| Poznámky |
- «u»«b»PROROKOVÉ z Tuněchod«/u»«/b»
Vzpomínání napsala r. 2016 Zdenka STARÁ-ŠTUMPOVÁ z Pardubic (*1949, rodokmenové #2269)
Protože čas neúprosně letí a mnohé věci a události, které jsem prožila postupně ustupují jiným událostem, rozhodla jsem se uchovat pro budoucí z rodu Proroků, Starých, Chalupů, Myšků, atd.atd., alespoň zlomky vzpomínek na události, které se kolem mě udály a vzpomenout na lidi, kteří kolem mne prošli za mého dětství a mládí.
Mnohé věci si pamatuji z vyprávění babiččiných sourozenců a jejich rodinných příslušníků, kteří se scházeli s velkou pravidelností u mé babičky FRANTIŠKY Staré, rozené Prorokové, na konci Tuněchod směr cihelna. Bylo nepsaným zvykem v neděli po obědě posedět u kafe a ochutnat buchty, které pekla vynikající - hlavně makové. Mák třený trdlem v trdlici. Babička pekla také zvláštní ořechové obloučky ale z bílého máku, spodní část tvořila tenká oplatka.
Při těchto návštěvách se probraly nejen nepříjemné věci z každé rodiny ale i nemoci hospodářských zvířat, která slepice zanáší, kolik je kuřat, housat, kůzlat a podobně, ale též co se kam bude letos sít a sázet, později jak to jde v družstvu. Také zlobení dětí, co provedly, kdo s kým chodí, má parohy a pod. Nejsmutněji bylo mezi všemi když družstvo nařídilo odprodej tažných koní do Belgie (bylo to celostátní). Strýc Bóža se loučil s "Fuksou", koněm, který byl členem rodiny. Dokázal se vrátit sám domů s valníčkem, nechal po sobě lézt houf dětí, byl trpělivý. Další smutná neděle byla, když se s námi všemi loučila babička před pondělním nástupem do chrudimské. nemocnice. Loučila se s lidmi a se vším co běhalo po dvoře. Tušila, že se už nevrátí. Po jejím odchodu se už nedělní sezení nekonala, jejich účastníci postupně odcházeli na věčnost.
Častokrát jsem vyslechla historku o tom jak se JIŘÍK vrátil od Pijavy z vojny domů a posléze odcházel z Tuněchod do chrudimského špitálu s písničkou na rtech "zdali já se ještě podívám k Tuněchodským zahradám". Všichni brečeli - Jiřík je pochován v Tuněchodech, bylo mu 23 let. Je ve stejném hrobě s Františkou, jejím mužem VÁCLAVEM, dcerou JARMILOU, s Josefem VÍŠKEM a jejich 44-letým synem Pepíkem.
Další vzpomínání patří babiččiným rodičům. O její mamince říkali, že to byla náramná krasavice (trochu její podobu prý měla ta naše babička FRANTIŠKA. Tato moje prababička, přestože zemřela ve 42 letech, stačilaporodit 16 dětí. Měla několik dvojčat (přežil však jen jeden pár).. Je zajímavé, že v dalších pokoleních se dvojčata zatím nevyskytla.
Její manžel JAN byl silný a urostlý muž, v zimě prý nosily děti do školy ověšené kolem svých ramen, protože neměly boty. "Jedny dřeváky jsme měli, kdo dřív vstal ten je měl, ostatní nesl tatínek".
Tento silák neunesl smrt své ženy, pil a odešel ve 48 letech krátce po ní. Některé děti zemřely maličké. Mluvilo se o LOJZÍČKOVI a o VINCÍČKOVI, který skončil pod koly pivovarského vozu. Jména dětí se i opakovala. Sirotci byli odkázáni sami na sebe. Někteří odešli do služby. BÓŽÍNEK v 9 letech oral s koněm před hřbitovem a to ani neudržel rádlo.
|
1949 - (74 let)
, zemř. 19 Září 2009 (Věk 64 let) 
= Odkaz na Google Maps 