čerstvě vrátil ze studijního pobytu v SSSR. Následný rok se ukázal jako hrabě v Lamačově LUCERNĚ (1938) podle slavného dramatu Aloise Jiráska o hájení práv prostého lidu, jenž režisér Lamač natočil již předtím v němé verzi z roku 1925. Výrobní firma šetřila na výpravě v domnění, že venkovským divákům půjde hlavně o divadelní předlohu, o příběh a o „národní duch" hry. A jako zpravodajský plukovník ve snímku HRDINOVÉ HRANIC (1938) režiséra Jaroslava Blažka, jenž reagoval na dramatické události z roku 1938 a kvůli nastalé politické situaci a blížící se německé okupaci nemohl býti nikdy dokončen. Své poslední role se dožil o celé dva roky později (stejně jako jeho manželka Jožka Koldovská), když s přísností zahrál inspektora Holana ve Slavínského filmu POZNEJ SVÉHO MUŽE (1940). Slavínský do tohoto příběhu vymyslel Helenku (Marta Fričová, potomek slavné herečky němých filmů Suzanne Marwille a nevlastní dcera režiséra Martina Friče), která se provdá za sňatkového podvodníka Gustava (Raoul Schránil) a nastěhuje se do vily jeho zaměstnavatele, inženýra Petra Kovala (Jan Pivec), za kterého se Gustav vydával. Ze zahraničí však přijíždí pravý Koval… Jak to celé nakonec dopadne? Odchod mimo Prahu Koldovskému znemožnil uplatnění ve znárodněné kinematografii, protože v Praze se nacházely jediné filmové ateliery na Barrandově a v Hostivaři. Externě a výjimečně spolupracoval také s rozhlasem. Byl třikrát ženatý a jeho první manželkou byla herečka Jožka Smolová - Koldovská (1905 - 1962), oba herci se objevili společně ve filmech SVÍTÁNÍ a SRDCE ZA PÍSNIČKU. Nakonec Jiří Koldovský zemřel 8. ledna 1963 na plicní embolii v Kolíně ve věku nedožitých šedesáti čtyř let. | KOLDOVSKÝ, Jiří - herec (I1274)
|
| 180 | «u»http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-743b&scan=16#scan16 4. February 1796 Copul: P. Mathias Kahsiczka expositus capellanus Klappensis, Lybochovitz Ignatz Wykisali, towaryss truhlarzsky v mieste Raudnitce Nro 27, pozustali syn po + Petrowy Wykisalym, biwalim kantorem w Seltschanech knizetcyho Lobkowiczkyho panstwi Chlumeczkeho (myšlen Vysoký Chlumec, čili to mohou být klidně Sedlčany) Barbora, wlastni dcera Vita Lachowskeho z mesta Budin knizetcyho diettrichsteinskyho panstwi Budinskeho, slouzicy kucharka u pana burggrabyho v Lybochowiczych Nro 88 Johann Wikisalý Rathkanzelist? in Raudnicz Framtisska Blasskowa dcera Jana Blažka mystra hrnčiřskeho a messtana w Libochowyczych. (od Kateřiny Lochmnové, email 2017-01-26) | VYKYSALÝ, Ignacius (I2460)
|
| 181 | «u»http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-7cd5&scan=86#scan86 «/u» + «u»http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-7ca0&scan=55#scan55 «/u» | VYKYSALÁ, Kateřina (I2462)
|
| 182 | «u»Index «/u»matriky «u»narození«/u»/úmrtí Kováň-Katusice kniha 11, scan 206: http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/206#«b» Karel Ján Matouš«/b» - záznam narození: 1871-3-1 Matrika Katusice on-line svazek http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/111 Porodní) bába - Anna Kalvachová ze Skalska, Mat Wojík, farář. «u»«b»Otec«/u»:«/b» Karel MATOUŠ rolník z Katusic č.p. 8, okres Mnichovo Hradiště, syn Štěpána MATOUŠE rolníka z Katusic č.p. 8 a matky Kateřiny ŠTROSOVÉ ze Sudoměře č.p. 25, okresu téhož. «u»«b»Matka«/u»:«/b» Alžběta ŠNÝDROVÁ, dcera Václava ŠNÝDRA rolníka z Krásnovsi č.p. 24 a matky Alžběty rodem FINKOUSOVÉ z Krásnovsi č.p.36 okresu Mn. Hradištského. «b»Kmotr:«/b» Kryštof KROUZSKÝ, syn Jana KROUZSKÉHO z Katusic č.p.12. «b»Svědek:«/b» Jan ŠNÝDR, rolník z Krásnovsi (č.p.24). Marie VRANÁ, selka ye Skalska č. 26 | MATOUŠ, Karel (ii) Jan , Jr - starosta a statkář (I213)
|
| 183 | «u»Index «/u»matriky narození/úmrtí Kováň-Katusice kniha 11, scan 206: http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/206# | MATOUŠ, JUDr. Jiří - návladní (I420)
|
| 184 | «u»Index «/u»matriky narození/úmrtí Kováň-Katusice kniha 11, scan 206: http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7163/206# | MATOUŠ, Karel (i - Veliký) - velkostatkář (Bohnice) (I33)
|
| 185 | «u»ŽENICH «/u»- Adam NIKRIN, soused Kosohorský č.62, poddaný k Voticům. VDOVEC (věku 33 let), náboženství římsko-katolické. «u»NEVĚSTA «/u»- Anna HELMOVÁ, dcera Antonína HELMY z Votic č.27 a matky Roziny ČERMÁKOVÉ z Votic. SVOBODNÁ (věku 30 let), náboženství římsko-katolické. SVĚDKOVÉ - Mathias Březovský, obyvatel z Votic, Josef Rimond, soused Votický | NIGRIN, Adam - kožešník, Votice č.27 (I491)
|
| 186 | (2015) «b»Tom Bergin«/b» is a Reuters journalist, based in London, who writes about corporate and economic affairs. He is also the author of "Spills & Spin: The Inside Story of BP", a critically-acclaimed history of the British oil major. In March 2013, he was named "Business Journalist of the Year" at the British Press Awards and won a Society of American Business Editors and Writers award for explanatory reporting, and won the Orwell Prize for his reporting on Starbucks' tax avoidance system. «u» | BERGIN, Thomas (I1394)
|
| 187 | (Dvojče s Anna Marií) záznam v online Matrice narození (Státní Oblastní Archiv, Praha) kniha Kováň-01, Katusice, folio 34, scan 36 : «u»http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/36«/u» | MATOUŠOVÁ, Lidmila - dvojče, http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/36 (I1888)
|
| 188 | (Dvojče s Lidmilou) záznam v online Matrice narození (Státní Oblastní Archiv, Praha) kniha Kováň-01, Katusice, folio 34, scan 36 : «u»http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/36«/u» | MATOUŠOVÁ-FILIPOVÁ, Anna Marie - dvojče, http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7153/36 (I1889)
|
| 189 | (Medical):«b»«i»Medical Comment «/b»«/i»The tragic and astonishingly similar fates of «b»Julius [I] Kubert «/b»and his brother in law, «b»JUDr Jindřich Rychlík«/b», first husband of Olga Zátková, prompts me to digress once more in the medical field«b». «/b»Both Julius [I] Kubert and Jindřich Rychlík died of tertiary syphilis, with the form affecting the central nervous system, colloquially known as general paralysis or general paresis (or palsy) of the insane. In this day and age it is easy to forget how devastating disease syphilis used to be when no effective treatment existed, in particular in its tertiary forms. The disease affected all strata of society. It was only with the discovery of penicillin in early 1940's, that effective treatment became available. The insidious early stages causing no hardship for the infected person may mask the disease until it explodes in the terminal devastating stages, which affect various vital organs, including the central nervous system. The involvement of the brain and spinal cord by the disease results in disintegration of the personality and to motor dysfunction. The disease was not unlike AIDS in our day, before the discovery of modern antiretroviral drugs. Typically, the disease carried away young men and women in the flower of their lives, leaving behind despair, shame and financial ruin of families. Perhaps the most painful for the families was the personality change of the unfortunate victims, which was quite common. This is what happened to these two luckless young men. «b»Julius [I] Kubert «/b»was«b» 41«/b», when the illness declared itself by his intellectual decline. He realized he could no longer cope with preparations of the examinations for staff officers. Motor dysfunction and personality change followed, the latter apparently for the better. According to Vlastislav, the illness transformed him into a meek, kind, patient and modest person. This only added to the pain of his close ones. He was discharged from the Army for the second time, this time for legitimate health reasons. He died at «b»43 «/b»after an accidental injury suffered under influence of the disease. Thus, he was mercifully spared of the disgrace of institutionalization. «b»JUDr Jind Rychlík«/b», Olga's husband, became manifestly ill at 43 and died at 46. The similarity of the fates of the husbands of the two sisters gives an eerie sensation of the implacability of the hand of destiny. One must not, however forget that the disease was quite common in the upper middle class, and that the hypocritical prudish society is at least partly to be blamed for the spread of the disease amongst young gentlemen. «b»Bohumila «/b»never remarried. She devoted her life to her orphaned children. Her father August [I], who shared with her the guardianship of the children, was ever important in her life. Besides caring for her children, her greatest joy was continuous learning, which she never gave up. Her English and her French became so good that she won a contract for translation of Galsworthy's Forsyth Saga. She accomplished this literary success with a minimal commercial reward. Nonetheless, the income earned from her translation work helped her to buy a small house in Libni which gave her independence and privacy she yearned for. For the sake of sparing others she kept her sorrows, pains and disappointments to herself. Thinking first of others and sparing them of worries appears to be a pattern throughout her life. This included her health problems. Neglect of her own health was a luxury she could hardly afford, as her health had never been robust. Typically, she kept mum about her troubles till advanced, causing in the end considerable worries for her daughter Eva and her husband MUDr Hilar [II] pi ka, who literally saved her life on a number of occasions. At this point the «i»Narrative «/i»ends. Because Bohumila ("bábuška") spent the rest of her life with her daughter's Eva family, she is well remembered by her grandchildren, who all keep fondest memories of her. I was fortunate that I met her and knew her, before and after our marriage with Diana. (Source: «i»From Petr PETRIK, MUDr : "«b»FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková«/b»" «/i») «b» «/b» | KUBERT, Julius - pražský setník (I905)
|
| 190 | (Medical):«b»JUDr Jindřich Rychlík«/b», Olga's husband, became manifestly ill at 43 and died at 46. The similarity of the fates of the husbands of the two sisters gives an eerie sensation of the implacability of the hand of destiny. One must not, however forget that the disease was quite common in the upper middle class, and that the hypocritical prudish society is at least partly to be blamed for the spread of the disease amongst young gentlemen. («u»Source«/u»: «i»From Petr PETRIK, MUDr : "«b»FAMILY CHRONICLE: Family of Diana Špičková«/b»" «/i») | RYCHLÍK, JUDr Jindřich (I1601)
|
| 191 | (Medical):2014 narration from memory by Bohumil (iii) VOLESK , the grandson: Grandpa VOLESKY was a gregarious, engaging and energetic person. Sometime during his life he had an accident (not known to me) and one of his legs was a few cm shorter. As a result, he wore an orthopaedic shoe and he was LIMPING. His head was completely bald (don't know if he shaved some residual hair). BOHUMIL and RŮŽENA lived in Praha-Karlín, Prvního pluku 18), on the corner of the main throughfare (Sokolovska), right by the elevated railway (viaduct) where we visited them after the WW-2. They also had a summer retreat house in Klánovice u Prahy. As very small children (BV = 3-6 years) we used to go there sometimes. I remember (BV-III) the garden with sandy paths which we raked in the pattern of 'parkettes' (zig-zag) with grandpa. This is how I remember him - In 1949 he fell and broke his hip - in his early 80s of age. Staying in a hospital (Praha, sv. Ducha), he was immobilized in bed with a traction apparatus to fix the hip position. His leg was up in the air with a weight hanging on it - I was almost 10 years old, visited him there and remember - In this situation he contracted pneumonia and died, rather quickly - a very common misfortune in those days of hardly any antibiotics and bed immobilization.. Also, losing his enterprise in 1945 must have been quite devastating for him. | VOLESKÝ, Bohumil Felix - komerční rada, továrník (I5)
|
| 192 | (Medical):Bohumil (II-ing) - he was sporty but always had a problem with his lower leg that he injured as a young man (late 20s). This injury from a dam at Zatka's factory-mill near České Budějovice never healed and resulted in forever open skin wound around his ankle ("bércový vřed"). This affliction progressed in his advanced age, eventually even weakening his shin bone which buckled quite a bit causing a slight limp (his late 60s and 70s). In his middle age, he developed a duodenum ulcer that was operated on in early 1950s (Dr Polák, Praha-Vinohrady hospital). That way he lost half of his stomach and was left with a pronounced 20-cm long surgical scar on his upper abdomen. Later in life, he developed the Parkinson's disease (his 70s of age). After visiting with his son's family in Canada (Bohumil & Zuzana, London, Ontario) in 1973, he sort of gave up on life and his health generally deteriorated. He was hospitalized in early 1974 and he died in the hospital. There was no definitive cure for the advancing Parkinson's. | VOLESKÝ, Ing. Bohumil (ii) - inženýr, továrník (I1)
|
| 193 | (Medical):Died in a hospital (krankenhaus). | PITSCH-SCHNEIDER, Gertrude - wife-2 (I3344)
|
| 194 | (Medical):Died in Podebrady (?) of "old age" at 84 years old. She was always complaining of some health problems - excessively. She wore thick glasses. She was rather fat and slow moving - but lasted relatively long. | MATOUŠOVÁ-BAYEROVÁ, Jarmila (i) (I8)
|
| 195 | (Medical):It is not talked about - but Rudolph took his life by hanging himself in the forest at his home outside Georgetown, Ontario - Canada. He was haunted by his forced military service during World War 2 - and late in his life developed a paranoia of being followed or rather hunted. | REINDL, MUDr. Rudolf (i) - physician (I586)
|
| 196 | (Medical):Jarmila was quite chipper to her last year. She lived on her own in Prague (Liben, Ocelarska 9), was slim and elegant, walked well and her mind was in perfect shape. For several decades she complained of not too good digestion, because of her gall bladder (but she had it taken out many years before !) - and so she maintained herself on a "light diet". In summer 2005, she felt some digestive tract pains and a medical check identified pancreatic cancer. Unfortunately, unoperable. She was eventually committed into a hospice for terminally ill (in Praha-Bohnice). Given anti-pain morphine, she slept a lot, did not eat and in 2 months lost weight and, eventually, quietly expired in her sleep on January 17, 2006. She was cremated in a crematorium in Praha-Strasnice, the ceremony was well attended by relatives and friends. Son Bohumil's family (both grand-children Monika and Martin) arrived from Montreal, Canada. | BAYEROVÁ-JANDUROVÁ-VOLESKÁ-KORDOVÁ, Jarmila (ii) (I2)
|
| 197 | (Medical):MONIKA - she was born with a low functioning one of the kidneys due to a reflux into it. At the tender age of ~2 she was operated on (several times) at the Children's Hospital in Montreal in an attempt to fix the ureter tube closing. While not completely, it was successful. Monika grew up very sporty - a gifted swimmer, later she was doing competitive volleyball (McGill university team) and ice hockey (!). When Lukas was born (2008), she almost died on delivery when the placenta did not detach properly. She lost a lot of blood.and her uterus had to be taken out - that much for more children ! Lukas was born fine - but he cannot have another true brother or sister. | VOLESKY, MUDr Monika Anna Eva - physician, orthopedic surgeon (I22)
|
| 198 | (Medical):Narrated from memory by Bohumil(iii) VOLESKY, her grandson, in 2014: RŮŽENA VOLESKÁ was a wiry woman, quite energetic and fit for most of her life. Late in her life, she left Praha and moved in with her widowed daughter VĚRA Voleská-DOLANSKÁ who lived in Brno, Czech Rep. As an old lady (her 80s ?) she developed a colo-rectal cancer and was operated on. She recovered well, however, from then on she was feable and had to live with a fecal bag. Her son (Bohumil, II) died in Praha before her in June 1974 which was kept secret from her. She followed him shortly thereafter (1974-10-14) - died in a Brno hospital. Unfortunately, I do not know the details as I was then already living in Canada (BV-III). | ČTRNÁCTÁ-VOLESKÁ, Růžena Marie - Panenský Týnec c.13 (I6)
|
| 199 | (Medical):Rakovina plic (dle úmrtního listu bronchogenní karcinom v obl. lev. plc. hilu) | MATOUŠ, Jiří - úředník ekonom (I2165)
|
| 200 | (Medical):Recollections of grandson Bohumil (iii) VOLESKY's in 2014: Grandpa (dědek) Vilém was a lanky, tall man walking with a cane. He wore strong glasses and suffered from cataract ("sedy zakal"). He had a mustache, chain-smoked and voraciously studied Czech history (Palacky). He was of reasonable health and succumbed to a massive brain stroke sitting in a post office with his wife Jarmila, he just 'keeled over' - dead. | BAYER, JUDr. Vilém - vládní rada (I7)
|