Vyprávění
» Zobrazit vše «Předchozí 1 2 » Zahájit prezentaci
VOTICE po r. 1848
Roku 1848 byla zrušena robota a prohlášena konstituce. Votice přestaly být poddanským městem a obávaný hrabě už nebyl všemocnou vrchností. Před zrušením roboty patřily robotou pod votické a janovické panství: Votice, Javor, Velké Babice, Beztahov, Bezmíř, Budenín, Bučovice, Jestřebice, Hostišov, Jeleneč, Kaliště, Kochnov, Košovice, Křenovice, Křešice, Lhotka, Libohošť, Lysá, Manělovice, Martinice, Mysletice, Mladoušov, Nazdice, Nezdice, Olbramovice Městečko, Radotín, Semtín, Semtínek, Slavkov, Srbice, Střelítov, Veselka, Větrov, Voračice, Janov, Zahrádka, Zdeboř, Janovice ves i městečko, Braštice, Lhota Velká, Mrvice, Podolí ves a Podolí dvůr.
R. 1848 čítaly Votice 208 domů a 1908 obyvatel. Prvním činem Votických po zrušení roboty bylo založení Národní gardy o 80 mužích. Město koupilo gardě prapor a buben. Protože nebyly peníze na gardové pušky, chodili gardisté na cvičení se zbraní, jakou kde sehnali. Mnozí měli pušky dřevěné, hrnčíř Zahrádka udělal si pušku z hlíny a z hlíny zhotovil i trubku pro trubače. Cvičení se konala každou neděli odpoledne na pastvinách u Polského vrchu. Gardu cvičil naddozorce finanční stráže Arnošt. Gardisté měli každou noc ve městě hlídky, které měly právo zloděje nebo výtržníky na místě potrestat. Tehdy byl ve Voticích klid a bezpečí. Před radnicí stály ve dne v noci stráže a vzdávaly městským pohlavárům vojenské pocty. Někdy tu i vyhrávala hudba. Po kasárenském způsobu měly pušky opřené v zářezech červenobílého pažení. Na zvláštním stojanu byl upevněn buben, kterým byly stráže svolávány.
Garda měla mnoho práce při vzbouření proti židům. Když začaly v Benešově protižidovské bouře, nastalo i ve Voticích vření. Někteří nesvědomití štváči začali mezi lidmi šířit vymyšlené pomluvy proti židům s cílem vyprovokovat vzbouření. Garda se sice pokusila zakročit, ale byla příliš slabá. Židé se báli, že je rozvášněný dav přepadne a bude týrat. Dali si proto už dříve udělat na horní straně židovského náměstí (dnes mezi vrátnicí Kavalieru a sousedním domem) důkladná vrata, která na noc zamykali a kládou zatarasovali. Když pak bouře neutuchaly, žádali krajský úřad v Berouně o pomoc. Do Votic přijel krajský komisař Putzlocher. Ten svolal do radního domu přední měšťany a gardisty a žádal je, aby zabránili všem výtržnostem. Před radnicí se mezi tím shromáždil veliký dav. Lidé pěstmi hrozili směrem k radnici a pokřikovali, že komisař i vrchnost židům vždy přáli, ale měšťané a sedláci byli vždy utlačováni. Písař Schwarzer něco řekl z okna radnice proti těmto výčitkám a hned se z lidu ozval pokřik: "Vyhoďte ho oknem!" Ustrašený písař i komisař prosili sepjatýma rukama obecního staršího Fr. Hochmana, který požíval důvěry lidu, aby k lidem z okna promluvil a pokusil se je uklidnit. Tomu se to skutečně podařilo. Protižidovské bouře pak ustaly.
Když po červencových bouřích v Praze byly gardy zrušeny, přišel i do Votic rozkaz, aby gardisté odevzdali prapor, buben i zbraně. Votičtí odpověděli, že žádné zbraně nemají, že prapor byl jen prozatímní a že z něho jsou už v kostele udělány korouhve. Buben je městský a vybubnovávají se na něm všechny městské vyhlášky.
Hrabě Vratislav z Mitrovic se posladní léta roboty nezdržoval ve Voticích ani v Janovicích, ale v Chotýšanech. Těžce nesl zrušení roboty. Zemřel 10. dubna 1849 a byl pochován v Chotýšanech, kam o dvě léta později pochovali i jeho nešťastnou manželku. Zůstaly po nich děti: Lidmila Kateřina (od r. 1828 provdaná za hraběte Berchtolda), František Josef Bedřich a Josef František Adam. První převzal po otci statky, druhý po dlouholetém cestování se stal dozorcem nad císařskou kuchyní ve Vídni, kde r. 1869 spáchal sebevraždu trojím bodnutím do srdce, prý pro velké ztráty na burze.
V prvních dvou letech po zrušení roboty byly Votice postiženy dvěma požáry. Roku 1849 vyhořela na Karlově stodola, patřící k poště a s ní ještě další tři stodoly a 8 domků poblíž sochy sv. Jana. Roku 1850 vznikl oheň v čp.153, patřícím židovi Knipfrovi, a zničil ještě tři sousední domy na západní straně náměstí - 154, 155 a 156.
Po zrušení vrchnostenských patrimoniálních úřadů vznikly okresní a berní úřady, okresní a krajské soudy. Z poddanského či "šosovního" města Votic stalo se město okresní, jež bylo r.1853 přiděleno s okolními obcemi k nově utvořenému kraji Táborskému. Od 1. února 1850 byly Votice sídlem okresního hejtmanství, k němuž patřily i Sedlčany. Byl zde i berní úřad. 27. května 150 byl tu zřízen okresní soud a 6. června četnická stanice se 6 muži. Prvním hejtmanem byl Pavel Stračovský, prvním soudcem Bastl. Hejtmanství bylo umístěno v horních místnostech lékárny, okresní soud a berní úřad v radnici.
Roku 1857 začaly se ve Voticích konat týdenní trhy na obilí, drůbež, máslo a podmáslí v pátek místo v úterý. - Od 1. října 1857 bylo zřízeno notářství. Prvním notářem byl Em. Patres. Po Stračovském byl hejtmanem Josef Vížďálek. Ten po vypuknuti války mezi Rakouskem a Pruskem r. 1866 ujel z Votic. Pokladní hotovost a úřední spisy předal starostovi Březovskému, který je zakopal ve svém sklepě. Naši lidé ukrývali před Prušáky peníze, peřiny a cennější věci, ale zbytečně. Když Prušáci dorazili do Votic, po ničem se nesháněli, ale chtěli si jen odpočinout. Měli s sebou dost potravin, které nabízeli po domech, kde nocovali. Podle výpovědi starých pamětníků neměly Votice žádných obtíží s Prušáky. Ani po jejich odchodu tu neřádil "mor", jako tomu bylo v Tomicích, kde skoro v každém stavení někdo zemřel.
Po uzavření míru převážel ozbrojený průvod ostatky sv. Jana Nepomuckého zpět do Prahy, odkud byly na počátku války odvezeny. Stříbrný náhrobek i ostatky byly 19. října 1866 vystaveny ve farním kostele ve Voticích.
Nesmírně důležitou událostí pro Votice i celý kraj byla stavba "železné dráhy" císaře Františka Josefa I. Později se jmenovala Wilsonova. Stavba se uskutečnila v letech 1867-70. Stavěli ji italští dělníci (lid jim říkal Taliáni) za vedení podnikatele Šebka. Trať byla zprvu vyměřena těsně okolo města a v místech sokolovny mělo být nádraží. A proč tam není? Trpce o tom mluví ve svých "Pamětech" tehdejší votický starosta František Hochman: "Když byla trať vyměřena okolo Votic, přičinil se František Macháček, okresní starosta a rolník v Olbramovicích, s hejtmanem Vížďálkem, aby nádraží bylo na Veselce, vzdálené od Votic 3/4 hodiny, ale blízko u Olbramovic. Macháček prý také přemluvil mnohé obecní starosty, aby před stavební komisí prohlásili, že chtějí mít nádraží na Veselce."
Staří votičtí občané však také vyprávěli, že kluci dostávali - Bůh ví od koho - po "čtyráku" (4 kr. = 8 h), aby zasazené kolíky na vyměřené dráze u samých Votic vytahovali a zahazovali. Snad proto, aby se dráha vyhnula pozemkům určitých lidí.
Votice až po několika deputacích ve Vídni vymohly si stanici u Beztahova. Stanice se jmenovaly: Votice-město, Votice-Veselka (od r. 1937 název Olbramovice).
Roku 1872 vystavěla obec ke stanici silnici nákladem 20 000 K. Hrabě Chotek z Ratměřic přispěl částkou 4000 korun, proto se ulice k Beztahovu jmenovala Chotkova (dnes Husova). Původní směr silnice byl později poněkud změněn. Chodník byl zřízen r. 1925 z podnětu poslance dr. Zahradníka. Původní staniční budova byla malá, nízká, nevyhovující. Přestavěna byla až mnohem později.
První vlak jel ku Praze 3. září 1871 - v neděli. Měl lokomotivu a čtyři vozy chvojovými věnci a praporky ozdobené. Na nádraží jej očekávaly spolky s hudbou a zástupci města i okolních obcí s velkým množstvím občanů.
Od r. 1988 je trať elektrifikována. První vlak tažený lokomotivou poháněnou elektrickým proudem přijel na votické nádraží v pátek 27. května 1988 ve 12.00 hodin.
1. srpna 1868 bylo hejtmanství z Votic přeloženo do Sedlčan. 30. srpna byl svolán na Blaník veliký tábor lidu. Sešlo se tam několik tisíc lidí. Z Votic byly vypraveny 2 ověnčené vozy. Asi po půl hodině byl celý tábor četníky rozehnán, protože řečníci napadli vládu. Pak nastalo vyslýchání. Všech 14 pořadatelů, jejichž vůdcem byl okresní starosta František Macháček z Olbramovic, mělo být souzeno v Táboře. Soud se však nedokončil. Během jednání před vynesením rozsudku se náhle ztratila všechna soudní akta a bylo po soudu. Po okrese nastala veliká radost.
Brzy po r. 1850 upadly votický a janovický velkostatek do dluhů. Oba měly být prodány ve veřejné dražbě. Roku 1872 dostaly se do rukou tak zvanému chabrusu vídeňskému, v jehož čele byl Maxmilián z Ergeletu a Karel z Lippé. R. 1877 převzal od nich janovický statek člen chabrusu Zikmund Vedemaier a votický statek 15. ledna 1878 dr. Gustav rytíř Schlesinger, po němž jej 19. listopadu 1908 zdědily jeho dcery Jindřiška Melanie a Viola Gabriela.
Ještě za jejich hospodaření vypukla první světová válka.
( http://www.mesto-votice.cz/votice-po-r-1848/d-4527/p1=15350 )
Název souboru | Votice-namesti1904 (1).jpg |
Velikost souboru | 53.24k |
Velikost | 870 x 563 |
» Zobrazit vše «Předchozí 1 2 » Zahájit prezentaci