Poznámky:

Eliška NOVÁ se narodila se v roce 1952 jako první dcera režiséra Karla Kachyni. Vystudovala VŠUP (Vysoká škola uměleckého průmyslu), obor oděvního výtvarnictví a je podepsána jako kostýmní výtvarnice pod několika kvalitními filmy. Tam ovšem většinou najdete její jméno za svobodna: Eliška Kachyňová. V jejích kostýmech chodí herci ve filmu Setkání v červenci, Zlatí úhoři, Fany či Hanele. Eliška Nová tvořila své oděvy pod značkou ENO, dnes se zabývá především netradičními klobouky a živí se jako pedagožka. Pracuje ako odborná asistentka v Ateliéru textilní tvorby Fakulty užitkového umění a dizajnu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Autorka už jen dodává, že je to ohromně zábavná dáma, jejíž vyprávění je radost poslouchat.
Kdybyste mohli vidět celou fotografii z Vánoc 1988 (jenom výřez zde) vynikl by take smysl pro humor Elišky a jejího slavného tatínka.

Jiné události:

• Sňatek / Marriage: Praha, Czech Rep.; 3x married

Poznámky:

http://www.csfd.cz/tvurce/2956-karel-kachyna/
Karel Kachyňa se narodil 1. května 1924 na Moravě. Absolvoval FAMU v Praze roku 1951, kde se zařadil mezi první posluchače. Dokumentární snímky začal natáčet již během studií často i jako kameraman. Začínal ve dvojici se svým spolužákem Vojtěchem Jasným (1950 NIC NENÍ ZAMRAČENO, 1952 NEOBYČEJNÁ LÉTA, 1953 LIDÉ JEDNOHO SRDCE). Později společně debutovali i na poli hraného filmu (1955 DNES VEČER VŠECHNO SKONČÍ), kde však vstoupili do služeb režimní propagandy. Následuje ukončení spolupráce Kachyňi s Jasným a každý směřuje svou cestou. Zatímco co Jasného následující tvorba je zproštěna prorežimní ideologie, Kachyňa nadále setrvává. Roku 1959 natáčí film KRÁL ŠUMAVY, zachycující hrdinné pohraničníky a jejich boj s narušiteli hranic. Film je, ač vypravěčsky dokonalý, svým sdělením rozporuplný. Vojenská a válečná tématika se drží i dalších Kachyňových děl (1955 ZTRACENÁ STOPA, 1958 TENKRÁT O VÁNOCÍCH, 1960 PRÁČE).
Silný umělecký vzestup Karla Kachyňi byl zaznamenán jeho setkáním se scénáristou Janem Procházkou. Spolu tvořili po celá šedesátá léta. Z jejich spolupráce vznikly snímky jako např.: TRÁPENÍ (1962), jež byl oceněn Velkou cenou mezinárodní poroty na filmovém festivalu v Cannes v oboru zábavných filmů, cenou poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Mar del Plata a Stříbrnou gondolu a stříbrnou Minervou na Mezinárodním festivalu filmů pro mládež v Benátkách, VYSOKÁ ZEĎ (1954) oceněná Stříbrnou plachtou na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu a AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965) rovněž oceněná na Mar del Plata v kategorii „Nejlepší film . Mezi nejdůležitější patří společenská traumata natočené ve druhé půli šedesátých let: KOČÁR DO VÍDNĚ (1966), NOC NEVĚSTY (1967), SMĚŠNÝ PÁN (1969), kterými se Kachyňa zařazuje po bok mladých režisérů nové vlny. V koprodukci se Západním Německem vzniká snímek UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE (1970), vypravující příběh chlapce postiženého ochrnutím, jež se postaví svému handicapu čelem. O výtvarnou složku filmu se postarala proslulá výtvarnice Ester Krumbachová (známá např. ze spolupráce s Věrou Chytilovou na filmu Ovoce stromů rajských my jíme). Film získává na filmovém festivalu v San Sebastian „Zlatou lasturu . Vášnivé výpovědi vzniklé ve spolupráci Kachyňi s Procházkou jsou zakončeny dramatem UCHO (1970). Klaustrofobický snímek, ve kterém je vyobrazen strach, s nímž se během vlády totalitního režimu potýkali i největší mocenské špičky, se však v době normalizace vůbec nedočkal distribuce. O 30 let později se film dočkal nominace na Zlatou palmu v Cannes. Tím také končí Kachyňova spolupráce s Procházkou.
V 70. tých dochází k menšímu odmlčení, až na přelomu 70. \endash 80. let filmem LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979), s bravurním hereckým výkonem Vladimíra Menšíka v roli postupně krachujícího žižkovského živnostníka, navazuje na svou předchozí tvorbu. Následují filmy s doktorskou tématikou: POZOR VIZITA (1981) a SESTŘIČKY (1983), kde v hlavní roli vynikla Kachyňova budoucí žena Alena Mihulová, či tragikomedie FANDY, Ó FANDY (1982). Zároveň také od sklonku 70.tých let pracuje pro televizi, vzniká např. televizní interpretace povídky Oty Pavla ZLATÍ ÚHOŘI (1979). Od stejného autora později uvádí do filmové podoby i povídku SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986), do televizní tvorby se dále řadí: POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981), DUHOVÁ KULIČKA (1986) nebo jeden z nejpozoruhodnějších českých seriálů VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1985).
Poslední filmové úspěchy Karla Kachyňi jsou rovněž spjaté s televizní obrazovkou KOŽENÉ SLUNCE (2002), OTEC NEZNÁMÝ (2001). Některé jeho původně televizní projekty skončily i na plátnech kin \endash MĚSTEM CHODÍ MIKLUÁŠ (1992), KRÁVA (1994), kterou redaktor New York Post Larry Worth charakterizoval, jako kdyby Ingmar Bergman natočil Forresta Gumpa, FANNY (1995), HANELE (1999). Nedlouho před smrtí dokončuje svůj poslední televizní film vyprávějící příběh dvou pasažérů parního válce CESTA BYLA SUCHÁ MÍSTY MOKRÁ (2003). Usiloval ještě o práva na natočení filmu podle knihy Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, o se ve stejné době ucházel Jiří Menzel, jenž film v roce 2006 natočil.

Karel byl(a) sezdán(a) s Eliška KUCHAŘOVÁ-KACHYŇOVÁ, - actress / herečka 1950; rozvod (1964?). Eliška se narodil(a) 2 Říjen 1928, Pyšely u Prahy; zemřel(a) 24 Prosinec 2012, Lázně Letiny. [Schéma rodiny]

Jiné události:

• Daughter / Dcera: 1952, Praha, Czech Rep.; ELIŠKA Kachyňová
• Sňatek / Marriage: 1950, (Praha ?); 1st wife of Karel KACHYNA
• Bydliště: Pardubice, Czech Rep.

Poznámky:

Eliška Kuchařová se narodila 2. října 1928 v Pyšelích u Prahy. K umění měla blízko už od svých devíti let – v letech 1937 – 1946 působila jako dětská filmová herečka. Se svými osmi snímky byla naší kritikou brána jako nadějná budoucí herečka. Po skončení okupace se stala studentkou herectví na pražské Státní konzervatoři, která se během jejích studií přeměnila na DAMU.
DAMU absolvovala roku 1951 a ještě jako studentka statovala v Národním divadle v Praze („M. D. Rettigová", „Cyrano z Bergeracu") a vystupovala na školní scéně DISK („Hrátky s čertem", „Lesní panna", „Schovanka" nebo „Chirurg Platon Krečet").
Po absolutoriu dohrávala do roku 1952 své role v Národním divadle a poté se stala členkou Burianova Armádního uměleckého divadla Praha (1952 – 1955), zájezdového souboru Ústředního divadla čs. armády – Divadla na Vinohradech (1956 – 1957) a nakonec Východočeského divadla v Pardubicích (1957 – 1987), kde herečka krátce hostovala ještě po odchodu na penzi.
Ojediněle hostovala i na jiných scénách, např. v 70. letech v Divadle Vítězného února v Hradci Králové. Ještě v Praze se objevila ve hrách „Krvavé křtiny" (Světimíra), „Psohlavci" (Marie), „Švejk" (Máňa), „Tvrdohlavá žena" (Terezka) aj.
V pardubickém Východočeském divadle vytvořila Eliška Kuchařová úlohy Anče („Jak přišla basa do nebe"), Lidušky („Paní Marjánka, matka pluku"), Ester („Romeo, Julie a tma"), Dorky („Zimní pohádka"), Rosiny („Lazebník sevillský"), Priji („Radúz a Mahulena"), Aglaji („Idiot"), Cvrčkové („Ze života hmyzu"), Anežky („Konec masopustu"), Baronesy („Jak je důležité mít Filipa"), Lidunky („Fidlovačka"), Markytky („Naši furianti"), Kaji („Stavitel Solness"), Yvety („Brouk v hlavě"), Amélie („Dům doni Bernardy"), Pavly („Kočičí hra"), Glaši („Bouře"), Poliny („Racek"), Eberové („Týden v tichém domě"), Fortnýřky („Mam'zelle Nitouche"), Madeleine („Chci slunce rozesmát"), Anny („Vpád"), Prudencie („Dům Bernardy Albové") atp.
Jak již bylo řečeno, jako dítě a dospívající ztělesnila několik filmových úloh. Poprvé byla malou Hafií, dcerou Polany (Suzanne Marwille) a Juraje (Jaroslav Vojta) Hordubalových ve Fričově dramatu podle Karla Čapka HORDUBALOVÉ (1937).
Následně si zahrála dívku v komedii VČERA NEDĚLE BYLA (1983) Waltera Schorsche, malou žebračku a holčičku ve snímcích Miroslava Cikána SVĚT KDE SE ŽEBRÁ (1938) a KAREL A JÁ (1942), vnučku řezbáře Lukáše Hlavsy (Karel Dostal) ve Fričově dramatu BARBORA HLAVSOVÁ (1942), utajenou dceru tanečnice Clo (Marie Glázrová) Marušku v Čápově filmu TANEČNICE (1943), dceru Aničku v krátké povídce PROSŤÁČEK (1945) Karla Steklého a po válce ještě dceru Svobodových (Jaroslav Vojta a Marie Nademlejnská) Aničku ve Wassermanových NADLIDECH (1946).
Už jako profesionální herečka se v 50. letech představila v malé epizodce zahradnice v komedii Martina Friče CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) a větší roli dívky vojína Pavla Kříže (hrál ho Eduard Cupák) Jany ve filmu svého manžela Karla Kachyni ZTRACENÁ STOPA (1955). Po svém odchodu do Pardubic se ve filmu objevovala jen výjimečně a s přestávkami.
Po dvanáctileté v 60. letech jako matka Franty (Antonín Vomáčka) v ZÁZRAČNÉM HLAVOLAMU (1967) Václava Táborského, v 80. letech po čtrnáctileté přestávce jako lékařka v dramatu Jaroslava Soukupa DOSTIH (1981) a na začátku 90. let, znova po skoro po desetileté pauze, naposled jako matka ošetřovatelky Rózy Goldsteinové (Barbora Leichnerová) Berta Golsteinová v psychologickém dramatu KRÁL KOLONÁD (1990) Zeno Dostála.
Věnovala se též práci pro rozhlas (tř. „Vojna"), dabing a vyzkoušela si hraní i před televizními kamerami pro televizní inscenace (O RADKOVI A MILENĚ, DLAŽDICE, VOLBA ad.) a seriály (DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, VELMI UVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY nebo NÁHRDELNÍK). Zahrála si rovněž v krátkém barevném a animovaném filmu Hanuše Burgera ČÍSLO 93 SE NEVRÁTÍ / ANDĚL 93 (1958), který byl promítán na slavné Světové výstavě v Bruselu 1958. Několik let před smrtí získala Cenu Senior Prix (2007). Od roku 1950 byla čtrnáct let vdaná za režiséra Karla Kachyňu (1924 – 2004), s nímž měla dceru, kostýmní výtvarnici Elišku Kachyňovou – Novou (*1952).
Herečka Eliška Kuchařová zemřela zcela zapomenuta na Štědrý den 24. prosince 2012 v Lázních Letiny ve věku čtyřiaosmdesáti let.


Bydliště:
Actress in Padubice. See a long note -

Sňatek / Marriage:
Od roku 1950 byla čtrnáct let vdaná za režiséra Karla Kachyňu (1924 - 2004), s nímž měla dceru, kostýmní výtvarnici Elišku Kachyňovou - Novou (*1952).
Herečka Eliška Kuchařová zemřela zcela zapomenuta na Štědrý den 24. prosince 2012 v Lázních Letiny ve věku čtyřiaosmdesáti let.